ECLI:CZ:US:2018:3.US.2253.18.1
sp. zn. III. ÚS 2253/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. C., zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem, sídlem 1. máje 741, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. dubna 2018 č. j. 58 Co 347/2017-535, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. července 2017 č. j. P 191/2012-477, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a R. Ř., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2017 č. j. P 191/2012-477 výrokem I. zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí u nezletilého syna stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "nezletilý") a výrokem II. upravil rozsah styku tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý víkend v roce vždy od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin, každý rok o jarních prázdninách po dobu jednoho týdne vždy od pátku 16:00 hodin do neděle 11:00 hodin, o hlavních prázdninách v sudém roce vždy od 1. srpna 16:00 hodin do 29. 8. 18:00 hodin a každý lichý rok vždy od 25. července 16:00 hodin do 29. srpna 18:00 hodin; o vánočních svátcích každý sudý rok od 25. prosince 17:00 hodin do 29. prosince 17:00 hodin, každý lichý rok od 27. prosince 10:00 hodin do 1. ledna 13:00 hodin; o velikonočních svátcích v každém lichém roce vždy od 16:00 hodin v pátek do pondělí 13:00 hodin. Obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí s odůvodněním, že nezletilý dlouhodobě projevoval přání zůstat u matky, a i ze znaleckého dokazování vyplynulo, že pro nezletilého bude ponechání stávajícího stavu vhodnější, když doposud nedošlo k emoční a citové separaci od matky. Soud shledal, že také stěžovatel disponuje vhodným výchovným prostředím, avšak svěření do jeho péče by podle znalkyně znamenalo pro nezletilého neúměrnou psychickou zátěž. Nezletilý je dle zjištění soudu v péči matky spokojený, dosahuje dobrých školních výsledků, a k její péči nejsou ze strany opatrovníka ani školy žádné výhrady. Soud se po vyřešení otázky svěření nezletilého do péče zabýval návrhem stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, avšak s ohledem na přání nezletilého a na velkou vzdálenost bydlišť obou rodičů ponechal nezletilého v péči matky.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2018 č. j. 58 Co 347/2017-535 rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výrocích II. a III. změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu v roce vždy od pátku od 16:00 hodin do neděle do 18:00 hodin (běžný styk), a každoročně od pátku předcházejícího jarním prázdninám v okrese Z. od 16:00 hodin do neděle posledního dne jarních prázdnin v okrese Z. do 18:00 hodin, každoročně od středy předcházející velikonočním prázdninám od 16:00 hodin do velikonočního pondělí do 13:00 hodin, každoročně od 1. července 16:00 hodin do 15. července 18:00 hodin a od 1. 8. 16:00 hodin do 16. srpna 18:00 hodin, každoročně od 25. prosince 17:00 hodin do 1. ledna 13:00 hodin (speciální styk). Krajský soud dospěl ke stejnému závěru o skutkovém stavu jako okresní soud, s výjimkou přání nezletilého týkajícího se střídavé péče obou rodičů. Nezletilý vyjádřil své stanovisko odlišně oproti řízení před okresním soudem. Přání nezletilého střídat péči rodičů po 14 dnech a realizovat školní docházku pouze 14 dní v T., tedy v rozsahu jedné poloviny zákonem stanoveného rozsahu, se však dle krajského soudu neslučuje s jeho nejlepším zájmem a především se zákonnou povinností plnění školní docházky. Přání nezletilého v celém jeho rozsahu je proto nerealizovatelné, neboť s ohledem na zákonnou povinnost školní docházky by v případě svěření do střídavé péče rodičů musel nezletilý navštěvovat střídavě dvě různé základní školy, protože bydliště rodičů jsou natolik vzdálená, že dojíždění do základní školy v T. z místa bydliště stěžovatele nepřichází v úvahu. Tato varianta je však v rozporu nejen se samotným přáním nezletilého, ale také s jeho objektivně posuzovanými zájmy, neboť by šlo o situaci pro nezletilého extrémně zatěžující. Krajský soud proto shodně s okresním soudem neshledal ve věci změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu dřívějšího rozhodnutí, jímž byl nezletilý na základě dohody rodičů svěřen do péče matky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ze znaleckého dokazování vyplývá, že pro nezletilého byla v době doplnění znaleckého posudku a druhého výslechu znalkyně nejlepším řešením střídavá péče. Rovněž krajský soud konstatoval, že by bylo v nejlepším zájmu nezletilého jeho svěření do střídavé péče rodičů, kdyby nebylo skutečnosti, že v takovém případě by nezletilý musel povinnou školní docházku plnit střídavě ve dvou školách. Stěžovatel tvrdí, že nejde o velkou vzdálenost, když T. jsou od L. vzdáleny cca 100 km a základní školy mají v podstatě shodné učivo nehledě na to, že obě základní školy jsou v malých obcích a rozsah výuky je podle názoru stěžovatele zcela totožný. Stěžovatel je toho názoru, že při střídavé péči by měl daleko větší vliv na výchovu a učení nezletilého, než je to v současnosti. Stěžovatel má vyšší vzdělání než matka, a má lepší předpoklady se s nezletilým pravidelně učit. Dále stěžovatel uvádí, že střídavá péče by byla pro nezletilého výhodná i z hlediska jeho mimoškolních aktivit, zejména pokud se týká sportovního vyžití. Stěžovatel proto dospívá k závěru, že střídavá péče je pro nezletilého to nejvhodnější řešení a je v jeho zájmu. Skutečnost, že by nezletilý v případě střídavé péče navštěvoval současně dvě různé základní školy, není podle stěžovatele důvodem pro to, aby střídavá péče byla zamítnuta. Pro závěr o tom, že navštěvovat střídavě dvě základní školy by bylo pro nezletilého extrémně zatěžující, krajský soud neuvedl ani žádné důvody, problematikou návštěvy dvou různých základních škol se nezabýval ani opatrovník, který po celou dobu řízení nesouhlasil se změnou výchovného prostředí. Podle názoru stěžovatele byl opatrovník proti němu podjatý a podával soudu nepravdivé informace. Stěžovatel pociťuje i zaujatost krajského soudu, a také okresního soudu, který neprovedl výslech nezletilého ohledně jeho přání, ačkoli na přání nezletilého v podstatě založil odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry okresního i krajského soudu jsou v napadených rozsudcích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud na základě zpráv opatrovníka, znaleckého posudku, výslechu znalkyně, rodičů i nezletilého (krajským soudem), a zpráv základních škol v R. a v T. důkladně zkoumaly, zda je v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl ponechán na základě dřívějšího rozhodnutí v péči matky, či byl svěřen do střídavé péče rodičů.
10. Dovolává-li se stěžovatel závěrů znalkyně, respektive jejího druhého výslechu před okresním soudem po doplnění znaleckého posudku, z obsahu rozsudku okresního soudu i krajského soudu vyplývá, že znalkyně za aktuálně nejlepší uspořádání považovala střídavou péči v dlouhodobých intervalech, avšak s ohledem na neukončenou emoční separaci nezletilého od matky a na přání nezletilého doporučila setrvání nezletilého v péči matky s co nejširším stykem s otcem, například tři víkendy v měsíci, přičemž do budoucna nevyloučila změnu rodinného uspořádání. Soudy tedy zcela vycházely ze závěrů znalkyně. To platí i pro stanovený rozsah styku, který krajský soud nastavil v širším rozsahu, než okresní soud. V souladu s přáním nezletilého, aby trávení času o víkendech bylo rovnoměrně rozloženo mezi oba rodiče, zachoval krajský soud běžný styk v dosavadním režimu od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin v každém sudém kalendářním týdnu, přičemž naplnění požadavku na co nejširší styk otce s nezletilým vtělil do úpravy speciálního styku během školních prázdnin, když vycházel ze skutečnosti, že dny volna stěžovatel nezletilému vyplňuje aktivním, přínosným a atraktivním programem.
11. Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani v tom, že soudy nerespektovaly přání nezletilého. V posuzované věci krajský soud konstatoval, že v odvolacím řízení nezletilý prezentoval své stanovisko odlišně oproti řízení před okresním soudem. Z výslechu v té době desetiletého nezletilého měl krajský soud za prokázané, že na myšlenku střídání péče obou rodičů po 14 dnech jej přivedl stěžovatel, a dle názoru krajského soudu se nezletilému návrh stěžovatele zalíbil zejména proto, že se domnívá, že po dobu pobytu u stěžovatele se bude moci věnovat pro něj atraktivní zálibě ježdění na minibike, přičemž po tuto dobu nebude muset chodit do školy. Variantu, že by v době pobytu u stěžovatele navštěvoval tamní základní školu, tudíž že by střídavě navštěvoval dvě školy, nezletilý odmítl, neboť nechce chodit do jiné školy, než kterou od počátku navštěvuje.
12. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Optikou shora uvedeného považuje Ústavní soud za ústavně souladný závěr krajského soudu, který bezvýhradně nerespektoval přání nezletilého, jež nemělo reálný náhled na existující situaci, když nebralo v úvahu povinnost školní docházky. Jak správně uvedl krajský soud, ačkoliv v odvolacím řízení došlo ke změně dosud konstantního názoru nezletilého, není s ním napadené rozhodnutí v rozporu, neboť vychází z jeho přání neměnit stávající školu, resp. přání nastolit takové uspořádání rodinných vztahů, které by pro něj neznamenalo povinnost chodit současně i do jiné školy.
13. Namítá-li stěžovatel, že nezletilý nebyl vyslechnut již okresním soudem, Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého byl v řízení před okresním soudem dostatečně zjištěn, zejména prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem, kdy se dlouhodobě vyjadřoval tak, že chce zůstat v péči matky a u stěžovatele být každý druhý víkend. Postup okresního soudu je tedy v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
14. Vzhledem k tomu, že byl nezletilý vyslechnut před krajským soudem, a zcela jasně vyjádřil své stanovisko, že by si přál být 14 dní u matky a 14 dní u stěžovatele s tím, že po dobu pobytu u stěžovatele by do školy nechodil, byl by se stěžovatelem doma a učivo v té době probrané v Základní škole T. by si dodělal, nejsou relevantní námitky stěžovatele týkající se způsobu tohoto výslechu. Jak již bylo shora uvedeno, přání nezletilého bylo nade vši pochybnost zjištěno, pro jeho nereálnost však nebylo krajským soudem akceptováno. Ústavní soud má za to, že takový závěr nijak nevybočuje z mezí ústavnosti, neboť odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud založil na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého doporučením znalkyně i opatrovníka.
15. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilého, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost opatrovnických soudů a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu