ECLI:CZ:US:2018:3.US.2538.18.1
sp. zn. III. ÚS 2538/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. B. D., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2018 sp. zn. 14 To 41/2018 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018 sp. zn. Nt 403/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), rozhodl tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné pro skutky trestných činů podvodu, tj. krádež majetku podvodem a zneužitím důvěry organizovanou skupinou ve velkém měřítku dle článku 159 část 4 trestního zákoníku Ruské federace, a to za současného přijetí ujištění uvedených v žádosti Generální prokuratury Ruské federace (dále jen "generální prokuratura") ze dne 13. 4. 2017. Výrok tohoto usnesení obsahuje také vymezení skutku, kterým měl stěžovatel skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit, jakož i jednotlivých ujištění generální prokuratury.
3. Stěžovatelovu instanční stížnost Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jediné, z čeho tyto soudy dovozují, že jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné, jsou ujištění tamní generální prokuratury ve spojení s pouhým formálním prokázáním, že trestní stíhání je v zemi jeho původu vedeno. Tyto garance stěžovatel označuje za pouze proklamativní a neposkytující jistotu, že bude respektováno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že soudy na jedné straně tvrdí, že nejsou povolány se zabývat důkazy předloženými generální prokuraturou, neboť nerozhodují o jeho vině, na straně druhé reagují na jeho výhrady právě odkazy na obsah písemnosti tohoto státního orgánu.
6. Má za to, že žádost o jeho vydání je ryze účelová, vedená záměrem donutit ho k přiznání, a tím zakrýt případnou trestnou činnost vedoucích pracovníků státního podniku XX, stejně tak jako utajit nezákonné praktiky samotných vyšetřovatelů a dalších pracovníků bezpečnostních složek, jejichž vliv na soudní řízení je nejen dle názoru stěžovatele, ale i renomovaných nevládních i mezivládních organizací v Ruské federaci "nadstandardní".
7. Stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné a v České republice by již pro svoji vágnost nemohlo obstát, nastala "kruciální pochybení" ohledně zjišťování skutkového stavu (městský soud i vrchní soud akceptovaly závěry ruských orgánů, dle nichž byly osoby ve vedení státního podniku XX podvedeny, což stěžovatel zpochybňuje především s poukazem na elementární odborné předpoklady pro výkon příslušných funkcí), pochybnosti o trestním řízení v Ruské federaci vyvolává změna procesního postavení některých osob (rovněž stěžovatel byl původně vyslechnut jako svědek), v Ruské federaci absentuje zákonná úprava postupu při výslechu již odsouzených osob v postavení svědka v téže trestní věci (na tento závažný nedostatek upozornil i tamní ústavní soud), jsou patrné intencionální zásahy do vyšetřování směřující k nezákonnému vyvinění vedení označeného státního podniku (jeden z klíčových dokumentů byl vyřazen a došlo ke změnám ve výši údajné škody), do vyšetřování prokazatelně zasahuje Federální služba bezpečnosti (její pracovníci byli zařazeni do skupiny vyšetřovatelů), byl nezákonně prohlášen za uprchlého (usnesení o zahájení trestního stíhání však neobdržel) a k odsouzení spoluobviněných došlo bez vyslechnutí osob, které byly dle obžaloby "podvedené".
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že v souvislosti s jeho komplikovaným zdravotním stavem mu hrozí mučení či jiné nelidské zacházení, a to za účelem jeho donucení doznat se k trestné činnosti, kterou nespáchal. Stěžovatel trpí závažným onemocněním, kdy mu musí být aplikován inzulin přinejmenším pětkrát denně, přičemž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") se opakovaně vyslovil, že ruské orgány k osobám s týmž onemocněním přistupovaly zcela neadekvátně. Tvrzení vrchního soudu, že odsouzení mohou inzulín držet v celách, je mylné.
9. Stěžovatel dále zpochybňuje ujištění generální prokuratury. Již samotná žádost o setkání s konzulárním úředníkem by vedla ke zhoršení jeho pozice, neboť by tím jasně deklaroval, že hodlá kritizovat místní situaci. Případná návštěva konzulárního pracovníka by neproběhla v nepřítomnosti dozorujících ruských zástupců. Diskutabilní jsou rovněž možnosti českých orgánů jeho situaci ovlivnit.
10. Dále polemizuje s postupem obecných soudů. Protokol z veřejného zasedání městského soudu neodpovídá obsahu zvukového záznamu a nezohledňuje další vyjádření. Vrchní soud pochybil tím, že veřejné zasedání nenařídil a stěžovatelovu argumentaci - včetně nejzávažnějších námitek týkajících se nebezpečí ohrožení na životě, mučení, ponižujícího a nelidského zacházení či porušení práva na spravedlivý proces - nereflektoval.
11. Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že trestní stíhání se musí opírat o určitý soubor důkazů a česká strana však má i z hlediska mezinárodních lidskoprávních závazků povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení.
12. Stěžovatel rovněž upozorňuje na zprávy mezinárodních organizací a Moskevské helsinské skupiny oponující možnosti Ústavního soudu Ruské federace rozhodnout, zda lze splnit na území Ruska rozhodnutí mezistátního orgánu pro ochranu lidských práv a svobod.
13. Stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil. Dává najevo, že setrvává na svém konstatování, že obecné soudy nedůvodně bagatelizovaly jím předložené důkazy, zatímco nepřiznaně vycházely z dokumentů ruské strany, ačkoli zde obsažené svědecké výpovědi (jde přibližně o čtyřicet svědků) poukazují na nezákonné jednání jiných osob než stěžovatele. Právě možnost, že se trestné činnosti dopustili vedoucí pracovníci konkretizovaného státního podniku, zvyšuje riziko, že stěžovateli bude odepřeno právo na spravedlivý proces a bude na něj vyvíjen nátlak skrze jeho nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatel uvádí, že de facto k návštěvám českých konzulárních úředníků v ruských věznicích nedochází a neexistuje ani odpovídající mezinárodněprávní rámec. Tvrzení soudu, že inzulin by stěžovatel mohl mít na cele, vychází z chybného překladu a ve skutečnosti mu bez přítomnosti lékaře nebude vydán. Podle stěžovatele neobstojí ani úvahy soudů směřující k neudržitelnému závěru, že garance poskytnuté generální prokuraturou jsou významnější než zprávy týkající se nedostatků v ochraně lidských práv v Rusku, které potvrzuje i judikatura ESLP.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud pro účely tohoto řízení v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vrchní soud a městský soud vyzval k podání vyjádření ohledně obsahu ústavní stížnosti. Oba soudy odkázaly na obsah ústavní stížností napadených usnesení, a proto Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice nezaslal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
17. Jak již Ústavní soud v minulosti zdůraznil, vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65) a nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)]. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva proti mučení") [srov. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269) a nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdyby v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.].
18. Ústavní soud důsledně a dlouhodobě požaduje po obecných soudech rozhodujících v extradičním řízení, aby ex offo a velmi pečlivě posuzovaly extradiční žádost a její podklady (srov. např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), předmětný skutek a jeho formulaci [nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501)], existenci ústavně konformně vykládaných důvodů nepřípustnosti vydání [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)], jakož i (již zmiňované) nebezpečí potenciálního porušení práva na život či práva nebýt podroben mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vydávané osoby v dožadující zemi, případně i existenci jiných (humanitárních, zdravotních atd.) důvodů pro nevydání [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 (N 171/67 SbNU 97)].
19. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto (vyžadujícího) státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14, nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269), nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 (N 99/77 SbNU 473) či usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13 (U 6/69 SbNU 849)]. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14).
20. Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby a zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (srov. §90 a 91 zákona č. 104/2013 Sb.). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům soudy dostály, musejí z úřední povinnosti zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejímž vydání jednají, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
21. K čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 3 Úmluvy proti mučení pak Ústavní soud zdůraznil, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v cizozemských věznicích, ale je třeba zkoumat, zda jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí [srov. nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)].
22. Uvedená hlediska se promítají též v úpravě obsažené v zákoně č. 104/2013 Sb.; kupř. jeho §5 zahrnuje tři kategorie chráněných zájmů České republiky, které umožňují odepření mezinárodní justiční spolupráce, a to ústavní pořádek České republiky, zásady právního řádu České republiky, na nichž je třeba bez výhrady trvat, a jiné významné chráněné zájmy České republiky.
23. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
24. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
25. Rozhodující soudy se zabývaly rizikem, že stěžovatel bude v Ruské federaci mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, jakož i otázkou ujištění generální prokuratury a jejich způsobilosti možnému porušení práv zamezit.
26. Řízení o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace i obě napadená rozhodnutí obecných soudů z mezí ústavní konformity nevybočují. Obě tato rozhodnutí mají zákonný podklad, vyplývá z nich, že se obecné soudy zabývaly extradiční žádostí v intencích nastíněných výše a jsou řádně odůvodněná, včetně vypořádání námitek stěžovatele v rozsahu odpovídajícímu jejich relevanci. Ústavní soud neshledal, že by byla stižena některou vadou zakládající jejich protiústavnost, již jim stěžovatel přisuzuje.
27. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13 (U 6/69 SbNU 849) uvedl, že v žádném případě nebagatelizuje v minulosti prokázané konkrétní deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, jaké existují na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik, nicméně nezastává názor, že by vydání do těchto zemí bylo obecně, bez dalšího ("automaticky") nepřípustné. V nyní posuzované věci však Ústavní soud nezjistil takové závažné okolnosti (viz sub 19.), na jejichž základě by vydání stěžovatele nebylo přípustné.
28. Ústavní soud nepřehlédl, že v zájmu důsledné ochrany práv stěžovatele byla do výroku usnesení o přípustnosti vydání přijata [v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 1017/14)] ujištění generální prokuratury k dodržování práv stěžovatele v průběhu trestního stíhání k zajištění jeho obhajoby a práva na spravedlivý proces a k zacházení s ním, bude-li omezena jeho osobní svoboda, a kontrolním oprávněním konzulárních úředníků České republiky ve vyžadujícím státě. Tato ujištění představují dostatečně vyvážený nástroj k odstranění obavy z ohrožení práv a svobod stěžovatele.
29. Ačkoliv stěžovatel smluvní závazky Ruské federace a případné další jí udělené garance bagatelizuje jako neúčinné, Ústavní soud - jak již připomněl výše - je ve své judikatuře naopak považuje za relevantní. Je sice pravdou, že po vydání vyžadované osoby již Česká republika nemůže realizaci těchto závazků a záruk přímo vynutit, avšak nutno přihlížet k tomu, že jestliže by je dožadující stát porušil, vystavil by se tak negativnímu ohlasu a změně postoje České republiky i dalších států v případě dalších svých žádostí [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 218/13 a ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13 (U 6/69 SbNU 849)].
30. Obdobnou pozici ve své judikatuře nadto zastává i ESLP, když lze odkázat například na jeho rozhodnutí ze dne 14. 9. 2010 ve věcech Chentiev a Ibragimov v. Slovensko, stížnosti č. 21022/08 a č. 51946/08. Jak bylo uvedeno i v rozsudku ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymošenková v. Ukrajina, stížnost č. 49872/11, dle ESLP je třeba vycházet z toho, že celá struktura Úmluvy spočívá na obecném předpokladu, že orgány veřejné moci v členských státech jednají v dobré víře. Stěžovatelův názor, že Ruská federace by nemusela své závazky dodržet, postrádá ústavněprávní relevanci, neboť se odvíjí toliko z úvahy podložené odkazy na pochybení v jiných (nesouvisejících) věcech ve spojení s neprokázaným tvrzením o zájmu na účelovém "vyvinění" osob ve vedení státního podniku XX.
31. Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k otázce případné viny stěžovatele v trestní věci vedené ruskými státními orgány (tato otázka ostatně není předmětem extradičního řízení), nicméně ani v této rovině nespatřuje důvody zakládající doložitelné obavy z porušení ochrany lidských práv.
32. Obecné soudy poukázaly na podání obhájců stěžovatele, podle kterých jim je umožněno chránit jeho zájmy. Soudy též popsaly okolnosti, za kterých stěžovatel opustil území Ruské federace, přičemž konstatovaly, že tak učinil v době, kdy ještě nebyl trestně stíhán, nicméně bylo prováděno vyšetřování ve věci a stěžovatel byl předvolán k úkonům tohoto řízení. Z toho soudy vzaly za nepochybné, že důvodem opuštění území Ruské federace vyžádaným byla právě hrozba trestního stíhání.
33. Soudy se vyjádřily i k dokumentům podepsaným A. L. R., generálním ředitelem státního podniku XX, s tím, že nelze vyloučit, že jím byly podepsány v dobré víře, tj. bez znalosti jejich fiktivního charakteru. Podle soudů tedy nelze dovozovat, že zásady spravedlivého procesu nebudou v případě stěžovatele respektovány. Soudy též odmítly argumentaci stěžovatele, že je evidentní záměr orgánů činných v trestním řízení vyžadujícího státu zakrýt odpovědnost skutečných pachatelů, jako nepodloženou spekulaci. Vyjádřily se též k zapojení zaměstnanců 1. oddělení Služby hospodářské bezpečnosti Federální služby bezpečnosti do vyšetřování, které je odůvodnitelné tím, že škoda měla být spáchána na úkor státního podniku XX, který působí v odvětví zbrojního průmyslu. Z uvedeného nevyplývá, že se stěžovatel dopustil nezákonného jednání, nicméně ani ze samotné účasti některých státních složek na vyšetřování nelze dovozovat jeho nedostatky z hlediska Úmluvy.
34. Soudy se zabývaly rovněž otázkou dostupnosti inzulinu ve vězení, a to v kontextu ujištění generální prokuratury, že stěžovatel nebude podroben mučení, krutému nebo nelidskému zacházení, ponižujícímu lidskou důstojnost. Další související ujištění spočívají v závazku, že stěžovatel se v případě vydání bude nacházet v zařízení, které bere v úvahu normy stanovené v Úmluvě a Evropských vězeňských pravidlech ze dne 11. 1. 2006 a zaměstnanci Velvyslanectví České republiky v Rusku jej budou moci navštěvovat s cílem sledování dodržování těchto záruk a budou moci s ním mluvit v nepřítomnosti třetích osob, a dále v závazku, že příslušné orgány Ruské federace budou okamžitě informovat Ministerstvo spravedlnosti České republiky o stížnostech podaných stěžovatelem nebo jeho jménem týkajících se nesprávného nebo špatného zacházení ve vězení ze strany policejních důstojníků Ruské federace, jakož i o stížnostech týkajících se pořadí posouzení shora uvedených stížností.
35. Stěžovatel všechna tato ujištění bagatelizuje, nicméně z výše rekapitulované judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je nelze bez dalšího (či pouze s odkazem na porušení lidských práv konstatovaná ESLP v jiných - byť nikoli "raritních" - případech) diskvalifikovat. Ústavní soud tudíž nespatřuje ústavněprávní deficit v závěru obecných soudů, že tyto záruky umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky, zejména s ohledem na to, že stěžovatel (vyžádaný) má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatický úřad a jeho pracovníci ho budou moci navštívit ve vazbě či výkonu trestu a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob. V daném kontextu není důvod upřít platnost ani úvaze, že porušování předmětných záruk by vážně podkopalo důvěryhodnost Ruské federace, která je poskytla a vedlo by k odmítavým stanoviskům jak České republiky, tak i ostatních členských států Evropské unie k dalším žádostem Ruské federace o extradici. Uvedené širší dopady eventuálního porušování práv stěžovatele by byly důvodně očekávatelné. Tyto závěry nekolidují ani s rozsudkem ESLP ze dne 14. 4. 2005 ve věci Shamayev a další v. Gruzie a Rusko, stížnost č. 36378/02 a rozsudkem ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Chentiev a Ibraghimov v. Slovensko, stížnosti č. 21022/08 a 51946/08.
36. Obecné soudy neopomenuly ani pravomoc Ústavního soudu Ruské federace v oblasti výkonu rozhodnutí ESLP. Ústavněprávně udržitelným způsobem dospěly k závěru, že není důvod pro předpoklad, že právě v případě stěžovatele bude tato úprava zneužita v jeho neprospěch.
37. Stěžovatel neuvedl nic, v čem konkrétně měly obecné soudy posoudit žádost o extradici se vším, co k tomu náleží (srov. k tomu výše) nedostatečně, případně z čeho vyplývá, že se v potřebném rozsahu nezabývaly dodržením minimálních standardů ochrany jeho lidských práv v trestním řízení vedeném proti němu v dožadujícím státě či rizikem jiných závažných porušení jeho ústavně zaručených lidských práv či svobod v dožadujícím státě v případě, že do něj bude vydán.
38. Soudy poměrně podrobně vyložily, proč považují poskytnuté extradiční podklady za dostatečné, zejména proč je podle jejich názoru extradičně vymezený skutek dostatečně konkrétní. Rovněž uvedly, že není pochyb o problematičnosti dodržování lidských práv v souvislosti s trestním řízením v Ruské federaci, čímž daly najevo, že tomuto riziku přisuzují patřičnou závažnost, avšak vysvětlily, proč ve stěžovatelově případě neshledávají obavu z možného porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod po jeho případném vydání do Ruské federace za naplněnou, a to zejména ve světle poskytnutých ujištění.
39. Je tedy zřejmé, že se obecné soudy stěžovatelovou situací zabývaly právě v parametrech, jichž se stěžovatel dovolával ve své ústavní stížnosti. A priori se i Ústavnímu soudu jeví argumentace obou obecných soudů jako přesvědčivá, úplná a dostatečná. Jestliže v této situaci stěžovatel kritizuje postup obecných soudů převážně z obecných hledisek, která navíc prvoplánově pochybnosti o jejich postupu nevyvolávají, neotevírá se Ústavnímu soudu za těchto okolností žádný prostor ke kasačnímu zásahu proti jejich rozhodnutím.
40. Ústavní soud nemá výtky ani k procesnímu postupu vrchního soudu, který o věci rozhodl v neveřejném zasedání. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká [srov. nález ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09 (N 195/54 SbNU 403)]. V řízení o stížnosti proti usnesení o přípustnosti vydání zákon explicitně nepředepisuje veřejnou formu jednání, a z pohledu zákonné úpravy proto soud v souladu s §240 tr. řádu rozhoduje v neveřejném zasedání. Soud by sice mohl zvolit jinou formu a rozhodnout ve veřejném zasedání, k takovému výjimečnému opatření však nepřistoupil, neboť neshledal, že by to bylo z hlediska ochrany základních práv stěžovatele nezbytné. Tento závěr opřel o skutečnost, že rozhodnutí o stížnosti nebylo založeno na obsáhlém doplnění dokazování, k němuž by se stěžovatel nemohl vyjádřit, a navíc jím nedošlo ke změně rozhodnutí městského soudu v jeho neprospěch. Ústavní soud má za to, že projednáním stížnosti v neveřejném zasedání vrchní soud neporušil práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
41. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
42. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu