ECLI:CZ:US:2018:3.US.2540.17.1
sp. zn. III. ÚS 2540/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017 č. j. 8 Tdo 395/2017-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 5 To 484/2016-167, rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. října 2016 č. j. 1 T 58/2016-147, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. června 2017 č. j. 1 T 58/2016-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 10. 2016 č. j. 1 T 58/2016-147, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 11. 2016 č. j. 5 To 484/2016-167, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let.
3. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou stanoveny zákonem.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 1 T 58/2016-189, jež stěžovatel ústavní stížností rovněž napadl, bylo stěžovateli podle §153 odst. 1 trestního řádu uloženo nahradit státu náklady řízení o bezvýsledně podaném dovolání, a to paušální částkou 10 000 Kč.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve třech případech řídil osobní automobil, ač měl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel svoji vinu nadále popírá. Upozorňuje, že jeho odsouzení je založeno především na výpovědích dvou svědkyň, které měl (nikoliv zároveň) v autě převážet. Tyto svědkyně byly odsouzeny pro úvěrový podvod v souvislosti s úvěrem, který jim stěžovatel jako finanční poradce vyřizoval. Mohly tedy proti němu svědčit z pomsty. Navzájem se i znají, mohly se tedy vůči němu domluvit. Soudy nehodnotily tyto výpovědi dostatečně kritickým pohledem, ačkoliv naopak vůči tvrzením stěžovatele, který například poukazoval na to, že dle svého diáře měl v rozhodné době jiný program, vystupovaly velmi skepticky. U výpovědí ve prospěch obhajoby soudy vyzdvihují sebemenší rozpory, ačkoliv je třeba uvážit, že byly činěny po téměř dvou letech od tvrzeného činu.
7. Stěžovatel odkazuje na zásadu in dubio pro reo a na princip presumpce neviny. Je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
12. Stěžovatelova argumentace má charakter opakování obhajoby v trestním řízení, které se ovšem obecné soudy věnovaly a řádně se s ní vypořádaly. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědkyň, které měl v autě převážet, a spekuluje o jejich možných motivech k nepravdivé výpovědi, nicméně z pohledu ústavního přezkumu je rozhodující, že soudy při posuzování skutkového stavu vycházely z konkrétních svědectví a dalších důkazů, které následně hodnotily, a to i ve vztahu ke stěžovatelově obhajobě. V tomto směru nepominuly ani jeho tvrzení, že dle svého diáře měl mít jiný program, když uvážily, že stíhané protiprávní řízení automobilu nevylučuje realizování schůzky zaznamenané v diáři, neboť bylo možné stihnout oboje. Pokud na takovémto základě považovaly stěžovatelovu obhajobu za vyvrácenou, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
13. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
14. Co se pak týče usnesení okresního soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 1 T 58/2016-189, stěžovatel je sice svojí ústavní stížností formálně napadl, avšak neuplatnil v ní proti němu jakoukoliv argumentaci a Ústavní soud žádné důvody pro jeho zrušení neshledává.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu