ECLI:CZ:US:2018:3.US.272.17.1
sp. zn. III. ÚS 272/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pěnkavy, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 1928/2016-549, I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 54 Co 193/2013-391 a I. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. listopadu 2012 č. j. 5 C 470/2009-303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Ilony Bémové a 2) Lukáše Táborského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že (částečným) rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 11. 2012 č. j. 5 C 470/2009-303 bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit každému z vedlejších účastníků jako žalobců 955 000 Kč s příslušenstvím oproti vyklizení specifikované bytové jednotky včetně určeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2013 č. j. 54 Co 193/2013-344 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, rozhodl krajský soud znovu rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 54 Co 193/2013-391 tak, že rozsudek okresního soudu v jeho části o povinnosti stěžovatele zaplatit každému z vedlejších účastníků 955 000 Kč oproti vyklizení specifikované bytové jednotky včetně určeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku potvrdil; ve výroku o povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům příslušenství (úroky z prodlení) z přiznané jistiny krajský soud rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že kupní smlouvou ze dne 19. 5. 2008 stěžovatel prodal vedlejším účastníkům za částku 1 910 000 Kč bytovou jednotku v domě, postaveném na pozemku parc. č. X, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území Jihlava se spoluvlastnickými podíly v rozsahu 7608/108220 na společných částech domu a pozemku. Stěžovatel byt předal a vedlejší účastníci jej převzali dne 22. 5. 2008. Dopisem ze dne 18. 11. 2008, který stěžovatel obdržel dne 20. 11. 2008, vedlejší účastníci vytkli vady předmětu koupě. Uvedli, že tyto vady spočívají v nedostatečně provedené izolaci budovy proti zemní vlhkosti a že se projevují rozpadáním struktury zdiva, opadáváním omítky, tmavými a nevzhlednými mapami po povrchu stěn, výrazně zhoršenými mikroklimatickými podmínkami, doprovodnými kondenzačními jevy a diskomfortem bydlení. Vedlejší účastníci současně stěžovatele vyzvali, aby na své náklady vytčené vady nejpozději do 31. 1. 2009 odstranil. Dopisem ze dne 11. 3. 2009, který stěžovatel obdržel dne 12. 3. 2009, vedlejší účastníci odstoupili od kupní smlouvy. Krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376 - uzavřel, že vedlejší účastníci vytknuli vady bytu včas, tj. ve lhůtě šesti měsíců od převzetí bytu (dopis ze dne 18. 11. 2008 byl stěžovateli prokazatelně doručen). Předmětný byt trpěl označenými vadami již v době uzavření kupní smlouvy, a jelikož tyto vady činily věc neupotřebitelnou, náleželo vedlejším účastníkům právo odstoupit od smlouvy, což také dopisem ze dne 11. 3. 2009, který stěžovatel obdržel dne 12. 3. 2009, učinili.
3. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě popsaných zjištění shledal správným závěr okresního soudu o doručení notifikace vad stěžovateli dne 20. 11. 2008, včetně závěru, že stěžovatel pouze popřel doručení předmětné listiny uvedeného dne, nepopřel však, že mu doručena byla. Jak se mu tato listina do rukou dostala, to však již nebyl schopen uvést a údaj o tom, kdy se tak podle něj mělo stát, dokonce měnil - nejprve ve vyjádření k žalobě uvedl, že se o něm dozvěděl v průběhu prosince 2008, později vypověděl, že výtku vad obdržel v lednu 2009. Krajský soud pak za popsané situace nepovažoval za nesprávné ani odmítnutí provedení důkazu svědeckou vypovědí manželky stěžovatele (o tom, že dotčenou zásilku neobdržel), které okresní soud řádně odůvodnil, a krajský soud se s těmito jeho důvody ztotožnil.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 33 Cdo 1928/2016-549 podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud v dané věci neshledal důvod odchýlit se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ke které se vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376 [kupující může žalobou u soudu uplatnit jen práva z odpovědnosti za ty konkrétní dodatečně najevo vyšlé vady věci, které prodávajícímu vytknul v šestiměsíční prekluzivní lhůtě, aniž by se k zachování práv z odpovědnosti za vady vyžadovalo, aby také v téže prekluzivní lhůtě uplatnil konkrétní právo; od vytknutí vad mu poté běží obecná tříletá promlčecí doba, v níž může své právo žalobou uplatnit u soudu (§101, §508 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Námitky proti včasnosti reklamace, tj. skutkovému zjištění o doručení dopisu ze dne 18. 11. 2008, shledal Nejvyšší soud bezpředmětnými, neboť stěžovatel přehlíží, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel sice výslovně napadl rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu zrušen, však žádnou argumentaci nevznesl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastníci mohli uplatnit konkrétní nárok i po uplynutí propadné lhůty. Podle názoru stěžovatele nebylo možné z žádného provedeného důkazu takový závěr učinit, a jak vyplývá z obsahu spisu, obecné soudy vycházely pouze ze svého spekulativního názoru a pravděpodobného průběhu skutkového děje, aniž by to odpovídalo skutečnému výsledku dokazování.
6. Stěžovatel namítá, že aniž by vedlejší účastníci prokázali včasnou notifikaci vad stěžovateli a doručení příslušneho přípisu ze dne 18. 11. 2008, dospěly soudy ke zcela nepodloženému závěru, že se tak zřejmě stalo, aniž by však tento svůj zavěr opřely o jediný důkaz. Z žádného rozhodnutí obecných soudů a ani z rozhodnutí krajského soudu není podle stěžovatele zřejmé, z čeho a na základě jakého důkazu soudy k tomuto závěru dospěly. Stěžovatel uvádí, že od počátku řízení se bránil tomu, že by mu byl přípis ze dne 18. 11. 2008 doručen dne 20. 11. 2008, když ve své výpovědi tvrdil, že tento přípis obdržel až někdy v lednu 2009 a toto tvrzení nebylo vyvráceno. Vedlejší účastníci pak označili k prokázání včasnosti doručení důkaz pouze e-mailovou komunikací mezi vedlejší účastnicí a jejím smluvním přepravcem, obchodní společností DHL Express s. r. o., v níž se uvádí, že předmětná zásilka měla být příjemci doručena dne 20. 11. 2008 v 14:26 hod. Stěžovatel zdůrazňuje, že tato společnost hovoří o příjemci, nikoli stěžovateli. Podle názoru stěžovatele pouhé obecné sdělení, že zásilka měla být doručena příjemci a navíc pouze v e-mailové zprávě, aniž by bylo popsáno, jakým způsobem se tak konkrétně stalo a kdo byl osobou příjemce, neprokazuje, že předmětná zásilka se skutečně dostala do dispoziční sféry stěžovatele takovým způsobem, že měl možnost se s obsahem listiny seznámit.
7. Stěžovatel dále namítá, že zcela mimo rámec dokazování jsou pak úvahy krajského soudu, že stěžovatel se na doručovací adrese zdržoval. V daném případě šlo o prokázání skutečnosti, že zásilka byla v dispoziční sféře stěžovatele včas, a nikoli o zjištění toho, že se tak mohlo stát až po uplynutí propadné lhůty. To platí tím spíše, že ani společnost DHL Express s. r. o. nebyla schopna poskytnout vedlejším účastníkům ani obecným soudům existující doručenku. Na kopii elektronického dokladu předloženého vedlejšími účastníky a zřejmě získaného z elektronickeho systému společnosti DHL Express s. r. o. se pak nacházela zcela nečitelná kopie podpisu neznámé osoby, který se ani přibližně nepodobal podpisu stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na deficit dokazování, kdy před krajským soudem navrhoval provedení grafologického posudku, který by jednoznačně vyvrátil tvrzení, že podpis na elektronickém dokladu je skutečně podpisem stěžovatele. Stěžovatel dovozuje, že vše nasvědčuje spíše tomu, že předmětnou zásilku zřejmě převzala třetí osoba, která se podepsala jako příjemce, kdy není vyloučeno, že tato třetí osoba předmětný přípis skutečně předala stěžovateli, jak ve své výpovědi uvedl. Prokazatelně se tak však stalo až po uplynutí šestiměsíční propadné lhůty. Stěžovatel namítá, že v této zásadní otázce z žádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a informacemi, které z jednotlivých listin navržených k prokázání včasnosti doručení bylo možné objektivně zjistit. Při rozhodování soudů ve věci stěžovatele jsou tak učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Nejvyšší soud a posléze i krajský soud vázán jeho právním názorem dospěl k právnímu závěru, že v zákonné hmotněprávní lhůtě vymezené v §599 občanského zákoníku postačí provést tzv. notifikaci vad, není však potřeba uplatnit konkrétní právní nárok vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci. Stěžovatel je přesvědčen, že takové použití a výklad §599 občanského zákoníku je ničím nezdůvodněnou výhodou ve prospěch prodávajícího.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy či hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout až tehdy, shledá-li extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. V posuzované věci krajský soud na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění shledal správným závěr okresního soudu o doručení notifikace vad stěžovateli dne 20. 11. 2008. Závěr krajského soudu, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376, že vedlejší účastníci vytknuli vady bytu včas, tj. ve lhůtě šesti měsíců od převzetí bytu, když dopis z 18. 11. 2008 byl stěžovateli prokazatelně doručen, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Protože předmětný byt trpěl označenými vadami již v době uzavření kupní smlouvy, a protože vady činily věc neupotřebitelnou, obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že vedlejším účastníkům náleželo právo odstoupit od smlouvy, což také dopisem ze dne 11. 3. 2009, který stěžovatel obdržel dne 12. 3. 2009, učinili.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu