ECLI:CZ:US:2018:3.US.2670.17.1
sp. zn. III. ÚS 2670/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FINEWOOD LIMITED, sídlem 8 Arlington Close, Yeovil, Somerset, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 23 Cdo 401/2017-424 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. 69 Co 156/2016-378, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti The Royal Bank of Scotland N. V., sídlem Gustav Mahlerlaan 10, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Milošem Felgrem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2015 č. j. 23 C 325/2010-277, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2016 č. j. 23 C 325/2010-323 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky a vedlejší účastnici uloženo stěžovatelce zaplatit částku 3 000 000 CHF s příslušenstvím. Vedlejší účastnici byla rovněž uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 1 552 478 Kč. Obvodní soud podle odůvodnění dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, odpovědna za škodu, která stěžovatelce vznikla převodem jejích finančních prostředků z právního hlediska existujícího účtu vedeného v korunách českých na neexistující účet, který měl být veden ve švýcarských francích. Obvodní soud se v odůvodnění dále vypořádal s námitkou promlčení, když dospěl k závěru, že informace o neexistenci účtu mohly být stěžovatelce známy nejdříve dne 14. 11. 2005, kdy jí byl poprvé umožněn přístup do trestního spisu. Podle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), činila promlčecí lhůta čtyři roky. Byla-li žaloba podána v roce 2008, nemohlo dojít k promlčení práva uplatněného stěžovatelkou.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Uvedla, že obvodní soud nerespektoval závazný právní názor Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o počátku běhu promlčecí lhůty, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že nesprávně posoudil vliv zákonných povinností správce konkurzní podstaty podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007, na počátek běhu promlčecí lhůty. Vedlejší účastnice rovněž nesouhlasila se závěry, že uvedené skutečnosti začala tvrdit až na jednáních konaných dne 10. 6. 2015 a 16. 9. 2015. Z odvolání dále vyplývala námitka porušení principu volného hodnocení důkazů, absence provedení navržených důkazů, absence hodnocení provedených důkazů a nesprávné hodnocení důkazů. Rozsudkem městského soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 69 Co 156/2016-378 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba stěžovatelky se zamítá. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 323 110,60 Kč. Městský soud v odůvodnění uvedl, že nesouhlasí se závěrem obvodního soudu o neprokázání naplnění předpokladů pro vyhovění námitce promlčení. Dospěl k závěru, že správce konkurzní podstaty disponoval všemi významnými informacemi nejpozději dne 22. 5. 2001, nikoliv tedy až v roce 2005, jak dovodil obvodní soud. Byla-li žaloba podána v roce 2008, bylo uplatnění námitky promlčení důvodné. Městský soud rovněž neshledal rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Uvedla, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení v otázkách počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty podle §398 obchodního zákoníku, uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a povinností odvolacího soudu seznámit účastníky s odlišnými skutkovými zjištěními a závěry. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 401/2017-424 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěrům městského soudu o možnosti dozvědět se o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, nejpozději dne 22. 5. 2001, nelze nic vyknout. Jiné důvody podaného dovolání Nejvyšší soud s odkazem na §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neshledal přípustnými.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud před vydáním napadeného rozsudku provedl pouze důkazy navržené vedlejší účastnicí, z nichž vyvodil pro své rozhodnutí skutkový závěr o možné vědomosti poškozeného o osobě odpovědné za škodu. Jeho postupu dále vytýká, že z části skutkových zjištění učinil jiné skutkové závěry než obvodní soud, aniž by zopakoval dokazování a rovněž že část skutkových zjištění obvodního soudu pominul. Stěžovatelka dále uvádí, že došlo-li k dokazování, resp. opakování některých důkazů městským soudem, měl po skončení dokazování účastníky seznámit s tím, jak bude dál postupovat, a dát jim prostor, aby se k provedeným důkazům vyjádřili. Opačným postupem podle stěžovatelky došlo k porušení principu dvojinstančnosti a předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
6. Stěžovatelka v další části ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání uplatňovala jiné než přípustné důvody. Tvrdí, že tyto závěry jsou v rozporu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu, vyjádřenou např. v nálezu ze dne 29. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Závěrečná část ústavní stížnosti se soustředí na tvrzení stěžovatelky, že v nyní posuzované věci došlo k odepření jejího práva být slyšena, zejména jde-li o posouzení, zda uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. přímo posouzení otázky, zda bylo její právo promlčeno. Uvádí, že kdyby byla seznámena s předběžným právním názorem odvolacího soudu a byl-li by jí dán prostor pro uplatnění procesních práv, nepochybně by to mělo vliv na řešení otázky určení počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty. V této souvislosti stěžovatelka zopakovala skutkovou argumentaci a vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu a městského soudu o promlčení svého práva. Jako stěžejní formuluje otázku, do jaké míry jednání vedlejší účastnice ovlivnilo možnost právní předchůdkyně stěžovatelky dozvědět se o odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. První část argumentace stěžovatelky se soustředí na naplnění předpokladů nastoupení účinků promlčení uplatněného práva. Jak již k nyní posuzované věci uvedly obecné soudy, dochází podle §398 obchodního zákoníku k promlčení práva stěžovatelky uplynutím promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem, či s objektivně určeným počátkem. U práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, přičemž končí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Vzhledem k tomu, že délka tzv. subjektivní promlčecí lhůty nebyla explicitně upravena, činí podle §397 obchodního zákoníku čtyři roky. Zásadní otázkou, na níž je postaveno rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu, tak je, kterým okamžikem počala běžet tato promlčecí lhůta. Vzhledem k tomu, že jde o aplikaci podústavního práva a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru, není Ústavní soud oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Z tohoto důvodu se Ústavní soud rovněž nemohl zabývat jakýmikoliv skutkovými tvrzeními stěžovatelky o počátku běhu promlčecí lhůty či rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp. hodnocením provedených důkazů.
12. Ústavního rozměru by mohla nabýt argumentace stěžovatelky, jde-li o tvrzení porušení základních procesních práv, zejména být slyšen a vyjádřit se, principu legitimního očekávání, resp. předvídatelnosti soudního rozhodnutí, zákazu opomenutí ve vztahu k dokazování apod.
13. Tvrdí-li stěžovatelka, že městský soud postavil své závěry na důkazech navržených vedlejší účastnicí, nelze v jeho postupu shledat žádné nedostatky. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. totiž platí, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z odůvodnění napadeného rozsudku (č. l. 9) rovněž vyplývá, že městský soud se s důkazními návrhy účastníků vypořádal.
14. K tvrzení stěžovatelky, že městský soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než obvodní soud, aniž by zopakoval dokazování, resp. že část skutkových zjištění obvodního soudu městský soud pominul, Ústavní soud uvádí, že ani v tomto postupu nelze spatřovat žádná pochybení. Podle §213 odst. 1 o. s. ř. platí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, proto není pochybením městského soudu, jestliže některá skutková zjištění obvodního soudu nevzal za svá. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, přičemž dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V nyní posuzované věci však nelze dovodit, že by městský soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených obvodním soudem. Z odůvodnění napadeného rozsudku (zejména č. l. 9 a 10) naopak vyplývá, že městský soud si nutnosti zopakování dokazování pro odlišná skutková zjištění byl vědom a sám prováděl dokazování, na jehož výsledcích spočívají závěry rozdílné od závěrů obvodního soudu. To platí i pro stěžovatelkou uváděný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
15. K tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je pro ni překvapivé a neměla možnost se vyjádřit k dokazování a závěrům, které městský soud učinil, Ústavní soud uvádí, že dokazování probíhalo zásadně na nařízených jednáních, jichž se stěžovatelka nebo její právní zástupce mohli účastnit a efektivně na probíhající dokazování reagovat. Jde-li o závěry, kterým okamžikem začala běžet tzv. subjektivní promlčecí lhůta, již z odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 23 C 325/2010-277 vyplývá, že správce konkurzní podstaty disponoval právně významnými informacemi ke dni 22. 5. 2001 a sama stěžovatelka se k tomuto zjištění vyjadřovala. Závěr městského soudu o počátku běhu promlčecí lhůty právě k tomuto datu, tak pro stěžovatelku nemohl být překvapivý ani nepředvídatelný, neboť jako tvrzení vedlejší účastnice byl uplatněn již v prvostupňovém řízení a stěžovatelka s ním byla řádně seznámena.
16. Ústavní soud závěrem uvádí, že se nemohl ztotožnit ani s tvrzením stěžovatelky o pochybeních Nejvyššího soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že stěžovatelka uplatňovala i jiné důvody než dovolené ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu