ECLI:CZ:US:2018:3.US.259.17.1
sp. zn. III. ÚS 259/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Křivonožky, advokáta, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 43 Nt 2907/2016, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 2 ZT 101/2016-78 a proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 20. října 2014 č. j. KRPA-403402-4/TČ-2014-001191-1-SAN, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policie") ze dne 20. 10. 2014 č. j. KRPA-403402-4/TČ-2014-001191-1-SAN bylo rozhodnuto o zajištění v něm blíže označených nemovitostí.
3. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 1. 11. 2016 č. j. 2 ZT 101/2016-78, bylo podle 79d odst. 8 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění účinném do 17. 3. 2017 rozhodnuto, že stěžovatelově žádosti o zrušení předmětného zajištění se nevyhovuje.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2016 sp. zn. 43 Nt 2907/2016 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel upozorňuje, že legitimita zajištění se plynutím času zmenšuje. Jeho nemovitosti jsou zajištěny již po dobu delší 27 měsíců a věc se stále nachází ve fázi přípravného řízení. Doba trvání zajištění nemovitostí tak již přesáhla nejvyšší celkovou přípustnou dobu, jaká by platila v případě vazby. Z postupu policejního orgánu přitom není znát žádná snaha o urychlení. Nelze se spokojit s konstatováním státní zástupkyně, že věc je skutkově složitá.
6. Zajištění se nejeví být přiměřeným též proto, že škoda na majetku, která měla být v dané trestní věci údajně způsobena, činí podle usnesení o zajištění 1 900 000 Kč. Zajištěné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele však mají dle odhadu obvyklé ceny souhrnnou hodnotu 4 950 000 Kč. Státní zástupkyně stěžovatelův návrh na omezení na jednu bytovou jednotku odmítla s odůvodněním, že součástí spisového materiálu je znalecký posudek, podle něhož je hodnota této bytové jednotky příliš nízká, avšak zmíněný znalecký posudek představuje ocenění nemovitosti podle platného cenového předpisu pro účely daňového řízení a nejde tedy o zjištění skutečné tržní (neboli obvyklé) ceny předmětné nemovitosti.
7. Stěžovatel též poznamenává, že není osobou, proti které se trestní řízení vede, vzhledem k čemuž by přiměřenost daného zajištění měla být obzvláště zvažována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtách stanovených v 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu. Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
10. Jde-li o usnesení policie ze dne 20. 10. 2014, je již z data tohoto rozhodnutí a skutečnosti, že jde o rozhodnutí, které časově a procesně předchází dalším usnesením, jež stěžovatel ústavní stížností napadá, zřejmé, že ústavní stížnost musí být v této části Ústavním soudem odmítnuta jako opožděná. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ve prospěch opačného závěru ani nic neuvádí a nijak neargumentuje.
11. Ve vztahu k ostatním ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž u stěžovatele jakožto advokáta není požadováno povinné právní zastoupení (srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. V části, ve které ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě, je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
14. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle druhé věty odst. 1 článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" podle odst. 2 cit. ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
15. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
16. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
17. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, když totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
18. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [a podobný nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli," kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu."
19. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
20. To neznamená, že mnohaleté zajištění je "automaticky" bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je na místě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14, N 187/79 SbNU 121).
21. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, zda není projevem svévole, a zda lze další zajištění považovat za přiměřené z pohledu časového, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
22. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění nemovitostí probíhá v režimu podle §79d trestního řádu, a je o nich rozhodováno orgány v souladu s odst. 1 uvedeného paragrafu. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se rozhodující orgány vypořádaly s jeho námitkami, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení snad byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. V této souvislosti možno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl nové vlastní hodnocení výše hodnoty zajištěných nemovitostí, zejména pak když rozhodující orgán vysvětlil, jakým způsobem takovouto hodnotu posoudil. Pokud jde o otázku další odůvodnitelnosti trvání zajištění po 27 měsících, i když platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má své časové limity, Ústavní soud nemá za to, že by v dané věci již došlo k jejich překročení. Současnou délku trvání zajištění dosud nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu (u nálezů sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07 šlo o případy, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu; ve věci sp. zn. II. ÚS 3662/14 se věc v přípravném řízení již nenacházela, když byla vrácena "pouze" před soud prvého stupně, ovšem doba trvání zajištění dosáhla téměř devíti let).
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu