ECLI:CZ:US:2018:3.US.2239.17.1
sp. zn. III. ÚS 2239/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti M.V.M. s. r. o., sídlem Blattného 2316/8, Praha 13 - Stodůlky, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 11 Co 215/2017-91 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 EXE 400/2017-46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, insolvenčního správce úpadce Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, a rovněž požádala o odklad jejich vykonatelnosti.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2017 č. j. 33 EXE 400/2017-46 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na odklad provedení exekuce vedené pod sp. zn. 33 EXE 400/2017, u soudního exekutora pod sp. zn. 174 EX 41/17.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 6. 2017 č. j. 11 Co 215/2017-91 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
4. Předmětné exekuční řízení je, stručně shrnuto, vedeno na vyklizení jednotky - garážového boxu, stran které byla původně uzavřena mezi stěžovatelkou a Pražským stavebním bytovým družstvem smlouva o smlouvě budoucí kupní a stěžovatelkou byla složena určitá finanční částka na kupní cenu a stěžovatelka jednotku převzala a užívala na základě další uzavřené smlouvy, označené jako smlouva nájemní, stanovující bezplatný nájem stěžovatelky do doby vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. K uzavření kupní smlouvy a vkladu do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky však již nedošlo, družstvo uvedenou nájemní smlouvu vypovědělo a následně skončilo v úpadku a předmětná jednotka byla zahrnuta do jeho majetkové podstaty.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se v prvé řadě věnuje genezi celého sporu, přičemž dovozuje, že reálně byla investorem a již vlastníkem dané jednotky, neboť zaplatila ještě před kolaudací objektu celou kupní cenu. Pražské stavební bytové družstvo bylo dle jejího názoru ve skutečnosti spíše zhotovitelem stavby a jeho vlastnictví bylo jen zdánlivé. V každém případě v současnosti vede soudní řízení (u obvodního soudu sp. zn. 11 C 188/2008), kterým se domáhá nahrazení projevu vůle spočívajícím v uzavření smlouvy kupní o koupi garážového boxu; řízení však bylo kvůli obstrukcím dlužníka přerušeno. Stěžovatelka se dožadovala odkladu exekuce až do pravomocného rozhodnutí o posledně uvedené žalobě. Namítá, že dostane-li se exekucí jednotka do moci družstva, potažmo insolvenčního správce, může být obratem zpeněžena a zmiňované jí vedené řízení tak zmařeno. Uvádí též, že exekučním titulem je rozsudek pro zmeškání, avšak ke zmeškání došlo z důvodů, které by dle dnešní judikatury byly považovány za omluvitelné, když jediná jednatelka společnosti byla v lázních na Jamajce. Stěžovatelka upozorňuje, že ani exekuční soud nesmí rezignovat na hledání spravedlivého řešení konfliktu a uchýlit se pouze k formalistickému a mechanickému rozhodování, a že i podání exekučního návrhu může být kvalifikováno jako zneužití práva.
6. Stěžovatelka je vzhledem k uvedenému přesvědčena, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, totiž právo na soudní ochranu, na ochranu vlastnictví a na pokojné užívání majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podané ústavní stížnosti není možno přiznat jakoukoli relevanci. Stěžovatelka jednak z valné části předkládá argumentaci, které přesahuje rámec exekučního řízení, když nelze pominout, že zde existuje platný exekuční titul, na základě kterého je exekuční řízení vedeno. Pokud pak stěžovatelka odlišně od obecných soudů hodnotí, co může být důvodem odkladu provedení exekuce, je třeba připomenout, že úlohou Ústavního soudu není přehodnocování skutkových ani právních závěrů provedených orgány k tomu oprávněnými. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka zastává jiný názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, jestliže obecné soudy vznesené námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily. To se bezpochyby stalo. Podstatou věci zůstává, že oprávněný exekucí realizuje své právo, potvrzené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, a naproti tomu je to stěžovatelka, která svoji povinnost, z takového rozhodnutí pro ni plynoucí, odmítá respektovat.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
11. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu