ECLI:CZ:US:2018:3.US.2742.18.1
sp. zn. III. ÚS 2742/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Vokurky, zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 28 Cdo 6045/2017-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2017 č. j. 24 Co 46/2017-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. ledna 2017 č. j. 28 C 249/2015-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Chemoprojekt, a. s., sídlem Třebohostická 3069/14, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že soudy v nich postupovaly nesprávně a tím zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 249/2015 se podává, že stěžovatel se žalobou proti Státnímu pozemkovému úřadu za účasti vedlejší účastnice domáhal nařízení obnovy řízení v jeho restituční věci. Obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 28 C 249/2015-53 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že byla podána po uplynutí tzv. subjektivní lhůty.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 31. 7. 2017 č. j. 24 Co 46/2017-89 rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, v němž uvedl, že je přípustné "neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Za takovou otázku stěžovatel považuje vyřešení vztahu (totožnosti) správního řízení o obnově řízení zahájeného z úřední moci dle §100 odst. 3 správního řádu a řízení o žádosti na obnovu řízení dle §100 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2018 č. j. 28 Cdo 6045/2017-112 stěžovatelovo dovolání odmítl, protože dospěl k závěru, že trpí vadou, jež nebyla odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. V odůvodnění kromě jiného uvedl, že stěžovatel nedostál zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, když v něm není zmíněna jakákoli rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se právní hodnocení provedené odvolacím soudem při řešení vymezené otázky mělo odchýlit, že v něm stěžovatel neoznačil ani žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která by uvedenou otázku řešila rozdílně, stejně tak nevymezil žádné řešení této otázky přijaté dříve dovolacím soudem, od něhož by se měl nyní dovolací soud odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele Nejvyšší soud jeho dovolání zcela formalisticky odmítl, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je ukázkou přepjatého formalismu. Připomíná, že opakovaně uváděl, že řízení dle §100 odst. 1 správního řádu a dle §100 odst. 3 správního řádu jsou řízeními se zcela odlišnými podmínkami a nejde o totožná řízení, a to zejména ve vztahu k podmínkám pro rozhodnutí o obnově řízení. Tvrdí, že rozsudek obvodního soudu trpí nepřezkoumatelností, že obvodní soud i městský soud převzaly nesprávnosti při rozhodování pozemkových úřadů, aniž by se relevantním způsobem zabývaly, jak k nim pozemkové úřady došly a zda mají skutečně oporu ve skutkovém stavu věci. Poté připomíná, že zcela jasně vymezil otázku, která měla být dovolacím soudem řešena, neboť se tak doposud v jiném případě nestalo, tudíž je postup Nejvyššího soudu odmítající dovolání zcela nesprávný a odporující ústavně garantovaným právům.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje význam blíže neurčeného zákona o restitucích, informuje, že mu vznikají další škody, zejména v podobě nákladů řízení, nákladů za administrativu, obstarání si reprodukční - počítačové techniky, právní porady, právní zástupce a na vypsanou soutěžní cenu dražených pozemků v převodních ("zamrzlých") sazbách z roku 1988. Zmiňuje se též o údajných podvodech spojených s jeho přímým ohrožením na životě mafií bezdůvodnými operacemi pravého ucha, a to typy medicínsky zakázaných operací na slyšícím uchu, a popisuje vzniklé komplikace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise obvodního soudu na č. l. 100 až 103) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (stěžovatelův odkaz na judikaturní závěry Ústavního soudu nejsou případné, neboť z textu jeho dovolání ani cum grano salis nelze žádné vymezení předepsaných předpokladů jeho přípustnosti dovodit). Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu jeho majetkových zájmů plynoucích z restitučních předpisů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i konstrukci zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v listopadu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu