ECLI:CZ:US:2018:3.US.2607.18.1
sp. zn. III. ÚS 2607/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Sociální a zdravotní centrum Letiny s. r. o., sídlem Zručská cesta 8, Plzeň, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti I., II., III. a IV. výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2018 č. j. 25 Co 93/2018-204, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) Aleše Málka a 2) Martina Volfa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. až IV. v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 2. 2018 č. j. 9 C 166/2016-182 bylo podle §111 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejším účastníkům o slevu z ceny díla a náhradu škody. Důvodem zastavení řízení bylo nepodání návrhu na pokračování v řízení ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení okresního soudu ze dne 10. 1. 2017 č. j. 9 C 166/2016-181 o přerušení řízení.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení. V odvolání uvedla, že její právní zástupce měl zapsán jako poslední den lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení den 13. 2. 2018, neboť jeho asistentka vycházela z údajů dostupných v aplikaci infoSoud, kde je uvedené datum zapsáno jako den přerušení řízení. Právnímu zástupci stěžovatelky rovněž nemělo být doručeno usnesení o přerušení řízení s vyznačením právní moci, z níž by nesprávnost zápisu byla poznatelná. Až telefonickým dotazem u okresního soudu bylo stěžovatelkou zjištěno, že usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dříve. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2018 č. j. 25 Co 93/2018-204 nebyla lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení prominuta. O odvolání stěžovatelky bylo rozhodnuto II. výrokem tak, že usnesení okresního soudu se potvrzuje. O nákladech řízení bylo rozhodnuto III. výrokem tak, že stěžovatelka je povinna nahradit prvnímu vedlejšímu účastníkovi částku 7 247,90 Kč, a výrokem IV. tak, že ve vztahu mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a vedlejšími účastníky řízení před okresním soudem a krajským soudem nemá nikdo právo na jejich náhradu. Krajský soud v usnesení zejména uvedl, že nesprávně zapsaná lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení nepředstavuje kvalifikovaný důvod pro prominutí jejího zmeškání. Bylo pouze na stěžovatelce a jejím právním zástupci, jakým způsobem si v evidenci poznamená lhůtu. Jde-li o tvrzení, že stěžovatelce nebylo doručeno usnesení s vyznačením právní moci, uvedl krajský soud, že podle obsahu spisu stěžovatelka o takové doručení nepožádala. Krajský soud se rovněž zabýval správností vyznačení právní moci na usnesení o přerušení řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že důvodem přerušení řízení v nyní posuzované věci byla snaha o její vyřešení prostřednictvím odpovědnostních pojištění projektanta a zhotovitele díla. V jednoroční lhůtě ani stěžovatelka ani vedlejší účastníci nepodali návrh na pokračování řízení, proto jej okresní soud usnesením ze dne 6. 2. 2018 č. j. 9 C 166/2016-182 zastavil. Uvedený postup okresního soudu stěžovatelka označuje za překvapivý, neboť její právní zástupce měl ve svém diáři jako poslední den lhůty zapsáno datum 13. 2. 2018. I z tohoto důvodu podala stěžovatelka proti usnesení okresního soudu odvolání.
5. Postupu krajského soudu stěžovatelka vytýká, že se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a vůbec se nevypořádal s jejím stěžejním argumentem. Z rozhodovací praxe, zejména usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 nebo sp. zn. 22 Cdo 4459/2015, má podle stěžovatelky vyplývat, že omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, lze-li je považovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné. V tomto smyslu argumentovala rovněž stěžovatelka v podaném odvolání a zdůraznila, že asistentka právního zástupce při zapisování posledního dne lhůty vycházela z informací dostupných v aplikaci infoSoud. S tímto argumentem se podle stěžovatelky krajský soud nevypořádal. V této souvislosti sice nezpochybňuje správnost závěru krajského soudu, že na straně právního zástupce došlo k pochybení, nicméně podle jejího názoru jde o omluvitelný důvod, opět se zdůrazněním důvěry asistentky právního zástupce ve správnost informací zapsaných v aplikaci infoSoud.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vysvětluje svoji dříve vyslovenou námitku nedoručení usnesení o přerušení řízení s vyznačením právní moci. Souhlasí s tvrzením krajského soudu, že o takové doručení nikdy nežádala, nicméně na svou obranu zdůrazňuje, že správné datum nabytí právní moci usnesení o přerušení řízení nemohla poznat ani touto cestou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, že důvod, pro který zmeškala lhůtu a žádala o její prominutí, není omluvitelný. Podle §58 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení omluvitelnosti důvodů zmeškání lhůty je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ústavní soud nezpochybňuje závěry prezentované ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu o tom, zda jsou omluvitelnými pouze důvody objektivní, či zda lze akceptovat též důvody subjektivní nebo dokonce zaviněné, nicméně tyto závěry nezpochybnil ani krajský soud. Ústavní soud plně souhlasí se závěry krajského soudu, že důvodem zmeškání lhůty v nyní posuzované věci je pochybení právního zástupce stěžovatelky, resp. jeho asistentky, a že je pouze jejich věcí, jakým způsobem si ve svých evidencích vyznačí lhůtu. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že krajský soud se nevypořádal s jejím argumentem nesprávně vyznačených informací v aplikaci infoSoud, již první vedlejší účastník ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že tato aplikace má pouze informativní charakter. Rovněž Ústavní soud uvádí, že úvodní stránka aplikace infoSoud zvýrazněným textem upozorňuje na informativní charakter údajů a že pro bližší informace o průběhu řízení se účastník musí dostavit k soudu k nahlédnutí do spisu. Tyto notoriety jsou každému právnímu zástupci účastníka soudního řízení veřejně přístupné.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu