ECLI:CZ:US:2018:3.US.2094.18.1
sp. zn. III. ÚS 2094/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Adamem Buchtou, advokátem se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018 č. j. Nco 148/2017-304 a usneseni Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2018 č. j. 15 Co 567/2017-311, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lucie Kupkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zahrnující princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo stěžovatelky na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zákaz odnětí zákonnému soudci podle čl. 38 Listiny.
2. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jakož i vzhledem k tomu, že stěžovatelčina dřívější obsahově obdobná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1111/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, postačí konstatování, že nynější ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 28 C 202/2015, kterým jmenovaný prvostupňový soud zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků.
3. Dále ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pak rozhodl tento soud o návrhu stěžovatelky na vyloučení ve výroku jeho usnesení jmenovaných soudců Městského soudu v Praze, kde je projednávána žaloba stěžovatelky tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci. Důvodem vyloučení soudců totiž nemohou být okolnosti, které spočívají v jejich postupu v řízení o projednávané věci anebo jejich rozhodování v jiných věcech.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje rozpornost odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, kdy se shora jmenované soudy podle jejího názoru nedostatečně vypořádaly s jejími argumenty (špatná sociální situace, špatný zdravotní stav stěžovatelky).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci stěžovatelky neshledal.
7. Stěžovatelka se opakovaně v rámci jí vedeného řízení o zaplacení částky, jež ve svém souhrnu přesahuje 20 mil. Kč (kde věcně jde o náhradu za vytopení bytu a o náhradu za škodu na věci zvláštní obliby) jen opakovaně domáhá osvobození od soudního poplatku. Přitom již v rámci řízení o předchozí žádosti stěžovatelky, na niž navazuje i shora zmiňované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1111/16, bylo vysvětleno, že stěžovatelka věrohodně nedoložila své příjmy, neboť ty, které doložila, zjevně nepostačují na jí tvrzené výdaje. Nová žádost stěžovatelky, která navazuje na nyní napadené rozhodnutí městského soudu, se pak podle soudů lišila jen v tom, že příjmy stěžovatelky - tak jak je nově tvrdila - jsou ještě nižší, než v její předchozí žádosti o osvobození. Proto bylo i podle Ústavního soudu rozhodnuto správně, byl-li v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení městského soudu, učiněn závěr, že stěžovatelka neuvádí žádné nové podstatné skutečnosti vedoucí k nutnosti přehodnotit předchozí rozhodnutí o osvobození. Proto bylo nutno vyjít z toho, že o jejím návrhu již bylo pravomocně rozhodnuto a jí znovu vyvolané řízení o osvobození od soudních poplatků muselo být zastaveno. K tomu lze dodat, že stěžovatelka nevyužívala ani prostor daný jí v řízení o ústavní stížnosti, kde je zastoupena advokátem k tomu, aby věcnými argumenty uvedený rozpor mezi výší svých příjmů a výdajů srozumitelně vysvětlila.
8. K usnesení vrchního soudu o nevyloučení tam jmenovaných soudců z věci stěžovatelky, stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí jen to, že jedna soudkyně si měla tykat s právním zástupcem protistrany. Taková námitka je však sama o sobě argumentačně zcela nedostatečná, nehledě na to, že vůči rozhodnutí vrchního soudu je ústavní stížnost důsledně vzato nepřípustná (srov. k tomu v podrobnostech například usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 207/16).
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu