ECLI:CZ:US:2018:3.US.2807.17.1
sp. zn. III. ÚS 2807/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Karla Mruzka, 2. Pavly Pivodové, 3. Ing. Juraje Mruzka a 4. MVDr. Petera Mruzka, všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, sídlem Astronautů 859, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2017 č. j. 56 Co 407/2016-154, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2016 č. j. 32 C 33/2016-114 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. června 2017 č. j. 32 C 33/2016-181, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské nám. 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejich tvrzení porušena jejich ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, vedeného Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 32 C 33/2016, se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 4. 8. 2016 č. j. 32 C 33/2016-114 zamítl žalobu stěžovatelů podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podstata žaloby spočívala v tom, že žalobci, jakožto vlastníci nemovitosti, byli poškozeni nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, v jehož důsledku docházelo zcela zbytečně k průtahům a škodě při opravě jejich nemovitosti. V žalobě se po vedlejší účastnici domáhali omluvy a současně náhrady nemajetkové újmy ve výši 190 000 Kč pro stěžovatele Karla Mruzka a 40 000 Kč každému dalšímu stěžovateli a náhrady škody v celkové výši 44 080 Kč. Dle okresního soudu v dané věci vůbec nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto rozhodl, jak bylo shora uvedeno.
3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že částečně změnil rozsudek okresního soudu a přiznal každému ze stěžovatelů náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 040 Kč s příslušenstvím, jako kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení před stavebním úřadem. Ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se však ztotožnil s názorem žalobců, že okresní soud se s jimi uplatněnými nároky nevypořádal řádně, jasným a srozumitelným způsobem neuvedl, proč je shledal nedůvodnými. Proto odvolací soud některé listinné důkazy provedl znovu sám. Na rozdíl od okresního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že řízení před stavebním úřadem bylo nepřiměřeně dlouhé. K výše uvedené částce pak dospěl odvolací soud na základě hodnocení kritéria délky překročení přiměřeně dlouhého řízení (zhruba o 16 měsíců), a částku dále podělil mezi více účastníků. Další nárok, spočívající v odškodnění za hrubé, urážlivé a šikanózní jednání pracovníků stavebního úřadu, se nepodařilo v řízení prokázat. U náhrady majetkové újmy stěžovatelé dle krajského soudu neprokázali příčinnou souvislost mezi škodou (poškozením a opravami nemovitosti) a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení. K poškozování nemovitosti docházelo dle soudu již před rokem 2011. Dobu zatékání do sporné části nemovitosti se nepodařilo stanovit. Soud stěžovatelům nepřiznal ani náhradu za vynaložené náklady v průběhu správního řízení, neboť se nepodařilo prokázat jejich účelnost. Konečně krajský soud zamítl i návrh na požadovanou omluvu. Stěžovatelé totiž původně požadovali náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč, v této části posléze vzali žalobu zpět a požadovali namísto toho omluvu. Stěžovateli požadovaná omluva však představovala jiný nárok, než ten uplatněný v tzv. předžalobní fázi řízení, a podle obsahu nepodřaditelný pod ustanovení zákona 82/1998 Sb. Svým obsahem neměla navíc oporu ve skutkových zjištěních a formulací navozovala určitou dehonestaci vedlejší účastnice.
4. Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. června 2017 č. j. 32 C 33/2016-181 byla zamítnuta žaloba, aby vedlejší účastník zaplatil stěžovatelům příslušenství od 31. 1. 2016 do zaplacení z jimi původně požadovaných částek. Tento doplňující rozsudek soud vydal, aby došlo k vyčerpání předmětu řízení. V odůvodnění zcela odkázal na dříve vydaná rozhodnutí, výše popsaná.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v první řadě namítají, že jejich základní práva byla porušena tím, že krajský soud nezrušil rozsudek okresního soudu pro nepřezkoumatelnost, ačkoliv shledal v jeho odůvodnění nedostatky ohledně jeho srozumitelnosti a jasnosti. Sám krajský soud pak částečně zatížil své rozhodnutí totožnou vadou, když vyšel z nedostatečně popsaných skutkových zjištění soudu nalézacího a s námitkami stěžovatelů, v tomto směru učiněných, se nezabýval. Přestože řadu důkazů zopakoval, účastníky o tomto postupu neinformoval a stěžovatelé tak nevěděli, že soud provádí důkazy. Dále účastníky nepoučil podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský osudní řád"), ač k tomu byl povinen. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelé neprokázali vznik nároku na náhradu škody, avšak nezohlednil obsáhlou argumentaci stěžovatelů uplatněnou před okresním soudem i v odvolání. Oba soudy navíc nepřipustily dokazování v otázce toho, že stěžovatelé postupovali, jako vlastníci, s řádnou pečlivostí, a pokusili se technicky škodě zabránit, a že újma tedy byla způsobena přepjatě formalistickým postupem stavebního úřadu. Za nepřípustný označují stěžovatelé závěr krajského soudu o neprokázanosti časového období vzniku újmy, neboť tuto námitku neuplatnila vedlejší účastnice, jejíž nečinnost tak soud fakticky suploval, v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.
6. V části rozsudku, kde je stěžovatelům krajským soudem přiznána část jimi požadovaného nároku, schází odůvodnění, na základě jakých úvah a kritérií soud stanovil oprávněnost tohoto (marginálního) poměru z celkově požadovaného nároku. Nehodnotil pak další v tomto směru určující kritéria, jako je význam předmětu řízení pro stěžovatele a postup orgánů veřejné moci v předmětném řízení. Stanovené odškodnění nepovažují stěžovatelé za přiměřené a postrádá dle nich smysl.
7. Konečně stěžovatelé brojí proti zamítnutí nároku na omluvu. Jeho pozdější uplatnění nepovažují za změnu žaloby, nýbrž pouze za její upřesnění. Odvolací soud dále nesprávně uvedl, že požadovaná omluva byla nepřípustně formulovaná. Zákon však žádné omezení pro formu a obsah omluvy nestanoví. Navíc tento nárok zamítl z jiného důvodu než soud nalézací, přestože stěžovatele nepoučil podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Nepřípustná je ústavní stížnost toliko v části směřující proti rozsudku okresního soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 32 C 33/2016-181. V poučení tohoto rozsudku je uvedeno, že proti němu lze podat odvolání. Ze spisu přitom nevyplývá, že by stěžovatelé tento opravný prostředek uplatnili. I kdyby tak učinili, museli by ústavní stížností napadnout i toto rozhodnutí o poslední opravném prostředku. V uvedené části je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah zbytku ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy). Může být též důsledkem vadné interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) a vede k porušení základního práva nebo svobody jako projev neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Žádný z těchto závěrů o existenci tzv. kvalifikované vady však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Konkrétně je třeba uvést, že z principů práva na soudní ochranu, zakotvených v hlavě páté Listiny, nevyplývá povinnost odvolacího soudu vždy zrušit rozhodnutí nalézacího soudu, které není ve všech částech zcela jasně a srozumitelně odůvodněno. Pochybení nepřezkoumatelnosti může dosahovat různé intenzity a v některých případech zcela legitimně převáží zájem na ukončení řízení s tím, že pochybení soudu prvního stupně napraví sám soud odvolací, který odůvodnění spíše toliko doplní, či fakticky pouze dovysvětlí. Opačný závěr nelze dovodit ani z judikatury Ústavního soudu, na níž odkazovali stěžovatelé [např. nálezy ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713) nebo nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15]. Ta se týkala zcela jiných otázek. Zároveň takový postup nebrání tomu, aby odvolací soud "aplikoval" tu část odůvodnění (včetně skutkových zjištění), která nedostatkem nepřezkoumatelnosti netrpí. Právě k takovému postupu dle Ústavního soudu v daném případě došlo, jak vyplývá i ze samotného napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud jasně rozlišuje řádné a nedostatečné části rozsudku okresního soudu. Konečně Ústavní soud upozorňuje, že aplikaci ústavních principů práva na soudní ochranu hodnotí vždy z hlediska pravomocně ukončeného řízení jako celku, a nikoliv izolovaně z hlediska jeho dílčích (zejména úvodních) částí.
13. Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů, dle nějž se od odvolacího soudu nedověděli, že tento opakuje některé důkazy. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem jasně vyplývá, že stěžovatel Karel Mruzek (zastupující ostatní stěžovatele) v závěru jednání uvedl "vzhledem k tomu, že odvolací soud zopakoval dokazování provedené před okresním soudem, na závěr pouze požaduji, aby rozsudek okresního soudu byl změněn ..." (srov. č. l. 144 soudního spisu). Z uvedeného je tedy zřejmé nejen to, že si stěžovatelé byli vědomi zopakování některých klíčových důkazů, ale že rovněž museli počítat (dle vlastního návrhu) s variantou, že rozsudek nalézacího soudu nebude zrušen pro nepřezkoumatelnost, navzdory svému tvrzení v první části ústavní stížnosti.
14. Přisvědčit nelze ani námitce ohledně nedostatečného poučení podle §118a občanského soudního řádu. V průběhu řízení byli stěžovatelé v tomto směru jak o skutkových, tak právních nedostatcích jejich stanovisek informováni a museli si tedy jejich problematičnosti být vědomi (srov. např. protokol o jednání před okresním soudem na č. l. 55). Soudy přitom nemají povinnost dávat taková poučení opakovaně. Ve světle všech podání obou stran sporu a průběhu ústních jednání Ústavní soud vyhodnotil napadená rozhodnutí jako předvídatelná, což je rozhodující kritérium při posouzení dodržení procesní poučovací povinnosti z hlediska stěžovateli uplatněné námitky.
15. Konečně za ústavně konformní procesní postup považuje Ústavní soud posouzení odvolacího soudu ohledně změny žaloby (z návrhu na přiznání nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč na přiznání omluvy, resp. konstatování porušení práva). Petit žaloby byl v tomto směru formulován zcela jednoznačně (srov. č. l. 9), navíc ani vyjádření stěžovatelů při ústním jednání není v tomto směru jasné (srov. č. l. 55). Hodnocení postupu stěžovatelů jako změny v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu tak plně obstojí. Stejně tak je ústavně konformní následný postup, kterým soud tento nárok zamítl s odkazem na to, že stěžovatelé tento nárok neuplatnili před vedlejším účastníkem v tzv. předžalobní fázi řízení.
16. Co se týče námitek směřujících proti odůvodnění napadených rozsudků, ani zde neshledal Ústavní soud nedostatky, které by bylo možno považovat za tzv. kvalifikovanou vadu (viz sub 11). Argumentace soudů, zejména odvolacího soudu, odpovídá průběhu řízení a svým rozsahem i obsahem uplatněným námitkám, ve své podstatě v zásadě jednoduchým. Většina požadovaných nároků byla zamítnuta s tím, že stěžovatelé neprokázali buď konkrétní parametry vzniku škody (např. dobu), anebo příčinnou souvislost jejího vzniku s postupem stavebního úřadu. Tyto poměrně obsáhlé závěry soudů přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nově konkrétně nenapadají a vyjadřují vůči nim toliko povšechný nesouhlas. Argumentují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle a opakovaně, jakým způsobem stavební úřad v jejich věci pochybil, jedná se o námitky irelevantní pro předmět řízení. Sám krajský soud v napadeném rozhodnutí opakovaně konstatoval pochybení stavebního úřadu (např. str. 11 nebo 16 napadeného rozsudku). Podstatou závěrů odvolacího soudu, s níž se však argumentace stěžovatelů míjí, spočívá v tom, že tato pochybení nejsou prokazatelně v příčinné souvislosti se vzniklou újmou. Prokázání takové příčinné souvislosti je přitom nezbytnou podmínkou vyhovění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Závěry soudů odpovídají provedenému dokazování (např. pokud jde o dlouhodobě neutěšený stav nemovitosti) a nejde o hodnocení svévolné. Skutečnost, že stěžovatelé provedené důkazy hodnotí jinak, resp. z nich dovozují jiné závěry, není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Za přípustný považuje Ústavní soud i závěr odvolacího soudu o neprokázanosti doby vzniku újmy stěžovatelů. I kdyby snad tuto námitku vedlejší účastník nevznesl, nešlo o skutečnost nespornou a bylo tak povinností soudu okolnosti vzniku újmy stěžovatelů zjistit, měl-li jim přiznat nárok na její náhradu.
17. Konečně oprávněnost nelze přiznat ani námitce nedostatečného odůvodnění aplikace kritérií pro přiznání částečné kompenzace stěžovatelů, když krajský soud v napadeném rozhodnutí (srov. str. 12) zcela příkladně popsal všechna relevantní kritéria, jež vzal v úvahu. Dle Ústavního soudu není nezbytné, aby se soud v každém kompenzačním řízení explicitně vypořádal se všemi kritérii uvedenými v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Postačí vyjádření se pouze k těm, která jsou pro něj v daném případě relevantní. To ostatně vyplývá již z demonstrativní povahy daného výčtu kritérií. Rozhodnutí odvolacího soudu pak požadavkům ústavního pořádku dostálo. Postupu stavebního úřadu se odvolací soud dostatečně věnoval, a je zřejmé, že jej při svých úvahách zohlednil. Pokud jde o kritérium významu řízení pro stěžovatele, z žádného důkazu nevyplývá, že by dané řízení mělo pro stěžovatele zvýšený (nebo naopak snížený) význam, a proto tomuto kritériu nebylo nutné věnovat pozornost. Ostatně skutečnost zvýšeného významu nenamítají stěžovatelé ani v ústavní stížnosti.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu