ECLI:CZ:US:2018:3.US.2797.16.1
sp. zn. III. ÚS 2797/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Mojmíra Vlašína, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 8 As 39/2014-56 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2016 č. j. 57 A 66/2011-566, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo svobodně se shromažďovat podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se námitkami podle §13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, v rozhodném znění (dále jen "zákon o právu shromažďovacím"), domáhal, aby soud rozhodl, že shromáždění konané ode dne 25. 7. 2011 do dne 12. 8. 2011 v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem a uložil zákaz vedlejší účastnici řízení pokračovat v porušování stěžovatelova práva pokojně se shromažďovat. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") se věcí zabýval třikrát, jeho první dvě rozhodnutí byly nicméně napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu po kasační stížnosti vedlejší účastnice řízení zrušena. V rozsudku ze dne 11. 12. 2013 č. j. 57 A 66/2011-357 krajský soud konstatoval, že těžba dřeva probíhala na 9 těžebních lokalitách nalézajících se v oblasti o rozloze cca 3,37 km2. Činnost aktivistů se nesoustředila na celou oblast, nýbrž především na oblasti, v nichž probíhala vlastní těžba. V jednotlivé dny se blokády účastnilo přibližně 30 osob, dne 3. 8. 2011 pak 70 osob. Vedlejší účastnice řízení vypověděla, že na místě aktivně protestovalo zhruba 600 až 700 osob, zasahovala proti 212 osobám, proti některým opakovaně.
3. Nejvyšší správní soud nejprve vymezil znaky, jimiž je třeba se zabývat při úvaze, zda činnost, ke které došlo v oblasti těžby, představovala výkon shromažďovacího práva. O naplnění těchto znaků však podle něj nesvědčily skutkové okolnosti případu, proto nešlo o výkon shromažďovacího práva a stěžovatel se nemohl domáhat ani určení, že bylo shromáždění rozpuštěno v rozporu se zákonem o právu shromažďovacím. Zrušil proto druhý rozsudek krajského soudu a vrátil ho k dalšímu řízení.
4. Napadeným rozsudkem krajský soud následně zamítl námitky navrhovatele proti rozpuštění shromáždění konaného ode dne 25. 7. 2011 do dne 12. 8. 2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava (výrok I). Jakkoli s právním názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasil, při vázanosti jeho právním názorem podle §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nemohl dospět k jinému závěru. Krajský soud také odmítl návrh na uložení zákazu vedlejší účastnici řízení pokračovat v porušování stěžovatelova práva pokojně se shromažďovat (výrok II).
5. Ve světle stěžovatelovy doplněné argumentace a provedeného dokazování dále krajský soud určil, že zásah vedlejší účastnice řízení, spočívající ve výzvě stěžovateli k opuštění vymezených prostor v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava dne 28. 7. 2011, byl nezákonný (výrok III).
6. Vedlejší účastnice řízení podala proti tomuto rozsudku krajského soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 57 A 66/2011-566 kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2017 č. j. 7 As 162/2016-15 tak, že napadený rozsudek krajského soudu (v celém rozsahu) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Ústavní stížnost směřuje pouze proti zamítavému výroku I rozsudku krajského soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 57 A 66/2011-566 a proti jemu předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. 8 As 39/2014-56.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud vymezil znaky, které musí mít činnost, aby šlo o shromáždění, nad rámec zákona, čímž porušil ústavněprávní zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Nejvyšší správní soud tyto meze značně rozšířil, a to v rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále také "ESLP"), která u politických shromáždění zastává zásadu neformálnosti pojmu shromáždění, v jednom případě byla jako forma shromáždění uznána i blokáda (rozsudek Kudrevičius a další proti Litvě ze dne 26. 11. 2013, stížnost č. 37553/05).
9. Stěžovatel dodává, že forma blokády byla na Šumavě nutná, neboť účelem shromáždění bylo také (po vyčerpání mírnějších prostředků jako podání trestního oznámení ze strany stěžovatele) zabránit nezákonné těžbě a nevratnému poškození chráněné přírodní oblasti, proto by na jiném místě blokáda postrádala smysl. I v jiných případech je běžné, že cílem je kromě výměny názorů i zablokování určitého místa (například cyklojízdy). Naopak zákon o právu shromažďovacím výslovně říká, že výkon práva shromažďovacího slouží občanům k využívání nejen svobody projevu, ale i dalších ústavních práv a svobod.
10. Protože stěžovatelovu shromáždění nebyla poskytnuta soudní ochrana a protože Nejvyšší správní soud formuloval nad rámec a smysl zákona svoje restriktivní podmínky pro výklad, co je a není shromáždění v rozporu s judikaturou ESLP, bylo porušeno právo stěžovatele pokojně se shromažďovat dle čl. 19 Listiny, práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
12. Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a jemu předcházející rozsudek ze dne 11. 6. 2013 č. j. 8 As 101/2011-186. Setrval na přesvědčení, že nikoli každou myslitelnou akci, jíž se společně účastní více osob, lze považovat za výkon shromažďovacího práva. Při vědomí jedinečnosti každé posuzované události a specifik právě projednávaného případu se pokusil vymezit objektivní hlediska, se zřetelem ke kterým je třeba událost hodnotit. Teprve po takovém vyhodnocení lze uzavřít, zda se jednalo či nejednalo o výkon shromažďovacího práva. To, že tato hlediska nejsou explicitně vyjádřena v zákoně o právu shromažďovacím, z nich nečiní nepřípustné meze základních práv a svobod. V soudní judikatuře není neobvyklé vymezit takový sled úvah bez jejich výslovného vyjádření v právní normě (srov. např. algoritmus soudního přezkumu zákonnosti opatření obecné povahy definovaný poprvé v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005-98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS, nebo vymezení hledisek přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
13. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na svá rozhodnutí ve věci a dodal, že mu ústavnost závěrů Nejvyššího správního soudu nepřísluší hodnotit.
14. Vedlejší účastnice řízení se neztotožňuje s podanou ústavní stížností a jejím odůvodněním, a je přesvědčena, že napadená rozhodnutí (s výjimkou výroku III rozsudku krajského soudu) byla vydána zcela v intencích zákona a v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Odkázala dále na svá vyjádření a podání před obecnými soudy ve věci.
15. Vyjádření účastníků byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice, ten však svého práva nevyužil.
16. Žádný z účastníků řízení nereagoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 162/2016-15 (sub 5) a nezaujal k němu stanovisko z hlediska dalšího uplatňování své argumentace pro posuzovanou věc.
IV.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
17. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky pro ni stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech ostatních. Proto ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, ve kterých protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
18. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že ústavní stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. To je po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 162/2016-15 i případ stěžovatelovy ústavní stížnosti. Výrok I rozsudku krajského soudu, proti kterému směřuje podaná ústavní stížnost, po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017 č. j. 7 As 162/2016-15, již neexistuje. Krajský soud bude v novém řízení znovu rozhodovat o podané žalobě, a to vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) vyjádřeným v tomto novém rozsudku. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná. Stejný závěr je pak bezpochyby nutné učinit také k návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. 8 As 39/2014-56, jelikož ani tímto rozsudkem nebyla věc pravomocně skončena, což je ostatně patrné z již výše uvedeného.
V.
Závěr
19. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09).
20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj