ECLI:CZ:US:2018:3.US.2745.17.1
sp. zn. III. ÚS 2745/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 3 Tdo 496/2017-26, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. března 2016 č. j. 7 To 186/2015-786, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 4 T 103/2012-729, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2015 č. j. 4 T 103/2012-729 byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. b), c) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2016 č. j. 7 To 186/2015-786 bylo jako nedůvodné odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení okresního soudu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu, a to dle §265i odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), jako opožděné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti zaměřuje na to, že výpověď poškozeného byla v hlavním líčení provedena toliko čtením protokolu o jeho výpovědi postupem podle §211 odst. 1 písm. a) trestního řádu s tím, že jde o osobu nedosažitelnou pro dlouhodobý pobyt v cizině. Stěžovatel se domnívá, že nebylo vyvinuto přiměřené úsilí k nalezení tohoto poškozeného, potažmo k jeho vyslechnutí pomocí dožádání příslušným orgánem cizího státu, čemuž by měla být oproti čtení protokolu dána přednost. Daným postupem byl připraven o možnost klást svědkovi otázky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Co do napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je totiž - jak již uvedeno - předchozí řádné formální a materiální vyčerpání veškerých dostupných zákonných procesních prostředků k ochraně stěžovatelových práv. Jak je však zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu, podané dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Správnost takovéhoto posouzení dovolání v ústavní stížnosti ani není jakkoliv rozporována. Podáním opožděného opravného prostředku ovšem nedochází k jeho řádnému vyčerpání. Vůči uvedeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu tak nezbývá, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Vůči usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledává ústavní stížnost sice přípustnou, avšak při dané procesní situaci je může posuzovat toliko v tom směru, zda Nejvyšší soud nepochybil při odmítnutí dovolání pro opožděnost. Nutno přitom konstatovat, že dovolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou včasnosti podaného dovolání zabýval dostatečně. Závěry jím vyslovené nevykazují žádné deficity dosahující ústavněprávní úrovně. Správnost vysloveného závěru o opožděnosti ostatně není, jak již zmíněno, v ústavní stížnosti ani rozporována. Ústavní soud tudíž neshledává, že by napadeným usnesením dovolacího soudu bylo jakkoliv zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu