ECLI:CZ:US:2018:3.US.2572.18.1
sp. zn. III. ÚS 2572/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou, sídlem Svobody 2084, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2018 č. j. 11 To 222/2018-25, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí. Je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 0 Nt 1502/2018-11 dle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2018 č. j. 11 To 222/2018-25, napadeným ústavní stížností, byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu.
4. V předmětném trestním řízení je stěžovatel stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku a ke vzetí do vazby došlo z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu (tzv. vazba předstižná).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel za prvé upozorňuje na znalecký posudek Mgr. Lenky Čermákové, dle jehož závěrů poškozená není obětí domácího násilí, respektive nenese znaky, které takové oběti vykazují. Tento posudek byl znalkyní dodán a založen do spisu časově až po vydání rozhodnutí okresního soudu, ale ještě před rozhodováním krajského soudu, přičemž však stěžovatel má podezření, že nebyl orgány činnými v trestním řízení zaslán ke stížnostnímu řízení a krajský soud tak neměl relevantní informace k poslednímu aktuálnímu stavu řízení, respektive nerozhodoval na základě veškerých dostupných důkazů. Tím bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu. V probíhajícím hlavním líčení již byla uvedená znalkyně vyslechnuta, přičemž, jak uvádí stěžovatel, vyšlo najevo, že poškozená má histrionské sklony.
6. Stěžovatel se dále vyslovuje v tom směru, že dosavadní průběh dokazování neprokazuje spáchání trestné činnosti. Synové M. a D. uvedli, že na poškozené neviděli jí tvrzené modřiny a poranění, které jí měl stěžovatel způsobit. Pokud jde o znalecké zkoumání stěžovatele, vyplývá z něj, že jeho agresivita, způsobovaná poruchou osobnosti, se postupně snižuje a v období, po které je stíhán, byla korigovaná. Při výpovědi znalkyně Langrové, která zpracovávala psychologický znalecký posudek na stěžovatele, také došlo k tomu, že byla tázána a odpovídala na dotazy k osobě poškozené a jejím pocitům, aniž by s ní kdy hovořila. Stěžovatel má z celého procesu dojem, že orgány činné v trestním řízení postupují jednostranně, zřejmě pod dojmem jeho předchozí trestní minulosti. Prohlašuje, že pokud už se snad nějakého závadného jednání vůči poškozené dopustil, pak nejvýše v intenzitě odpovídající přestupku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
10. Stěžovatel především rozebírá dosavadní důkazní stav ve věci a polemizuje s tím, že by svědčil o jeho vině. Ústavní soud však shledává, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí o nepropuštění stěžovatele z vazby konkrétními důvody. V tomto směru uvážily, že podezření ze spáchání trestného činu je dokládáno protokolem o výslechu poškozené M. B., úředním záznamem o podaném vysvětlení dcery obviněného zletilé B. B. a jejich syna D. B., protokolem o výslechu syna D. B., lékařskou zprávou o ošetření poškozené, protokolem o ohledání místa činu, ze kterého je patrné umístění velkého kladiva za vstupními dveřmi do bytu, jakož i pro obviněného nepříznivými závěry psychiatrického znaleckého posudku. Závěr, že zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl obecnými soudy shledán na základě skutečností, které jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedeny. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. V této fázi trestního procesu nelze samozřejmě předjímat posouzení otázky věrohodnosti poškozené a v plném rozsahu vyhodnotit význam vypracovaných znaleckých posudků.
11. Uvádí-li pak stěžovatel, že má podezření, že krajský soud ve věci neměl fyzicky k dispozici znalecký posudek Mgr. Lenky Čermákové, z odůvodnění usnesení krajského soudu plyne, že na tento posudek stěžovatel ve své stížnosti upozornil a krajský soud se s touto námitkou vypořádal, přičemž shledal, že jde o součást stěžovatelovy polemiky s hodnocením důkazů neodpovídající charakteru vazebního řízení. Daný důkazní pramen tak zjevně nebyl, což je podstatné, krajským soudem opomenut. Lze mimochodem podotknout, že, jak uvádí stěžovatel, znalkyně Mgr. Lenka Čermáková byla již vyslechnuta v hlavním líčení. Z toho plyne, že s výsledky daného znaleckého zkoumání byl již seznámen i okresní soud. Přesto ani tento soud nerozhodl o propuštění stěžovatele z vazby (ač soudy samozřejmě musejí vyhodnocovat důvodnost vazby průběžně, a nikoliv jen k žádostem stěžovatele o propuštění). Tato skutečnost opět svědčí o tom, že stěžovatel nezůstává ve vazbě snad toliko proto, že by soudům nějakým způsobem unikl výsledek předmětného znaleckého zkoumání.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu