ECLI:CZ:US:2018:3.US.2118.18.1
sp. zn. III. ÚS 2118/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miloslava Beneše, zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou, sídlem Boloňská 602/3, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2018 č. j. 16 Co 92, 113/2018-102, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. února 2018 č. j. 26 C 169/2016-93 a ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 26 C 169/2016-66, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Milana Takače, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66 odmítl podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako opožděné odvolání stěžovatele (žalovaného) proti rozsudku obvodního soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 26 C 169/2016-59 (dále jen "rozsudek"), jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku 41 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud k otázce včasnosti odvolání uvedl, že pošta zanechala stěžovateli výzvu k vyzvednutí rozsudku dne 25. 9. 2017, následujícím dnem počala běžet desetidenní lhůta k jeho vyzvednutí, která skončila 5. 10. 2017. Dne 6. 10. 2017 začala stěžovateli plynout patnáctidenní lhůta pro podání odvolání, která skončila dne 20. 10. 2017. Podal-li stěžovatel odvolání k poštovní přepravě až dne 30. 10. 2017, učinil tak po uplynutí odvolací lhůty.
3. Stěžovatel proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu brojil odvoláním spolu s návrhem na vyslovení neúčinnosti jeho doručení (podání ze dne 8. 12. 2017). Obvodní soud usnesením ze dne 15. 1. 2018 č. j. 26 C 169/2016-86 vyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66 s tím, že toto usnesení mu bude doručeno dnem právní moci usnesení ze dne 15. 1. 2018 č. j. 26 C 169/2016-86, což nastalo dne 17. 1. 2018. Poté stěžovatel navrhl (v podání ze dne 31. 1. 2018) prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku ze dne 14. 9. 2017 č. j. 26 C 169/2016-59.
4. Obvodní soud dále usnesením ze dne 1. 2. 2018 č. j. 26 C 169/2016-93 zamítl návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku. K tomu uvedl, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal, že se v době, kdy mu měl být doručován rozsudek, tj. od 24. 9. 2017 do 15. 10. 2017, zdržoval na území Slovenské republiky. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 26 C 169/2016-93 podal stěžovatel rovněž odvolání.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 3. 4. 2018 č. j. 16 Co 92, 113/2018-102, potvrdil jak usnesení obvodního soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66 (výrok I.), jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku pro opožděnost, tak i usnesení obvodního soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 26 C 169/2016-93 (výrok II.), jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. K návrhu ze dne 31. 1. 2018 na prominutí zmeškání lhůty městský soud uvedl, že je třeba jej považovat za opožděný. Fikcí data doručení usnesení ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66 k 17. 1. 2018 podle §50d odst. 3 o. s. ř. se sice otevřela lhůta pro odvolání proti tomuto usnesení, avšak touto fikcí nemohlo být dotčeno, že uvedené usnesení bylo stěžovateli fakticky doručeno dříve a že byl stěžovatel reálně vyrozuměn o tom, že jeho odvolání proti rozsudku je opožděné. Počátek běhu patnáctidenní lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty (viz §58 odst. 1 o. s. ř.) proti rozsudku nebylo možno podle městského soudu odvíjet od okamžiku, kdy byl účastník řízení informován o tom, že jeho odvolání bylo podáno opožděně, nýbrž od okamžiku, kdy odpadla překážka, která vedla ke zmeškání předmětného úkonu (což bylo dne 15. 10. 2018, kdy se stěžovatel navrátil ze služební cesty). Proto musel být jeho návrh ze dne 31. 1. 2018 posouzen jako opožděný. Byl-li návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání podle §58 odst. 1 o. s. ř. zamítnut důvodně, pak bylo správné i usnesení obvodního soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66 o odmítnutí odvolání proti rozsudku pro opožděnost.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rozebírá průběh dosavadního řízení a rekapituluje obsah jednotlivých vydaných rozhodnutí. Stěžovatel v napadených rozhodnutích shledává extrémní rozpor s principy spravedlnosti v podobě přepjatého formalismu. Stěžovatel považuje za omluvitelný důvod zmeškání lhůty pro podání odvolání svůj pobyt v zahraničí. Rovněž se neztotožňuje s právním hodnocením celé situace městským soudem. Podotýká, že nemá právní vzdělání a při počítání lhůt k podání odvolání bral jako její počátek datum vhození zásilky (rozsudku) do schránky. Za základ pro výpočet lhůty pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozsudku pak vzal okamžik, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti usnesení o odmítnutí odvolání proti rozsudku, což bylo dne 17. 1. 2018. Má za to, že se o zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku dozvěděl právě až tímto dnem a proto jeho návrh podaný dne 31. 1. 2018 byl včasný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti II. výroku usnesení městského soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. 16 Co 92, 113/2018-102, jímž bylo potvrzeno zamítnutí stěžovatelova návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku obvodním soudem, je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Naopak proti I. výroku usnesení městského soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. 16 Co 92, 113/2018-102, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku pro opožděnost, není ústavní stížnost přípustná z důvodů nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. je totiž proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost, přípustná žaloba pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti však nikterak nevyplývá, že by stěžovatel právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využil. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839); dostupné na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se dále proto zabýval jen částí ústavní stížnosti směřující proti II. výroku usnesení městského soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. 16 Co 92, 113/2018-102, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 26 C 169/2016-93, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak městský soud vyhodnotil jím uváděné důvody pro prominutí zmeškání lhůty, přičemž především poukazuje na to, že v době doručování rozsudku se zdržoval na služební cestě v zahraničí. Městský soud však důvody, pro které by mohlo být zmeškání lhůty prominuto, vůbec nezkoumal, neboť návrh stěžovatele na prominutí lhůty vyhodnotil jako opožděný. Jeho rozhodnutí bylo přitom postaveno na tom, že z pohledu §58 odst. 1 o. s. ř. je pro počátek patnáctidenní lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty nerozhodné, kdy byl účastník řízení informován o tom, že jeho odvolání bylo podáno opožděně, nýbrž okamžik, kdy odpadla překážka, která vedla ke zmeškání předmětného úkonu. Uváděl-li sám stěžovatel, že jeho překážka zmeškání podání odvolání odpadla dne 15. 10. 2017, musel by v patnáctidenní lhůtě podat nejen odvolání, ale zároveň i návrh podle §58 odst. 1 o. s. ř. Městský soud současně oponoval názoru stěžovatele, že za datum odpadnutí překážky podle §58 odst. 1 o. s. ř. pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku má být považován okamžik, kdy se o opožděnosti odvolání proti rozsudku dozvěděl, což mělo být fiktivní datum (17. 1. 2018) doručení usnesení obvodního soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 26 C 169/2016-66.
12. Ústavní soud se k otázce prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání (§58 odst. 1 o. s. ř.) vyjádřil opakovaně (např. v usnesení ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2986/08 nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 667/08), přičemž dospěl k závěru, že posouzení konkrétních okolností případu (ne)umožňujících prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. je zásadně v kompetenci obecného soudu. Ústavní soud v nyní posuzované věci konstatuje, že městský soud se námitkami stěžovatele odpovídajícím způsobem zabýval, své rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil a jeho postup nelze označit za svévolný. Proti názoru městského soudu, že rozhodující pro počátek běhu lhůty pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty je odpadnutí překážky vedoucí ke zmeškání úkonu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Námitku stěžovatele, že nemá právnické vzdělání a proto mu snad nelze přičítat k tíži, že nepostupoval v souladu s procesními předpisy, nepovažuje Ústavní soud s poukazem na zásadu ignorantia iuris non excusat (neznalost zákona neomlouvá), která plyne z principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), za relevantní.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu