ECLI:CZ:US:2018:3.US.2631.18.1
sp. zn. III. ÚS 2631/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Dalíka, zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6 ? Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2018 č. j. 7 Ads 178/2017-35 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. května 2017 č. j. 75 Ad 6/2016-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 30 odst. 1, v článku 36 odst. 2 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 2 odst. 3 a v článku 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 7. 2015 podal stěžovatel žádost o zvýšení starobního důchodu, kterou odůvodnil nezapočítáním dosud nezhodnocené doby jeho pojištění v období od 3. 2. 1997 do 31. 8. 2002, kdy měl uzavřený pracovní poměr se zaměstnavatelem Sdružení sportovních svazů České republiky. Stěžovatel na podporu svých tvrzení předložil písemné sdělení Sdružení sportovních svazů České republiky, ve kterém bylo uvedeno, že nejsou schopni předložit evidenční a mzdové listiny za požadované období, neboť jejich archiv zničila v roce 2002 povodeň. Stěžovatel byl upozorněn Českou správou sociálního zabezpečení na skutečnost, že toto sdělení není dostačující k prokázání doby pojištění, a byl požádán, aby tuto dobu prokázal jiným dokladem. Jelikož stěžovatel nepředložil pracovní smlouvu ani jiné doklady prokazující existenci pojistného vztahu, přičemž z evidence České správy sociálního zabezpečení bylo patrné, že stěžovatel byl v době od 23. 7. 1996 do 1. 9. 2002 evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, Česká správa sociálního zabezpečení dospěla k závěru, že k době pojištění od 3. 2. 1997 do 31. 8. 2002 nemůže být přihlédnuto, a proto žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu rozhodnutím ze dne 23. 7. 2015 č. j. R-23.7.2015 - 429/XX zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky. V průběhu námitkového řízení Česká správa sociálního zabezpečení stěžovatele vyzvala, aby zaslal veškeré dokumenty prokazující výkon zaměstnání v namítaném období, a příjmů, které v tomto období za jeho výkon obdržel (pracovní smlouvu, evidenční list důchodového pojištění, výplatní pásky apod.), anebo své čestné prohlášení a čestné prohlášení nejméně dvou svědků (bývalých kolegů), kteří v namítaném období vykonávali stejné zaměstnání. Současně byl stěžovatel poučen, že když ve stanoveném termínu Česká správa sociálního zabezpečení neobdrží požadované dokumenty, bude v řízení o námitkách rozhodnuto na základě informací, které má k dispozici. Stěžovatel na uvedenou výzvu nereagoval a požadované dokumenty nezaslal. Česká správa sociálního zabezpečení proto jeho námitkám nevyhověla a rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015 č. j. XX/315-JJ rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. Posledně citované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 5. 2017 č. j. 75 Ad 6/2016-47, zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti označil napadená rozhodnutí za nezákonná, neboť Česká správa sociálního zabezpečení dostatečně nezjistila skutkový stav, konkrétně nebylo prokázáno, že bylo odůvodněno krácení nároku stěžovatele na starobní důchod z důvodu nepředložení pracovní smlouvy ani jiných dokladů prokazujících existenci pojistného vztahu. Česká správa sociálního zabezpečení dle tvrzení stěžovatele rozhodovala pouze na základě jím předložených listin a neumožnila provedení jiných navrhovaných důkazů, zejména těch, které má sama k dispozici. V důsledku uvedeného nebylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatel byl zaměstnán u Sdružení sportovních svazů České republiky v období od 3. 2. 1997 do 31. 8. 2002, a to i přes skutečnost, že bylo doloženo zničení veškeré administrativy tohoto subjektu při povodních v roce 2002. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem České správy sociálního zabezpečení, že neposkytoval v průběhu správního řízení součinnost. Stěžovatel je přesvědčen, že podle svých možností vždy na výzvy České správy sociálního zabezpečení reagoval a s příslušným orgánem řádně komunikoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 4 Ústavy, srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) a sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal.
8. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a krajským soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí se způsobem, jakým použily §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Právo na soudní ochranu však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantovalo úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
9. Správní soudy v napadených rozhodnutích vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel na podporu svého tvrzení o nesprávném nezapočítání doby jeho pojištění v období od 3. 2. 1997 do 31. 8. 2002, kdy měl mít uzavřen pracovní poměr se zaměstnavatelem Sdružení sportovních svazů České republiky, předložil k důkazu jedinou listinu, a to sdělení tohoto subjektu, že veškeré mzdové a evidenční listy z tohoto období byly zničeny při povodních v roce 2002. Jak však již bylo stěžovateli ve správním řízení vysvětleno, samotné sdělení postrádá jakoukoli zmínku o zaměstnávání stěžovatele ve sporné době, nýbrž jen fakticky informuje, že Sdružení sportovních svazů České republiky nedisponuje žádnými mzdovými a evidenčními listy z požadované doby. Za situace, kdy na jedné straně stěžovatel, ač poučen, nevyužil možnosti alternativního prokázání existence pracovního poměru v podobě předložení vlastního prohlášení spolu s dalšími dvěma prohlášeními bývalých spolupracovníků, popřípadě v podobě jejich svědeckých výpovědí, a na straně druhé Česká správa sociálního zabezpečení předložila nejen kompletní evidenční listy všech ostatních zaměstnavatelů stěžovatele, které byly příslušnými zaměstnavateli zasílány orgánům sociálního zabezpečení, ale také výpis z úřadu práce, ze kterého je zřejmé, že ve sporné době byl stěžovatel veden na úřadu práce jakožto uchazeč o zaměstnání, nelze závěr České správy sociálního zabezpečení a posléze i správních soudů, že trvání stěžovatelem tvrzeného pracovního poměru a s tím spojená existence doby pojištění bylo prokazatelně vyvráceno Českou správou sociálního zabezpečení obstaranými listinnými důkazy, považovat za vybočující z mezí ústavnosti.
10. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatele, že nebyl ve věci skutkový stav dostatečně zjištěn. Bylo na stěžovateli, aby si obstaral důkazy na podporu svých žalobních tvrzení, v tomto smyslu byl ostatně Českou správou sociálního zabezpečení řádně poučen. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě zastává právní názor, že i ve správním řízení platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt, která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici.
11. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný postup Nejvyššího správního soudu a krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s článkem 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a použily odpovídající zákonné normy.
12. Na uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na článek 30 odst. 1 Listiny. Podle článku 41 odst. 1 Listiny se lze totiž práv uvedených v článku 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Pokud tedy jak orgány sociálního zabezpečení, tak správní soudy postupovaly v souladu s §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., nelze jejich postup označit za protiústavní.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu