ECLI:CZ:US:2018:3.US.2386.16.1
sp. zn. III. ÚS 2386/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Stehlíka, zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, sídlem Dlážděná 1586/4, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016 č. j. 25 Co 35/2016-378, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Josefa Novotného, zastoupeného Mgr. Michalem Ševčíkem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se zúčastnil dražby nemovitých věcí nařízené v exekučním řízení vedeném Mgr. Ondřejem Svobodou, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "exekutor"), pod sp. zn. 184 EX 111/14. Usnesením exekutora ze dne 19. 12. 2014 č. j. 184 EX 111/14-129 byl stěžovateli udělen příklep, exekutor na usnesení vyznačil doložku právní moci. Na základě tohoto usnesení byl stěžovatel zapsán jako vlastník nemovitých věcí do katastru nemovitostí.
3. Dne 10. 2. 2015 podal vedlejší účastník proti usnesení o příklepu odvolání. Usnesením exekutora ze dne 11. 2. 2015 č. j. 184 EX 111/14-184 bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 14 Co 108/2015 tak, že odvolání se neodmítá.
4. Vedlejší účastník dne 27. 2. 2015 u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") proti stěžovateli podal žalobu, kterou se domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitým věcem. Rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 5 C 33/2015-304 bylo určeno, že vlastníkem nemovitých věcí je vedlejší účastník. Okresní soud stěžovateli dále uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 40 950 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že vedlejší účastník byl ke dni 20. 11. 2015 zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník, a to na základě potvrzení exekutora podle §66 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen "katastrální vyhláška"), proto nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. K tomu dodal, že podání žaloby bylo zcela zbytečné, neboť vedlejší účastník měl namísto vedení sporu usilovat o vydání potvrzení exekutorem podle §66 odst. 1 písm. d) katastrální vyhlášky. Protože tak vedlejší účastník neučinil, obrátil se dne 24. 9. 2015 stěžovatel sám na exekutora, jenž mu následně vyhověl. Stěžovatel rovněž uvedl, že v průběhu řízení vlastnické právo vedlejšího účastníka uznával a poskytoval součinnost vedoucí ke změně zápisu vlastnictví. V průběhu odvolacího řízení vzal vedlejší účastník žalobu zcela zpět.
6. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 4. 2016 č. j. 25 Co 35/2016-378 byl rozsudek okresního soudu zrušen a řízení zastaveno. O nákladech řízení bylo výrokem II. rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 40 950 Kč představující náklady řízení před okresním soudem, a výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok I. krajský soud zdůvodnil zpětvzetím žaloby, neboť na základě potvrzení exekutora byla provedena změna v katastru nemovitostí. Rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem mělo oporu v §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud uvedl, že žaloba byla podána důvodně, neboť vedlejší účastník byl jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán až v průběhu řízení, a to dokonce až po vydání rozhodnutí okresního soudu. O náhradě nákladů odvolacího řízení mělo být podle krajského soudu rozhodnuto rovněž podle §146 odst. 2 o. s. ř., nicméně vedlejší účastník se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve své procesní obraně vůči žalobě uznával skutková tvrzení vedlejšího účastníka, avšak vedení sporu označil za zbytečné a šikanózní, neboť vedlejší účastník mohl být do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník na základě potvrzení exekutora. Proto v rámci procesní obrany zdůrazňoval, že nechce nést náklady zcela zbytečného řízení. K rozhodnutí okresního soudu uvedl, že se jeho argumentaci k nákladům řízení věnoval v jediném odstavci odůvodnění.
8. K odvolacímu řízení stěžovatel dále uvedl, že upozorňoval krajský soud na správnou aplikaci ustanovení §143 o. s. ř., kdy náklady měly být přiznány jemu. Zdůrazňoval, že je absurdní a vrcholně nespravedlivé, aby hradil náklady zcela zbytečného sporu vedeného vedlejším účastníkem. I přesto vedlejší účastník trval na podané žalobě, svůj postoj změnil až poté, co krajský soud prezentoval názor, že vedlejší účastník jako v katastru nemovitostí zapsaný vlastník nemůže mít právní zájem na určení vlastnického práva.
9. Ústavněprávní argumentace stěžovatele se soustředí do čtyř bodů. V prvé řadě stěžovatel zdůraznil, že nezapříčinil zahájení soudního řízení, zúčastnil se pouze exekuční dražby a na základě jejího výsledku byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník. V průběhu celého řízení uznával vlastnické právo vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník pokračoval ve vedení soudního řízení i poté, co byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník. Závěrem zdůraznil, že vedlejší účastník byl nakonec zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník na základě potvrzení exekutora, nikoliv na základě rozhodnutí o určení vlastnického práva.
10. K správné interpretaci §146 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel doplnil, že procesní zavinění zastavení řízení (v případě zpětvzetí žaloby) by mělo být zkoumáno nikoliv z pohledu hmotněprávní důvodnosti podání žaloby, nýbrž podle toho, zda žalovaný účastník uspokojil požadovaný nárok. To podle jeho názoru v řízení o určovací žalobě nepřichází v úvahu, neboť naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka na požadovaném určení zanikl proto, že zápis vlastnického práva byl proveden na základě potvrzení exekutora. Z uvedeného má proto vyplývat, že procesní situace nebyla stěžovatelem nijak zaviněna.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
11. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka k vyjádření.
12. Krajský soud ve svém vyjádření pouze plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
13. Vedlejší účastník v obsáhlém vyjádření popsal průběh řízení před okresním i krajským soudem. Uvedl, že stěžovatel na skutečnost, že není vlastníkem nemovitých věcí, v řízení o určovací žalobě nijak nereagoval a aktivně se bránil tomu, aby bylo soudem určeno vlastnické právo. Jeho postupem podle vedlejšího účastníka vznikaly další zbytečné náklady řízení. Z vyjádření vedlejšího účastníka dále vyplývá jeho tvrzení, že žádal exekutora o potvrzení pro katastrální úřad, nicméně exekutor tento postup odmítal. V návaznosti na vedené soudní řízení exekutor vyznačil doložku právní moci na usnesení ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 14 Co 108/2015, katastrální úřad však odmítl vedlejšího účastníka zapsat jako vlastníka, neboť nešlo o vkladovou listinu. Vedlejší účastník dále uvedl, že stěžovatel neučinil žádné relevantní kroky, odmítl rovněž podepsat souhlasné prohlášení, že vlastníkem je vedlejší účastník. Tomu proto nezbylo, než trvat na podané určovací žalobě. Žádost o vystavení potvrzení podle §66 odst. 1 písm. d) katastrální vyhlášky učinil stěžovatel až dne 24. 9. 2015. I sám exekutor podle vedlejšího účastníka uznal, že jej o takový postup požádal nejen stěžovatel, ale rovněž vedlejší účastník. K zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka do katastru nemovitostí došlo až po vydání rozsudku okresním soudem, proto ke zpětvzetí žaloby došlo až po podání odvolání, kdy se vedlejší účastník navíc vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vedlejší účastník proto trvá na závěru, že zastavení řízení zavinil stěžovatel.
14. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka Ústavní soud doručil stěžovateli k replice. Z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatel považuje vedení řízení za šikanózní, kdy nesouhlasil s tím, že má nést jeho náklady. Zopakoval, že vedlejší účastník odmítal zpětvzetí žaloby, a to dokonce poté, co byl jako vlastník opětovně zapsán do katastru nemovitostí. K tomu doplnil, že postup vedlejšího účastníka byl úmyslný, neboť byl v řízení zastoupen advokátem z advokátní kanceláře, v níž působí rovněž jeho syn. Z komunikace přiložené k ústavní stížnosti podle stěžovatele rovněž vyplývá, že to byl vedlejší účastník, kdo trval na pokračování soudního řízení, proto by vzniklé náklady měl nést sám.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, usnesením krajského soudu, vyžádaným spisem a vyjádřeními účastníka a vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Uvedené platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, které představuje integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby vedlejším účastníkem, ani k zastavení řízení, a proto je nespravedlivé, aby mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení.
19. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že se nemohl zabývat stěžovatelovou argumentací vztahující se k rozhodování okresního soudu, neboť jeho rozhodnutí nebylo ústavní stížností napadeno.
20. V nyní posuzované věci bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, které navíc vedlejší účastník učinil až v odvolacím řízení, nelze proto aplikovat pravidla uložení náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci, nýbrž pravidlo procesního zavinění. Z §146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že náklady řízení je povinen hradit ten účastník, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Zavinění zastavení řízení je třeba, jak tvrdí stěžovatel, zkoumat výlučně z procesního hlediska, nicméně v nyní posuzované věci je třeba přihlížet k tomu, zda byla žaloba vedlejším účastníkem podána důvodně a zda to byl stěžovatel, kdo svým chováním zavdal příčinu zpětvzetí. Takto nastavená kritéria byla krajským soudem plně respektována. Uzavřel, že vedlejší účastník podal žalobu důvodně, neboť jako vlastník byl do katastru zapsán až v průběhu řízení, dokonce po vydání rozsudku okresním soudem. Jde-li o chování stěžovatele jako žalovaného, vyšel krajský soud ze zjištění, že stěžovatel odmítal podepsat souhlasné prohlášení o tom, kdo je vlastníkem předmětných nemovitých věcí, přičemž tuto skutečnost stěžovatel nijak nevyvracel ani ve své replice. Výpis elektronické komunikace přiložený stěžovatelem k ústavní stížnosti nijak nevyvrací důvodnost podání žaloby či tvrzení vedlejšího účastníka o odmítnutí součinnosti ze strany stěžovatele, neboť jde o přepis komunikace pouze z měsíců září a října 2015. Lze tedy uzavřít, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení respektoval platnou a účinnou právní úpravu, kritéria posouzení důvodnosti podání žaloby rovněž vyhovují závěrům rozhodovací praxe, že nesmí jít o pouhý formalistický postup (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15; rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jde-li o hodnocení zjištění významných pro rozhodnutí o nákladech řízení, není Ústavní soud oprávněn do něj zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací činnosti ústavně nezávislého orgánu.
21. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu