ECLI:CZ:US:2018:3.US.249.18.1
sp. zn. III. ÚS 249/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, sídlem Masarykova 38/18, Krásná Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 27 Cdo 1977/2017-425, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 12 Co 111/2016-404 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. října 2015 č. j. 20 C 88/2009-356, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Vladimíra Šnorberta, 2) Jürgena Wernera Leisse, 3) Ing. Görana Wohlraba a 4) LOOCKY CZ, spol. s r.o. (dříve HMI-CZ, spol. s r.o.), Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 1. 2018 a doplněna podáním ze dne 22. 1. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 10. 2015 č. j. 20 C 88/2009-356 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 1) částku 199 455 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vedlejšímu účastníku 2) částku 154 104 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a vedlejšímu účastníku 3) částku 66 440 Kč s příslušenstvím (výrok III.). Ve všech případech bylo stanoveno, že plněním jednoho ze žalovaných, tj. stěžovatele nebo vedlejší účastnice 4), zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení (výrok IV.) a vedlejším účastníkům 1) až 3) jejich náklady řízení stanovené pro všechny tři společnou částkou (výrok V.).
3. Obvodní soud takto rozhodl o žalobě vedlejších účastníků 1) až 3) na zaplacení částky představující zadržovanou část odměn podle smluv o zprostředkování uzavřených s vedlejší účastnicí 4). Tyto částky jim nebyly vyplaceny, protože stěžovatel, který byl tou dobou likvidátorem vedlejší účastnice 4), měl částku 6 107 154,73 Kč, která jí byla vyplacena, použít v rozporu s jejím generálním vyrovnáním. Za toto jednání, kterým byla vedlejším účastníkům 1) až 3) způsobena škoda, byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, přičemž všichni tři poškození byli se svým nárokem odkázání na občanskoprávní řízení.
4. Uvedený rozsudek byl ve výrocích I., II., III. a IV. potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 11. 2016 č. j. 12 Co 111/2016-404. Výrok V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl změněn tak, že byly specifikovány částky, na které mají jednotliví vedlejší účastníci 1) až 3) vůči stěžovateli nárok. Současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2017 č. j. 27 Cdo 1977/2017-425 z důvodu vady návrhu spočívající v tom, že neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Pouhé konstatování, že "odvolací soud pochybil (...) a měl danou otázku posoudit jinak", nelze v tomto ohledu považovat za dostatečné.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že v dané věci došlo k nesprávnému použití §75 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť při rozhodování o nároku vedlejších účastníků 1) až 3) nebyl respektován zákonný požadavek poměrného uspokojení věřitelů. Ti nebyli jen tři, nýbrž jich bylo celkem jedenáct. Obecné soudy zvýhodnily tři z nich na úkor ostatních. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací soud pochybil, jestliže se jeho dovoláním vůbec nezabýval, čímž ho zkrátil na jeho ústavně zaručených právech.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu, přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
8. Uvedené závěry se však již neuplatní vůči zbylé části ústavní stížnosti, která směřuje proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že v něm řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ze strany stěžovatele proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [podrobně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Teprve případné vyhovění ústavní stížnosti proti napadenému usnesení dovolacího soudu - bylo-li by jeho důvodem nesprávné posouzení předpokladů projednání dovolání ze strany dovolacího soudu - by mohlo otevřít prostor k tomu, aby byl rozsudek městského soudu přezkoumán v dovolacím řízení a následně případně také v řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 20 C 88/2009, zhodnotil, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání však vyplývá, že v něm tato náležitost chybí. Stěžovatel v něm neuvedl, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní část odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
12. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu