ECLI:CZ:US:2018:3.US.2472.18.1
sp. zn. III. ÚS 2472/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Kocourka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2018 č. j. 10 Cmo 2/2018-131, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a JUDr. Bronislavy Orbesové, sídlem Štefánikova 5462, Zlín, správkyně konkursní podstaty úpadkyně STAVMONT spol s r. o. v likvidaci, sídlem Františka Ondrůška 1547, Bystřice pod Hostýnem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 19. 11. 2013 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") proti vedlejší účastnici domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 841 620 Kč spočívající ve vzájemném plnění z neúčinného právního úkonu, a to kupní smlouvy ze dne 13. 3. 1997. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 34 Cm 98/2013-84 bylo řízení přerušeno. Podáním ze dne 8. 2. 2018 vzal stěžovatel tuto žalobu v celém rozsahu zpět. V rámci zpětvzetí uvedl, že tato žaloba byla podána pouze z procesní opatrnosti. V jiném řízení se domáhal rovněž vyloučení nemovitých věcí ze soupisu konkursní podstaty, čemuž bylo vyhověno. Byla-li by však vylučovací žaloba zamítnuta, neměl by v případě nepodání žaloby na určení pravosti pohledávky žádný nárok na vrácení kupní ceny. Usnesením krajského soudu ze dne 12. 2. 2018 č. j. (71) 34 Cm 98/2013-116 bylo rozhodnuto tak, že v řízení bude pokračováno (výrok I.), že se řízení zastavuje (výrok II.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že po právní moci usnesení bude stěžovateli vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že o zastavení řízení rozhodl podle §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a o nákladech řízení podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013).
3. Proti III. výroku usnesení krajského soud podala vedlejší účastnice odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, aby jí byla přiznána částka ve výši 11 200 Kč jako náklady právního zastoupení. V odvolání uvedla, že stěžovatel se v jiném řízení domáhal vyloučení nemovitých věcí, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 13. 3. 1997, ze soupisu konkursní podstaty. Od počátku tedy mělo být zřejmé, že nemůže být v obou řízeních úspěšný. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o vyloučení nemovitých věcí, stala se žaloba na určení pravosti pohledávky bezdůvodnou, a proto ji stěžovatel vzal zpět. Podle vedlejší účastnice měl krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vycházet z §146 odst. 2 o. s. ř. a zkoumat, zda některý z účastníků zavinil zastavení řízení. Procesní zavinění spatřovala výlučně na straně stěžovatele. Uvedla, že v nyní posuzované věci nejsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení žádnému z účastníků. Současně vyjádřila přesvědčení, že je věcí každého žalobce zvážit podání žaloby a společně s tím vyhodnotit riziko případných nákladů řízení. Podá-li z procesní opatrnosti takových žalob více, musí rovněž důvodně očekávat, že některá z nich bude neúspěšná a bude mu rovněž uložena povinnost nahradit druhé straně náklady řízení. Vedlejší účastnice v této souvislosti poukázala na skutečnost, že v řízení o vyloučení nemovitých věcí jí byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 48 126 Kč.
4. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 4. 2018 č. j. 10 Cmo 2/2018-131 byl III. výrok usnesení krajského soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 11 200 Kč. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 1 090 Kč. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nepřiznání nákladů řízení. V prvé řadě analyzoval §146 odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že zavinění zastavení řízení je třeba zkoumat výlučně z procesního hlediska. Dále zdůraznil, že žalobce nezaviní zastavení řízení tehdy, vzal-li zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného. V nyní posuzované věci podle krajského soudu nebyly tyto předpoklady zcela naplněny, konkrétně uvedl, že u vedlejší účastnice nelze shledat důvody zpětvzetí žaloby. Tímto důvodem totiž nebylo uznání pohledávky po podání žaloby, ale vyloučení nemovitých věcí v jiném řízení a následná bezpředmětnost žaloby stěžovatele. Má-li se zavinění posuzovat pouze z procesního hlediska, je podle krajského soudu možné ho shledat pouze u stěžovatele. Vrchní soud se v odůvodnění zaměřil rovněž na případné použití §150 o. s. ř. Uvedl, že sám stěžovatel připustil podání žaloby z procesní opatrnosti, z jeho podání ani vyjádření nevyplývá ani žádné tvrzení o osobních, majetkových či výdělkových poměrech. Naopak u vedlejší účastnice je podle vrchního soudu třeba přihlédnout k tomu, že v řízení o vylučovací žalobě jí byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady ve výši 48 126 Kč a že v nyní posuzované věci hájila zájmy všech přihlášených věřitelů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že neměl možnost postupovat jinak, než podáním žaloby na určení pravosti přihlášené pohledávky, neboť v případě zamítnutí žaloby na vyloučení nemovitých věcí by ztratil nárok na vrácení kupní ceny. Žaloba tedy byla skutečně podána z procesní opatrnosti, nicméně z toho důvodu, aby v situaci, kdy v konkursní podstatě zůstanou předmětné nemovité věci, si vedlejší účastnice nemohla ponechat i zaplacenou kupní cenu. Kdyby soudní řízení o vyloučení nemovitých věcí bylo skončeno dříve, což, jak stěžovatel uvádí, nemohl ovlivnit, nedošlo by k podání žaloby v nyní posuzované věci. Z tohoto důvodu se domnívá, že mělo být použito pravidlo podle §150 o. s. ř., o nepřiznání nákladů z důvodů hodných zvláštního zřetele. V této souvislosti odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž má vyplývat, že předpoklady užití moderačního práva jsou nepřiměřená tvrdost, podíl obou stran na vzniku a průběhu sporu a povaha a okolnosti sporu. Podle stěžovatele byly naplněny minimálně dva první předpoklady, což však vrchní soud v odůvodnění svého usnesení nijak nezohlednil. Domnívá se rovněž, že náklady právního zastoupení vedlejší účastnice jako správkyně konkursní podstaty s právnickým vzděláním nelze považovat za účelně vynaložené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo vede-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), k zásahu do základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím vrchního soudu o přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici. Z §146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zavinil-li některý z účastníků zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Podle §150 o. s. ř. dále platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Již z toho je zřejmé, že přiznání práva na náhradu nákladů řízení z důvodu procesního zavinění a užití moderačního práva jsou otázkami podústavního práva, tudíž Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. K zavinění zastavení řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že je nutno je skutečně zkoumat výlučně z procesního hlediska, a to pouze v kontextu posuzované věci. Ústavní soud rovněž tradičně uvádí, že pojem zavinění nelze vykládat v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení a důsledkem toho je vznik nákladů řízení [srov. např. nález ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 288/05 (N 183/51 SbNU 253)]. Nelze proto přihlédnout k argumentu stěžovatele, že žalobu na určení pravosti pohledávky podal pouze proto, že v jiném řízení zatím nebylo rozhodnuto o vyloučení nemovitých věcí z konkursní podstaty. Jde-li o předpoklady zpětvzetí důvodně podané žaloby pro chování žalovaného, ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem vrchního soudu, že v nyní posuzované věci jednak nebyla žaloba podána důvodně, jednak že ke zpětvzetí nedošlo pro uznání pohledávky po zahájení řízení, nýbrž pro bezpředmětnost žaloby po vyloučení nemovitých věcí z konkursní podstaty. V tomto bodě proto nelze rozhodnutí vrchního soudu nic vytknout.
11. Jde-li o moderační právo podle §150 o. s. ř., uvádí Ústavní soud, že již z citované právní úpravy vyplývá výjimečnost jeho užití. Jak uvedl i vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení, zdůrazňuje Ústavní soud [srov. nález ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33)], že ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud se všemi těmito otázkami řádně zabýval, je dokonce zřejmé, že uvažoval o zohlednění osobních, majetkových nebo výdělkových poměrů stěžovatele. Z procesního pohledu souhlasí Ústavní soud s názorem, že stěžovatel si jako žalobce musel být vědom neúspěchu v jednom ze dvou zahájených řízení a v případě právního zastoupení advokátem rovněž rizika nesení nákladů. Vrchní soud se rovněž soustředil na naplnění spravedlivého rozhodování vůči vedlejší účastnici, která ve druhém vedeném řízení byla povinna nahradit stěžovateli jeho náklady a která hájí zájmy všech přihlášených věřitelů. V tomto bodě vrchní soud vyhověl požadavkům vymezeným např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3125/16 (N 33/84 SbNU 387), že součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nepřiměřenou tvrdost je totiž třeba zkoumat nejen u žalobce, ale rovněž u žalovaného. Z odůvodnění napadeného usnesení je rovněž zřejmé vypořádání se s námitkou stěžovatele o neúčelně vynaložených nákladech vedlejší účastnice, která má právnické vzdělání, kdy vrchní soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem vrchního nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu