ECLI:CZ:US:2018:3.US.256.18.1
sp. zn. III. ÚS 256/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. P. E. C., zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2017 č. j. 59 Co 314/2017-72, a I. výroku rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. května 2017 č. j. 6 C 261/2016-48, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a J. L., jako vedlejší účastnici řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 261/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2017 č. j. 6 C 261/2016-48 byl zamítnut návrh stěžovatele, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství a dohoda o úpravě poměrů a styku k nezletilým dětem uzavřená mezi účastníky dne 29. 3. 2013 se mění tak, že se do ní doplňuje ustanovení následujícího znění: "Účastníci si udělují předběžný vzájemný souhlas k uzavření či změnám pojistných smluv, smluv o vedení bankovních či poštovních účtů či jiných spořících produktů ve prospěch nezletilých dětí." (výrok I.). Okresní soud dále zamítl návrh stěžovatele, že vedlejší účastnice je povinna nahradit mu škodu ve výši 153,86 EUR jako náklady vynaložené stěžovatelem v souvislosti s doprovodem dětí z letiště v Bratislavě do jejich bydliště (výrok II.), a návrh stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 12 130 Kč, představující jím zaplacené výživné za období, kdy děti byly v letních měsících roku 2015 v jeho péči (výrok III.). Stěžovateli bylo současně uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 11 320 Kč (výrok IV.).
3. Okresní soud odůvodnil ústavní stížností napadený výrok I. tím, že smlouvu uzavřenou účastníky dne 29. 3. 2013 nelze bez jejich souhlasu měnit. Ke změně smlouvy by mohlo dojít, jen pokud by účastníci smlouvy podle §1724 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), projevili vůli zřídit mezi sebou jiný závazek, než je obsažen v původní smlouvě.
4. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který přisvědčil okresnímu soudu, že již z pojmu dohody jako dvoustranného právního jednání vyplývá, že kvalifikovaně učiněný shodný projev vůle smluvních stran může být změněn toliko jejich shodným kvalifikovaným projevem vůle. Krajský soud uvedl, že domáhá-li se stěžovatel změny smlouvy ze dne 29. 3. 2013, tato neobsahuje žádné takové určité prohlášení, jehož se domáhá, když navíc se domáhá něčeho, k čemu se druhá strana vzhledem k neurčitosti uplatněného požadavku ani platně zavázat nemůže. Krajský soud stěžovateli vyložil, že v případě uzavření dohody mezi rodiči, která pro svou platnost nevyžaduje souhlas soudu, lze její změny dosáhnout návrhem na rozhodnutí o vzniklé neshodě (§877 občanského zákoníku), nikoliv však návrhem na změnu dosavadní smlouvy, jak se nesprávně stěžovatel domáhá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že domáhal-li se svým původním návrhem změny smlouvy uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí, domáhal se tímto bezesporu též právě rozhodnutí o vzniklé neshodě, které byť takto nebylo označeno, bylo možno interpretovat jako návrh na rozhodnutí dle §877 občanského zákoníku. Tuto skutečnost je nutno vyložit též v kontextu situace, kdy původní návrh na zahájení řízení byl podáván ohledně většího počtu otázek vzájemného právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Stěžovatel si je vědom toho, že příslušná část návrhu nebyla explicitně tímto způsobem označena, nicméně její obsah plně odpovídal návrhu na rozhodnutí o vzniklé neshodě, kdy byla konstatována rovněž nemožnost dosažení dohody mezi účastníky. S ohledem na znění §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je nutno úkony účastníků v civilním soudním řízení hodnotit dle jejich obsahu, i když jsou tyto nesprávně (či neúplně) označeny, je stěžovatel přesvědčen, že o jeho návrhu mělo být rozhodováno dle §877 občanského zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu -neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud má za to, že okresní soud napadený rozsudek ústavně souladným způsobem odůvodnil, když konstatoval, že smlouvu uzavřenou účastníky dne 29. 3. 2013 nelze bez souhlasu těchto účastníků měnit. Na tom nic nemění závěr krajského soudu, že v případě uzavření dohody mezi rodiči, která pro svoji platnost nevyžaduje souhlas soudu, lze její změny dosáhnout návrhem na rozhodnutí o vzniklé neshodě podle §877 občanského zákoníku. Krajským soudem uvedený postup by byl zajisté možný, domáhal-li by se stěžovatel rozhodnutí soudu v konkrétní záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu (např. rozhodnutí o určení místa bydliště a otázce volby vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte, rozhodnutí o tom, zda dítě smí vycestovat do zahraničí a za jakých podmínek, rozhodnutí o tom, že dítě bude následovat dlouhodobě jednoho rodiče do zahraničí). Jak však uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, domáhal-li se stěžovatel doplnění shora citované smlouvy o ustanovení následujícího znění: "Účastníci si udělují předběžný vzájemný souhlas k uzavření či změnám pojistných smluv, smluv o vedení bankovních či poštovních účtů či jiných spořících produktů ve prospěch nezletilých dětí.", domáhá se něčeho, k čemu se vedlejší účastnice vzhledem k neurčitosti uplatněného požadavku platně zavázat nemůže.
10. Závěry krajského soudu tedy nelze chápat tak, že návrh stěžovatele v podobě, v jaké byl předložen soudu, by mohl (byl-li by tak označen) být posuzován podle §877 občanského zákoníku. Krajský soud pouze v souvislostech posuzované věci vysvětlil stěžovateli, jaký způsobem obecně lze dosáhnout změn ohledně smluv, které podléhají schválení soudu, oproti smlouvám, které schválení soudu nepodléhají, včetně možnosti obrátit se na soud v případě neshody rodičů ve významné záležitosti dítěte.
11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Okresní i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu