ECLI:CZ:US:2018:3.US.242.18.1
sp. zn. III. ÚS 242/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RUP Zavod Gazetnoj Bumagi, sídlem 1-JA Zavodskaja 9, Mogilevská oblast, Skhlov, Běloruská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Jindřichem Syrovátkem, LL.M, Ph.D., advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 ? Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2017 č. j. 1 Cmo 129/2017-55 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2017 č. j. 2 Nc 1087/2017-25, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1) PAPCEL, a. s., sídlem Uničovská 132/19, Litovel, a obchodní společnosti 2) COMMERZBANK Aktiengesellschaft, sídlem Kaiserstrasse 16, Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, sídlem Jugoslávská 934/1, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále byly překročeny meze uplatňování státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a postup soudů je třeba rovněž považovat za rozporný s čl. 36 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 9. 2017 č. j. 2 Nc 1087/2017-25 výrokem I. vyhověl návrhu vedlejší účastnice řízení 1) (žalobkyně) na vydání předběžného opatření a zakázal vedlejší účastnici řízení 2) vyplatit stěžovateli na základě jeho žádosti částku ve výši 10 350 000 € z bankovní záruky vystavené vedlejší účastnicí řízení 2) a zajišťující případné nároky stěžovatele z vad díla. Výrokem II. uložil vedlejší účastnici řízení 1) povinnost podat do 30 dnů od doručení tohoto usnesení rozhodčí žalobu k Mezinárodnímu rozhodčímu soudu Hospodářské komory Rakouska ve Vídni (dále jen "mezinárodní rozhodčí soud").
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 11. 2017 č. j. 1 Cmo 129/2017-55 rozhodnutí městského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Pravomoc českých soudů k řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření byla založena na jejich místní příslušnosti určené podle §86 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Věcnou příslušnost městského soudu jako soudu prvního stupně pak vrchní soud dovodil z §9 odst. 2 písm. o) o. s. ř., ve spojení s §74 odst. 3 o. s. ř. a §41 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že stěžovatel je veřejným zadavatelem podle §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), a mezinárodní smlouva o výstavbě uzavřená dne 20. 11. 2012 mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení 1) (dále jen "smlouva o výstavbě"), jejímž předmětem bylo provedení stavebního díla (kompletní výstavby průmyslového závodu na výrobu papíru) odpovídá definičním znakům nadlimitní veřejné zakázky [§9 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách]. Vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnicí řízení 1) doložené listiny a důkazy provedené do vydání napadeného usnesení neosvědčují existenci práva stěžovatele na čerpání bankovní záruky, když naznal, že garanční zkoušky objektu, jakožto podmínka pro její uvolnění, neproběhly za účasti vedlejší účastnice řízení 1) z důvodu prodlení a nesoučinnosti stěžovatele. Naopak vedlejší účastnice řízení 1) v míře dostatečné pro účely nařízení předběžného opatření (§74 a násl. o. s. ř.) osvědčila, že výzva stěžovatele k výplatě celé zaručené částky je neoprávněná, resp. o její oprávněnosti jsou významné pochybnosti. Na tomto závěru přitom nemohla nic změnit zpráva vedlejší účastnice řízení 2) vystavená stěžovateli o úspěšném ověření formální správnosti jím podané žádosti o čerpání bankovní záruky včetně přiložených dokumentů. Vzhledem k tomu, že neoprávněná výplata bankovní záruky stěžovateli (jehož právo na čerpání nelze mít za osvědčené) by mohla vést k výraznému porušení práv vedlejší účastnice řízení 1), bylo nařízení předběžného opatření podle §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podle vrchního soudu zcela namístě. Nařízením předběžného opatření byla současně zachována i zásada přiměřenosti. Naopak obava, že výkon rozhodnutí by v budoucnu byl ohrožen, nebyla vedlejší účastnicí řízení prokázána.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a věnuje se i otázce přípustnosti ústavní stížnosti. Namítá materiální nevykonatelnost a nesrozumitelnost usnesení městského soudu. Z napadeného usnesení není především zřejmé, čeho se má vedlejší účastnice řízení 1) domáhat v nalézacím řízení, které je povinna zahájit. Toto usnesení proto trpí vadami. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na judikaturu, včetně rozhodnutí Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 110/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nebo rozhodnutí vrchního soudu ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. 7 Cmo 237/2000], která jeho názor podporují. Dále namítá, že napadená usnesení byla vydána věcně nepříslušnými soudy. Zde dovozuje, že smlouvu o výstavbě nelze podřadit pod režim §9 odst. 2 písm. o) o. s. ř. a pro řízení tak není dána prvostupňová příslušnost městského soudu. V této souvislosti nesouhlasí se závěry vyslovenými vrchním soudem ohledně jeho právní povahy. Stěžovatel jakožto běloruský státní podnik totiž nemůže být zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách či podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zadávání veřejných zakázek"), a rovněž tak smlouva o výstavbě nepředstavuje nadlimitní veřejnou zakázku. Poslední námitka stěžovatele spočívá v tom, že vrchní soud se řádně nevypořádal s jeho argumentací a důkazy navrženými ve prospěch jeho tvrzení ohledně splnění podmínek pro provedení garančních zkoušek objektu, jakožto předpokladu pro uvolnění plnění z bankovní záruky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že jde-li o předběžná opatření, jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, když za určitých okolností mohou zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba současně zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno. Žádné výše naznačené pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. V dané věci stěžovatel v prvé řadě namítá materiální nevykonatelnost usnesení městského soudu, když z něj nebylo patrné, ohledně čeho měla první vedlejší účastnice řízení podat žalobu, resp. čeho se měla v navazujícím nalézacím řízení domáhat. Je sice pravdou, že formulace městského soudu, že vedlejší účastnice řízení 1) je povinna podat rozhodčí žalobu k mezinárodnímu rozhodčímu soudu, je poněkud obecná, avšak současně nelze přehlédnout, že v době rozhodování vrchního soudu tato žaloba již byla vedlejší účastnicí řízení 1) podána a řízení u mezinárodního rozhodčího soudu tak bylo zahájeno, což vrchnímu soudu evidentně postačovalo k osvědčení splnění podmínky vyplývající z výroku II. usnesení městského soudu s tím, že podání této žaloby odvrátilo zánik předběžného opatření [srov. §77 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. K uvedenému lze pouze doplnit, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, přičemž platí, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo návrh činí, především prokázána potřeba zatímní úpravy (právních) poměrů účastníků [§75c odst. 1 o. s. ř.].
10. Stěžovatel dále namítal, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Nesouhlasil přitom s tím, že by se na uplatněný nárok měl vztahovat zákon o veřejných zakázkách, resp. zákon o zadávání veřejných zakázek, z čehož soudy dovozovaly věcnou příslušnost městského soudu. Zde představují námitky stěžovatele pouhou polemiku s podústavním právem, která však, přestože se stěžovatel snaží prezentovat opak, ústavněprávní roviny nedosahuje. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V posuzované věci vrchní soud dostatečně vysvětlil, proč je v daném případě založena prvostupňová věcná příslušnost městského soudu. Byť se konstrukce, na jejímž základě vrchní soud dovodil věcnou příslušnost městského soudu, může jevit jako šroubovaná, Ústavní soud především s přihlédnutím k zatímní povaze rozhodnutí o předběžném opatření neshledal důvod pro jeho zrušení.
11. Co se týče poslední námitky stěžovatele ohledně nevypořádání se s jeho argumentací a jím navrženými důkazy, je třeba opět poukázat na charakter řízení o předběžném opatření, v němž není zejména z časových důvodů prostor pro prokazování tvrzení účastníků řízení a pro jeho vydání tak postačuje jejich pouhé osvědčení, což bylo na straně první vedlejší účastnice řízení splněno.
12. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů považuje za náležitě odůvodněná, jejich závěry za logické a nijak se nepříčící skutečnostem, které byly v rámci řízení o předběžném opatření osvědčeny (srov. §75c odst. 1 o. s. ř.).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu