ECLI:CZ:US:2018:3.US.2320.18.1
sp. zn. III. ÚS 2320/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jiřího Vinklera, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 20 Cdo 1069/2018-105, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, a Veroniky Vinklerové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo k porušení i jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 18 Co 107/2017-67 potvrdil jako věcně správné jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 1. 2017 č. j. 23 EXE 1627/2016-43, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (manžela povinné) na částečné zastavení exekuce. Krajský soud dospěl k závěru, že na smlouvu o zúžení společného jmění manželů se lze vůči třetí osobě odvolat jen tehdy, jestliže jí byl obsah této smlouvy znám, což se stěžovateli i přes poučení, které se mu od krajského soudu dostalo, prokázat nepodařilo a soudu ani žádné relevantní důkazy nepředložil a neoznačil.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 20 Cdo 1069/2018-105 odmítnuto pro vady podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel neoznačil předpoklady přípustnosti dovolání, resp. pouze ocitoval znění §237 o. s. ř., a později jen obecně ohlásil, že se krajský soud měl od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit. Po Nejvyšším soudu tedy toliko požadoval, aby rozhodl jinak, než krajský soud, resp. aby z důkazu, který krajský soud neprovedl, dovodil jiné skutkové závěry, čímž se ovšem míjí s účelem dovolání jako specifického a mimořádného opravného prostředku, v němž jakožto způsobilý dovolací důvod lze namítat toliko nesprávné posouzení právní (§241a odst. 1 o. s. ř.), a nikoli takové okolnosti, kterými je usilováno jen o zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud k tomu dále doplnil, že od označených procesních nároků nelze ustoupit ani je aplikovat "mírněji", neboť na nich úprava přípustnosti dovolání spočívá coby koncepčně zásadních, což se projevuje v tom, že s jejich nerespektováním spojuje zákon nedostatek náležitostí dovolání v takové míře, že dovolání proklamuje jako podání vadné, a po uplynutí stanovené doby coby vadné neodstranitelně (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tomu korespondující povinné zastoupení dovolatele advokátem je totiž spojeno s předpokladem, že podmínky dovolání, a to zejména jeho přípustnosti, si vždy ověří, a své podání tomu přizpůsobí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že v podaném dovolání dostatečně vymezil jak právní otázku (zda je princip formální a materiální publicity katastru nemovitostí dostatečným obeznamovacím nástrojem pro oprávněného pro smlouvu o zúžení zákonného rozsahu společného jmění manželů), tak i dovolací důvod - odlišnost mezi okresním soudem a krajským soudem v posouzení nastolené právní otázky, přičemž po Nejvyšším soudu požadoval sjednocení těchto rozdílných právních názorů. Nejvyššímu soudu vytýká, že se touto argumentací stěžovatele nezabýval a místo toho se zaměřil na odůvodnění odmítnutí dovolání, čímž postupoval příliš formalisticky. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 3151/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které se týkají obsahových náležitostí dovolání. Stěžovatel konečně namítá, že nebyl poučen o tom, že pro podání dovolání je potřeba zastoupení advokátem. Lhůtu 15 dnů k zajištění právního zastoupení obsaženou v usnesení okresního soudu pak nepovažuje za dostatečnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro existenci vad, s tvrzením, že v dovolání řádně vymezil právní otázku i dovolací důvod (rozdílný náhled okresního soudu a krajského soudu na danou problematiku). K tomu Ústavní soud připomíná, že dovolání stěžovatele nebylo primárně odmítnuto pro vady pro neuvedení dovolacího důvodu, byť ten v něm rovněž nebyl řádně vymezen, když stěžovatel zpochybňoval správnost zjištěného skutkového stavu, nýbrž proto, že stěžovatelovo dovolání vůbec neobsahovalo tvrzení, v čem jsou spatřovány předpoklady jeho přípustnosti. Stěžovatelem tvrzené rozdílné posouzení věci okresním soudem a krajským soudem totiž přípustnost dovolání nezakládá. Teprve až v případě, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, by se dalo o přípustnosti uvažovat. Z toho, jakým způsobem stěžovatel pojal dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak plyne spíše nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, spočívajících v respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
8. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité, a to poměrně vysoké, nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (podrobněji viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb.). Z uvedeného stanoviska se rovněž podává, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Z právní úpravy přitom nikterak neplyne požadavek, aby byl účastník řízení v rámci poučovací povinnosti soudem předem poučen o nutnosti povinného zastoupení advokátem pro dovolací řízení.
9. Poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 a sp. zn. II. ÚS 3151/17 není případný. V citovaných nálezech Ústavní soud shledal jako vadný postup Nejvyššího soudu, který při odmítnutí dovolání pro vady nebral při posuzování jeho přípustnosti v potaz argumentaci dovolatele judikaturou Ústavního soudu, či námitku spočívající v porušení jeho základních práv. Ve stávající věci však stěžovatel, jak se podává i z jeho dovolání, jež učinil přílohou ústavní stížnosti, žádná rozhodnutí (a to ani Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu), od nichž se měl eventuálně krajský soud odchýlit, ani žádnou námitku týkající se porušení ústavně zaručených práv neuvedl.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu