ECLI:CZ:US:2018:3.US.2759.17.1
sp. zn. III. ÚS 2759/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou, sídlem Mahenova 303/16, Brno, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2017 č. j. 21 Co 252/2016-546 a výrokům I. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2016 č. j. 84 P 48/2009-515, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) M. L. a 2) nezletilé R. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v označených výrocích, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 14. 9. 2016 č. j. 84 P 48/2009-515 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") svěřil výrokem I. vedlejší účastnici 2) - nezletilou dceru (dále též "nezletilá", "dcera") stěžovatele jako otce (dále též "otec") do péče vedlejší účastnice 1) jako matky (dále též "matka"), výrokem II. uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilé od 1. 6. 2013 částkou 2 500 Kč měsíčně a dále od 1. 1. 2016 částkou 2 300 Kč měsíčně a rozhodl o splatnosti běžného výživného, výrokem III. uložil otci povinnost uhradit dlužné výživné ve výši 56 900 Kč k rukám matky do 31. 12. 2016. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o styku otce s nezletilou. Ve výrocích V. a VI. městský soud rozhodl o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2017 č. j. 21 Co 252/2016-546 byl rozsudek městského soudu ve výroku I. o péči o nezletilou a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení státu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. rozsudku krajského soudu byl rozsudek městského soudu ve výroku IV. o styku otce s nezletilou změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každé úterý v roce od 15.30 do 18.30 hodin; každý sudý týden v roce od soboty 9.00 hodin do neděle 18.00 hodin; o hlavních školních prázdninách v roce 2017 ode dne 17. 7. od 9.00 hodin do dne 22. 7. do 18.00 hodin a ode dne 7. 8. od 9.00 hodin do dne 10. 8. do 18.00 hodin; o hlavních školních prázdninách počínaje rokem 2018 vždy 10 dní v měsíci červenci od 9.00 hodin prvního dne do 18.00 hodin posledního dne a 10 dní v měsíci srpnu od 9.00 hodin prvního dne do 18.00 hodin posledního dne s tím, že termín prázdninového styku otec matce písemně oznámí nejpozději do 30. 4. každého roku; každý lichý rok o velikonočních prázdninách od 9.00 hodin ve čtvrtek do 18.00 hodin Velikonočního pondělí; každý sudý rok o jarních prázdninách od soboty 9.00 hodin, která jarním prázdninám bezprostředně předchází, do neděle 18.00 hodin, kterou jarní prázdniny končí; o vánočních prázdninách v lichém roce od 25. 12. od 9.00 hodin do 28. 12. do 18.00 hodin a v sudém roce 25. 12. od 9.00 do 18.00 hodin a dále v sudém roce od 29. 12. od 9.00 hodin do 1. 1. následujícího roku 18.00 hodin. V době jarních, velikonočních, hlavních školních a vánočních prázdnin se neuskuteční běžný styk otce s nezletilou v úterý a o víkendech v sudém kalendářním týdnu. Matka je povinna nezletilou ke styku s otcem připravit, ve stanovenou dobu předat otci v místě svého bydliště a otec je povinen nezletilou po skončení styku v místě bydliště matky vrátit. Ve výrocích II. a III. o výživném pro nezletilou a v navazujícím výroku VI. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že po zopakování důkazu znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Ivany Holešovské a po provedení důkazu poslední zprávou kolizního opatrovníka dospěl k závěru, že o péči o nezletilou rozhodl městský soud správně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí o výchovném prostředí je "potvrzením zažité praxe svěřovat děti do výchovy matky", která je Ústavním soudem opakovaně obecným soudům vytýkána a která je umocněna "zcela diskriminujícím úzkým rozsahem styku". Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezohlednily konkrétní okolnosti dané věci a z nich vyplývající zájem dítěte. Napadenými rozsudky tak byla porušena práva nezletilé vyplývající zejména z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadá i výrok upravující rozsah styku stěžovatele s nezletilou. Odůvodnění výroku o výchově a výroku o styku stěžovatele s dcerou jsou podle stěžovatele rozporuplná, jsou v hrubém nesouladu s provedeným dokazováním a poznatky o osobě matky a o výchovné způsobilosti stěžovatele. Vzhledem k délce soudního řízení, vyšetřování rodičů a nezletilé psychologem počátkem roku 2015 a k datu odvolacího rozhodnutí vydaného po více jak dvou letech od vypracování posudku, měl být podle stěžovatele vypracován alespoň dodatek k posudku PhDr. Holešovské. Stěžovatel uvádí, že navrhoval důkaz výzvami adresovanými matce k umožnění styku, poukazoval na četnou podporu kolizního opatrovníka a jeho průběžné zprávy, ani s těmito důkazy se však obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatel dále namítá vady v odůvodnění jak potvrzujícího výroku I., tak výroku II. rozsudku krajského soudu i vady v odůvodnění rozsudku městského soudu (výroky I. a IV.), kterým byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky a upraven styk stěžovatele s dcerou. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud sice zopakoval důkaz znaleckým posudkem PhDr. Holešovské a konstatoval, že "zůstal zachován vztah nezletilé k otci i přes negativní postoje matky k otci, kterými je nezletilá ovlivňována", avšak závěry znalkyně o výchovné způsobilosti matky do vlastního rozhodnutí nepromítl a řadu projevů v chování matky, která matku z výchovné způsobilosti diskvalifikují či omezují, zcela pominul (opakovaná pořádková pokuta za maření styku, zprávy opatrovníka).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky obou rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. V předmětné věci krajský soud zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Ivany Holešovské a provedl důkaz poslední zprávou kolizního opatrovníka a dospěl k závěru, že o péči o nezletilou rozhodl městský soud správně. Krajský soud při svém rozhodování vzal v úvahu znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že zůstal zachován vztah nezletilé k otci a je nadále prohlubován. Znalkyně se v závěrech posudku vyjádřila jednoznačně tak, že nezletilá by měla zůstat v péči matky. Dále soud přihlédl k tomu, že nezletilá byla slyšena jejím opatrovníkem na půdě školy, tedy bezprostředně neovlivněná žádným z rodičů, a vyjádřila přání zůstat v péči matky a s otcem se pravidelně stýkat. Krajský soud dále shledal, že nezletilá má pozitivní vztah ke dvěma zletilým dětem matky, které s ní žijí v rodinné domácnosti. Přihlédl též ke stanovisku opatrovníka, který navrhl, aby nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky, jakož i k tomu, že znalkyně PhDr. Holešovská ve svém posudku hodnotí nezletilou jako děvče emocionálně labilní, se sníženou odolností vůči zátěži, a dovodil, že toto hodnocení osobnosti nezletilé vyžaduje potřebu stabilizace výchovného prostředí, na které je nezletilá celoživotně navyklá, to je prostředí u matky. S ohledem na skutečnost, že rodiče nejsou schopni vstřícně komunikovat tak, aby souladně zajistili morální a hmotný prospěch nezletilé, krajský soud uzavřel, že by názorové střety rodičů při rozhodnutí o střídavé péči o to více destabilizovaly situaci a vedly by s velkou pravděpodobností k větší četnosti stresových vlivů na nezletilou a tím k dalšímu narušení jejího citového a mravního vývoje, nehledě na možný negativní dopad i na fyzické zdraví nezletilé. Uvedené závěry se promítly i do úpravy styku otce s nezletilou. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
10. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru o svěření nezletilé do péče matky. Krajský soud rozhodnutí městského soudu změnil ve výroku o styku otce s nezletilou. Stěžovatel se však se závěry obou obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
11. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu, resp. obou obecných soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ve věci rozhodující soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Svým rozhodnutím upravují otázku péče o nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu a městského soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů (§909 občanského zákoníku).
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilé pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilé do své péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilou rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilé, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Oba obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení ústavně zaručených práv nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze brojit jen proti porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele) a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu