ECLI:CZ:US:2018:3.US.2208.18.1
sp. zn. III. ÚS 2208/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Václava Marečka, zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, sídlem Pod Strání 1262/8, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 27 Cdo 158/2018-201 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 7 Cmo 280/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a družstva Podkrušnohorské bytové družstvo, sídlem Duchcovská 412/88c, Teplice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením (poté, co ve věci již dříve opakovaně rozhodoval, v jednom případě i po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2015 č. j. 20 Cm 200/2009-156, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů vedlejšího účastníka ze dne 18. 2. 2000, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o přerušení schůze a pokračování s jiným programem, než byl uveden na pozvánce.
3. Krajský soud ve výše uvedeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelem požadovaným vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění delegátů ze dne 18. 2. 2000 nemůže být změněn stav, který je pro něj zásadní, a to odvolání z funkce předsedy představenstva, ke kterému došlo až na shromáždění delegátů ze dne 18. 3. 2000; krajský soud proto stěžovatelův návrh zamítl. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání.
4. Vrchní soud se v napadeném usnesení se skutkovými i právními závěry krajského soudu ztotožnil, přičemž zdůraznil, že za situace, kdy byl v jiném soudním řízení pravomocně zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů ze dne 18. 3. 2000, je i přes indikované důvody neplatnosti namístě použít §131 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, neboť zjištěné nezákonnosti nemohly mít závažné právní následky, a proto neplatnost napadeného usnesení shromáždění delegátů nevyslovit.
5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že vrchním soudem vyřešená právní otázka plně odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (na niž v odůvodnění svého usnesení rovněž odkázal); současně dodal, že stěžovatelem položená otázka, zda shromáždění delegátů ze dne 18. 3. 2000 bylo pokračováním shromáždění delegátů ze dne 18. 2. 2000, nebo zda šlo o jiné (následné) shromáždění delegátů, není otázkou, na jejímž řešení by rozhodnutí vrchního soudu záviselo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše rekapitulovanými závěry obecných soudů nesouhlasí a zdůrazňuje, že došlo k zásahu nejen do jeho práv, ale taktéž do práv jeho manželky a ostatních členů družstva, přičemž s odkazem na řadu rozhodnutí Ústavního soudu vyslovuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nepřípustné libovůle obecných soudů. Podle názoru stěžovatele soudy vůbec "nepochopily" význam jím napadeného usnesení shromáždění delegátů ze dne 18. 2. 2000 pro rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 18. 3. 2000, kterým byl odvolán z funkce předsedy představenstva. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí o pokračování původně svolaného shromáždění delegátů pro něj mělo fatální důsledky nejen v podobě nezákonného odvolání z funkce člena statutárního orgánu, ale taktéž v podobě množství následných šikanózních žalob a trestních oznámení. Mimo výše uvedené stěžovatel akcentuje celkovou délku soudního řízení (v trvání osmnácti let), jejž ze všech uvedených důvodů považuje za protiústavní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Namítá-li stěžovatel nepřiměřenou délku řízení, je namístě pouze připomenout, že tato skutečnost sama o sobě nemůže vést ke kasaci napadených rozhodnutí (případnou újmu s délkou řízení spojenou musí stěžovatel uplatňovat v jiném soudním řízení).
10. Ke zbývajícím námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že jsou podepřeny argumentací, jež je zjevně procesně "bezcenná", neboť není s to zpochybnit ratio decidendi, na němž napadená rozhodnutí - primárně usnesení vrchního soudu - závisí. Stěžovatel totiž patrně přehlíží, že stěžejní otázkou předmětné věci je výklad §131 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, resp. závěr obecných soudů, že za situace, kdy je na shromáždění delegátů konaného dne 18. 3. 2000 (na němž došlo mj. k odvolání stěžovatele z funkce předsedy představenstva) v důsledku existence pravomocného soudního rozhodnutí nutno hledět jako na platné a právně bezvadné, je třeba použít toto ustanovení obchodního zákoníku, podle kterého není namístě vyslovovat neplatnost usnesení nejvyššího orgánu družstva, pakliže takové usnesení nemůže mít žádné zásadní právní důsledky - v daném případě, jestliže nemělo žádný vliv na odvolání stěžovatele z funkce předsedy představenstva. Vůči těmto právním závěrům stěžovatel nepředkládá žádnou relevantní oponenturu, prezentuje pouze v podstatě mimoběžnou argumentaci, soustředící se na v daném kontextu povýtce irelevantní otázku výkladu pojmu "pokračující shromáždění", doprovázenou sice citací řady nálezů Ústavního soudu, nicméně nálezů, jejichž závěry bez dalšího do posuzované věci vůbec nedopadají.
11. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázal; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu