ECLI:CZ:US:2018:3.US.2808.18.1
sp. zn. III. ÚS 2808/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Nad Vývozem 4869, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. května 2018 č. j. 59 Co 27/2018-1181, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) K. S. a 2) nezletilé N. L., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rodičovskou péči zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že I. výrokem rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2017 č. j. P 207/2012-1067, ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. P 207/2012-1101, byla vedlejší účastnice 2) svěřena do střídavé péče stěžovatele a vedlejší účastnice 1). O výživném vedlejší účastnice 2) bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že stěžovatel je povinen od 12. 7. 2013 platit částku 3 200 Kč měsíčně a od doručení rozsudku částku 1 600 Kč měsíčně, a výrokem III. tak, že vedlejší účastnici 1) se výživné neurčuje. Výrokem IV. rozsudku byla změněna původní úprava péče, styku a výživy vedlejší účastnice 2). Výrokem V. rozsudku byl rovněž zamítnut návrh vedlejší účastnice 1) na úpravu styku vedlejší účastnice 2) se stěžovatelem a výroky VI. a VII. zamítnuty návrhy stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí za nepřipravení vedlejší účastnice 2) ke styku s ním. O nákladech řízení státu bylo rozhodnuto výrokem VIII. Výrokem IX. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti výrokům III., VI., VII. a VIII. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V prvé řadě namítal, že neexistuje žádný důvod pro nestanovení výživného vedlejší účastnici 1). Jde-li o zamítnutí návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí, stěžovatel poukázal na to, že v obou případech bylo prokázáno porušení povinností vedlejší účastnicí 1). Vůči nákladům státu přiznaným výrokem VIII. stěžovatel uvedl, že první znalecký posudek byl nekvalifikovaný a druhý předčasný a částečně mimo kompetenci znalkyně. Vedlejší účastnice 1) napadla rozsudek okresního soudu pouze ve výroku II., když zejména poukázala na trojnásobně vyšší příjem stěžovatele a jeho další majetkové poměry.
4. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2018 č. j. 59 Co 27/2018-1181 byl II. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2016 povinen platit výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2016 do 27. 11. 2017 ve výši 5 500 Kč měsíčně a od 28. 11. 2017 do budoucna částku 3 400 Kč měsíčně. Výrokem II. rozsudku krajského soudu byl změněn III. výrok rozsudku okresního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna od 28 11. 2017 platit výživné ve výši 1 200 Kč měsíčně. Ve výrocích VI. a VII. byl rozsudek okresního soudu potvrzen. O nákladech řízení před okresním soudem a krajským soudem bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že stěžovatel a vedlejší účastnice 1) jsou povinni zaplatit státu každý částku 14 199,50 Kč, a výrokem V. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Krajský soud se v odůvodnění zaměřil zejména na majetkové poměry stěžovatele a vedlejší účastnice 1), které umožnily navýšení přiznaného výživného. K tvrzením stěžovatele o nepřipravení vedlejší účastnice 2) na styk s ním krajský soud uvedl, že porušení povinností v nyní posuzované věci bylo ojedinělé, a proto by nebylo adekvátní za něj ukládat pokutu. Jde-li o argument otce, že vedlejší účastnice 1) mu nepředávala pas vedlejší účastnice 2), konstatoval krajský soud, že taková povinnost nebyla žádným rozhodnutím uložena. Krajský soud se závěrem rovněž vypořádal s argumenty stěžovatele vztahujícími se ke znaleckým posudkům, resp. povinnosti hradit státu náklady na jejich provedení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení o úpravě péče, styku a výživy v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud se při rozhodování o výši výživného nevypořádal se všemi hledisky, které jsou podle zákonné úpravy významné. Podle stěžovatele zejména nezohlednil, že dítě má mít podle §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), shodnou životní úroveň s životní úrovní svých rodičů, a při zjišťování majetkových poměrů vedlejší účastnice 1) vycházel pouze z jejích příjmů. Pochybením krajského soudu rovněž mělo být opomenutí zjišťování příjmů manžela vedlejší účastnice 1), což stěžovatel opírá i o dřívější judikaturu [nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549)]. Došlo-li při rozhodování krajského soudu k uvedeným pochybením, nemohl být podle stěžovatele učiněn relevantní závěr o životní úrovni vedlejší účastnice 1). Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu vytýká ignorování i dalších rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 a nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785); rozhodnutí jsou publikována na http://nalus.usoud.cz].
6. Vzhledem k tomu, že finanční poměry vedlejší účastnice 1) jsou výrazně lepší, než bylo v řízení zjištěno, došlo podle stěžovatele rovněž k zásahu do práva vedlejší účastnice 2) na rodičovskou péči.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozsudkem krajského soudu, jímž byl jednak potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí za neuskutečněný styk s vedlejší účastnicí 2), jednak změněn rozsudek okresního soudu o výši výživného. Napadeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o nákladech řízení státu. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele se III., IV. a V. výroku rozsudku krajského soudu nijak nedotýká, zaměřil se Ústavní soud pouze na přezkum rozhodnutí ve výroku I. a II., jimiž bylo rozhodnuto o výživném vedlejší účastnice 2).
11. Podle §910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž podle §915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko má navíc předcházet hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle §21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále platí, že soud v řízení provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Odpovědnost za zjištění skutkového stavu, jde-li o přiznání výživného a určení jeho výše, proto leží na soudu. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů vzniku vyživovací povinnosti rodiče k dítěti a následné určení výše výživného je otázkou podústavního práva. Ústavní soud shledal, že žádná ze situací, v nichž je oprávněn zasáhnout do rozhodovací kompetence obecných soudů (viz sub 9.) v nyní posuzované věci nenastala. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že se komplexně zabýval majetkovými poměry jak vedlejší účastnice 1), tak i samotného stěžovatele. Vedle příjmu ze zaměstnání vedlejší účastnice 1) krajský soud vycházel i z dalšího příjmu v podobě nájemného. Z odůvodnění je dále zřejmé, že krajský soud rovněž zohlednil její daňové přiznání, kdy se úvahy zaměřily i na odpočet paušálních nákladů, výdaje na pronajímaný byt, daňové bonusy apod. Jde-li o majetkové poměry jejího manžela, mimo jiné vlastnictví luxusního automobilu a financování zahraniční dovolené, uvedl krajský soud, že navržené důkazy k prokázání těchto majetkových poměrů neprovede, neboť nejsou významné pro posouzení schopnosti vedlejší účastnice platit výživné. Argumentuje-li stěžovatel, že tímto postupem krajský soud ignoroval závěry formulované v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06 a sp. zn. II. ÚS 756/16, je třeba uvést, že krajský soud neprovedení důkazu zdůvodnil nikoliv tím, že manžel vedlejší účastnice 1) nemá vyživovací povinnost k vedlejší účastnici 2), nýbrž tím, že z uvedených tvrzení stěžovatele nic nesvědčí o vyšší životní úrovni vedlejší účastnice 1). V nyní posuzované věci nelze vyslovit ani ignorování jiných dříve vyslovených závěrů, konkrétně ve stěžovatelem uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 3094/16. Krajský soud vedl dokazování k určení skutečného příjmu obou rodičů. V nyní posuzované věci jde spíše o stěžovatelovu polemiku s dokazováním provedeným krajským soudem, odlišný názor na hodnocení důkazů však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu