ECLI:CZ:US:2018:3.US.2113.18.1
sp. zn. III. ÚS 2113/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti Milana Maruše, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti II. výroku usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 19. dubna 2018 č. j. 6 C 287/2016-81, za účasti Okresního soudu v Písku, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ISFIN s. r. o., sídlem Jiřího Srnky 2406, Písek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 287/2016 zamítnut návrh stěžovatele na spojení věcí vedených u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 287/2016, 10 C 31/2017 a 9 C 20/2013. Vyhovění návrhu podle názoru okresního soudu bránila skutečnost, že by takovýto postup nebyl v zájmu hospodárnosti řízení. Na rozdíl od prvně uvedených dvou věcí totiž ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 20/2013 již nastala koncentrace řízení a byla provedena většina důkazů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel zdůrazňuje, že se ve všech třech řízeních domáhal osvobození od soudních poplatků, tyto návrhy však byly zamítnuty. Za této situace tak mělo být - s ohledem na totožnost předmětu řízení ve všech právních věcech - vyhověno alespoň jeho návrhům na spojení věcí ke společnému řízení z důvodu ekonomie řízení. Stěžovatel totiž nemá prostředky na svou právní ochranu před soudem, a tudíž mu nelze bránit v právu na přístup k soudu vedením souběžných řízení mezi týmiž účastníky o téže věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
6. Splnění podmínky "konečného" rozhodnutí lze připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]
7. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na spojení věcí ke společnému řízení podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí však nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Jde totiž pouze o rozhodnutí procesní povahy. Případné námitky týkající se nehospodárnosti postupu soudu může navíc stěžovatel uplatnit v dalším řízení, a to v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení [srov. usnesení ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 971/13, srov. též mutatis mutandis nález ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609) nebo nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51)].
8. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj