ECLI:CZ:US:2018:3.US.2278.18.1
sp. zn. III. ÚS 2278/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 č. j. 7 Tdo 405/2018-22, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 59/2016, stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu č. j. 5 T 59/2016-556 ze dne 12. 5. 2017 zproštěn obžaloby pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, neboť trestnost činu zanikla podle §226 písm. e) trestního řádu.
3. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že od září roku 2013 do srpna roku 2015 řádně nepřispíval na výživu svých tehdy nezletilých dětí. Stěžovatel nicméně splnil podmínky účinné lítosti podle §197 trestního zákoníku. K úhradě dlužného výživného na dceru došlo dne 3. 5. 2017. Pokud jde o dlužné výživné na syna, stěžovatel tvrdil, že k jeho uhrazení došlo již dne 26. 11. 2015, kdy na synův účet byla připsána částka 396 000 Kč.
4. Jak nicméně vyšlo najevo, stejná částka byla ještě předtím (téhož dne) ze synova účtu odepsána ve prospěch účtu stěžovatele. Syn si totiž pořádně nepřečetl smlouvu, kterou se stěžovatelem podepsal (jejím smyslem mělo být zaplacení výživného) a v níž byl tento postup směřující k formální úhradě výživného ujednán. Stěžovatel namítal, že pokud syn "nečetl, co podepisuje, a nebyl k žádnému podpisu nucen ... je zcela jednoznačně proveden právní úkon, je zletilý, můžeme mít pochybnosti z hlediska etického ... ale etika nemá v právu moc co dělat...".
5. Soud nicméně tento "převod" peněz za účinnou lítost nepovažoval, a tak k jejímu naplnění došlo až při hlavním líčení dne 12. 5. 2017, kdy stěžovatel předal synovi prostřednictvím soudu částku ve výši 372 600 Kč se slovy: "... já tady mám ten obnos, který vám předám s tím, že je teď vaše možnost buď ty peníze [vrátit] a budete dále mým synem, nebo si je vezmete a to jsou ty konsekvence, neboť jak emočně, tak finančně do budoucna přijdete o mnohem víc ... Výsledek bude, že přijdeš o mnoho milionů."
6. Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž se domáhal zproštění obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obžalován. Usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 246/2017 ze dne 20. 9. 2017 bylo toto odvolání zamítnuto. Ústavní stížností napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly základní zásady trestního řízení a trestního práva hmotného, a to zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadu vyhledávací a zásadu subsidiarity trestní represe.
8. Konkrétně pak stěžovatel brojí proti způsobu stanovení nehrazeného výživného, neboť soudy vyšly z odhadu Policie České republiky a řádně se všemi hledisky rozhodnými pro stanovení výše výživného nezabývaly. Stěžovatel údajně prokazatelně plnil peněžité částky za účelem splnění vyživovací povinnosti (matka nezletilých především měla dostávat peníze z nájmu bytů ve vlastnictví stěžovatele a jeho matky), a proto je třeba provést důkladná skutková zjištění, neboť stanovení rozdílu mezi výší poskytnutého plnění a představou orgánu činného v trestním řízení o výši výživného vede k závěru, zda se stěžovatel trestné činnosti vůbec dopustil. Pokud by údajně veškeré platby stěžovatele byly při odhadu výše vyživovací povinnosti zohledněny, bylo by nutno dojít k nižším částkám, než ze kterých vycházel soud prvního stupně.
9. Stran subsidiarity trestní represe stěžovatel argumentuje, že matce nezletilých poskytl platební kartu, z které mohla výživné pro děti čerpat. Navíc měla peníze z nájmů stěžovatelových bytů. Pokud jí tyto prostředky nepřišly dostatečné, měla to se stěžovatelem řešit a případně využít občanskoprávních institutů, které by byly pro děti daleko méně zatěžující.
10. Za dané situace měl stěžovatel údajně jen dvě možnosti. Buď požadovanou částku uhradit s tím, že i kdyby se později ukázalo, že má být nižší, uhrazené výživné se nevrací, nebo pokračovat v trestním řízení se všemi negativními následky.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud jeden z rodičů nastolí nezákonný stav a dítě ze společné domácnosti bez dohody s druhým rodičem přemístí na neznámé místo, a druhému z rodičů tak v péči o dítě a v osobním poskytování výživy zamezí, je údajně zapotřebí nejdříve předběžně zkoumat, zda má první rodič dítě v péči po právu. Teprve je-li odpověď kladná, lze údajně zkoumat výši vyživovací povinnosti. Podle stěžovatele v konečném důsledku postupem orgánů činných v trestním řízení dochází k porušení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, podle které smluvní strany zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli.
12. Podle stěžovatele je neudržitelná praxe, kdy policejní orgán stanoví výši výživného, která je následně vymáhána. Správný postup by měl být takový, že soud v občanskoprávním řízení vydá předběžné opatření, a pouze pokud dle něj povinný neplní, lze zahájit trestní řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel sice není právně zastoupen, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nicméně sám advokátem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015).
14. K výše uvedeným závěrům dospěl Ústavní soud navzdory tomu, že stěžovatel byl v trestním řízení, z nějž vzešla posuzovaná ústavní stížnost, zproštěn obžaloby. Rozhodnutí podle §226 písm. e) trestního řádu totiž v sobě obsahuje závěr, že se trestný čin stal a dopustil se jej obžalovaný, což může hrát roli např. i s ohledem na následnou možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nynější věci nedošlo.
17. Stěžovatel převážnou část ústavní stížnosti věnuje problematice stanovení výše výživného předběžnou otázkou. K tomu se ovšem již podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který dal stěžovateli do jisté míry za pravdu, vysvětlil však zároveň, proč v této konkrétní věci nemohou stěžovatelovy výhrady k postupu soudů na konečném výsledku nic změnit. Na argumentaci Nejvyššího soudu přitom stěžovatel prakticky nijak nereaguje a ničím relevantním ji nezpochybňuje.
18. Nad rámec odkazu na napadené usnesení tak Ústavní soud dodává, že stěžovatelova vina neplynula z neshod ohledně konkrétní výše výživného. Nešlo o situaci, kdy by stěžovatel výživné řádně (v rozumné výši) platil a následně nesl trestněprávní následky jen proto, že matka nezletilých či orgány činné v trestním řízení měly na odpovídající výši výživného jiný názor. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by platil dostatečně (odhlédneme-li nyní od tvrzeného hrazení výživného poskytnutím karty; viz dále).
19. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn trestními soudy, byl takový, že stěžovatel po dobu dvou let neplatil na výživné nic s výjimkou částek, které měla matka nezletilých z nájmů stěžovatelových bytů (jež byly ve prospěch stěžovatele započítány a které ani stěžovatel sám zjevně nepovažoval za dostačující z hlediska plnění vyživovací povinnosti).
20. Výší výživného, jak byla předběžně stanovena policejním orgánem a následně "převzata" (na první pohled) nalézacím soudem (což zkritizoval i Nejvyšší soud), se nadto zabýval odvolací soud, který tuto částku považoval s ohledem na stěžovatelovy poměry za odpovídající. Stěžovateli lze přisvědčit, že odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil poněkud stroze, nicméně i s ohledem na okolnosti uvedené v bodech 18-19 tohoto usnesení Ústavního soudu ani tímto postupem k porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.
21. K tvrzenému hrazení výživného skrz poskytnutí platební karty se dostatečně vyjádřily krajský soud (str. 3) a především Nejvyšší soud (str. 4), proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Opět lze jen doplnit, že stěžovatel, povoláním advokát, si je bezpochyby dobře vědom toho, jakým způsobem má být výživné hrazeno (§921 občanského zákoníku; ostatně v dovolání sám uvedl, že tímto zákonem předepsaným způsobem výživné platit zkrátka nechtěl). Používat stěžovatelovu platební kartu matka nezletilých odmítla z logických důvodů, neboť by takové čerpání snadno mohlo zavdat příčinu k dalším neshodám a soudním tahanicím, které již tak jsou pro celou rodinu nepochybně náročné a vyčerpávající (k tomu viz i dále).
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje i okolnosti rozpadu rodiny a vysvětluje, že se ocitl v nesnadné situaci, kdy mu nebylo umožněno naturální plnění výživného, a to jednostranným a nezákonným jednáním matky nezletilých. Stěžovatel nicméně přehlíží, že výživné bylo určeno jeho nezletilým dětem, které musí být zaopatřeny oběma rodiči bez ohledu na jejich vzájemné spory. V obecné rovině lze připustit, že může nastat situace popsaná stěžovatelem, následky této situace, ať ji způsobil kdokoli, nicméně děti nést nesmí. Proto měl stěžovatel od začátku platit výživné v odpovídající výši a netrestat děti za jednání matky.
23. Právě kvůli potřebě ochrany dětí nelze povinnost platit výživné podle §196 trestního zákoníku odvíjet jen od rozhodnutí soudu. Vyživovací povinnost je dána ze zákona a každý z rodičů ji musí plnit bez ohledu na to, zda existuje soudní rozhodnutí tuto povinnost konkretizující, či nikoli. Nelze připustit, aby byl rodič povinen výživu dětí zajistit až poté, co mu to stanoví soud. Do rozhodnutí soudu mohou teoreticky existovat rozdílné názory na samotnou výši vyživovací povinnosti, nicméně to nebyl případ stěžovatele (resp. to nebyl důvod, pro který byl trestně stíhán), jak již bylo řečeno výše.
24. Stejně tak nelze ponechat hrazení výživného jen v rovině občanskoprávní. Stěžovatel ignoruje, že ve skutečnosti nejde o spor s matkou nezletilých, nýbrž o to, že odmítal zajistit výživu nezletilých dětí, a to po dobu dvou let. Občanskoprávní řešení sporu se v tomto směru jeví jako nedostatečné a nezpůsobilé zajistit řádnou a včasnou péči o děti.
25. Již jen nad rámec nutno poznamenat, že je zarážející, že stěžovatel argumentuje vhodností občanskoprávního řešení sporu, neboť je údajně pro děti méně zatěžující. Ústavní soud nemůže v této souvislosti přehlédnout praktiky, ke kterým se stěžovatel uchýlil ve vztahu ke svému synovi (hrazením výživného "na oko"), kdy jak stěžovatel sám uvedl, lze o nich mít z morálního hlediska pochybnosti. Stejně tak nemohl přehlédnout, že stěžovatelova účinná lítost spočívala v tom, že v soudní síni dal synovi na výběr mezi dlužným výživným a zachováním vzájemných vztahů s tím, že pokud mu syn peníze zase nevrátí, přijde o otce i miliony korun. To vše následovalo poté, co podrobil syna intenzivnímu výslechu, během kterého musela soudkyně kvůli ochraně svědka opakovaně zasahovat (podle soudkyně se stěžovatel často vůbec neptal k věci, syna zastrašoval a choval se způsobem pro jednací síň nedůstojným) a kdy dokonce i státní zástupkyně upozorňovala na nedodržování §101 odst. 2 trestního řádu (podle kterého musí být šetřena osobnost svědka).
26. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu