ECLI:CZ:US:2018:3.US.2818.18.1
sp. zn. III. ÚS 2818/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. C., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 13. června 2018 č. j. 2 KZV 7/2018-100 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Olomouc ze dne 20. února 2018 č. j. NCOZ-9231-31/TČ-2017-417802, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, ústavní stížností napadeným usnesením Policie České republiky bylo dle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, a pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
3. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel a další obvinění dopustit, stručně řečeno, zapojením blíže specifikovaných obchodních společností do účelových obchodních řetězců, v jejichž rámci předstírali nákupy a prodeje blíže specifikovaného zboží za účelem obejití povinnosti platit daň z přidané hodnoty (tzv. karuselové obchody). České republice měla vzniknout škoda ve výši cca 250 milionů korun.
4. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení odvolání, které ústavní stížností napadeným usnesením Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítlo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal podrobnou, šestnáctistránkovou stížnost, se kterou se státní zastupitelství vypořádalo v jediném odstavci. Z toho údajně vyplývá, že se nemohlo se všemi námitkami řádně vypořádat.
6. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že i v samotném usnesení krajského státního zastupitelství se píše, že se usnesení o zahájení trestního stíhání pohybuje na hranici ústavnosti. Podle napadeného rozhodnutí tato hranice nebyla překročena, protože policejní orgán nějaké důkazy uvedl, byť nespecifikoval, který z důkazů nasvědčuje tomu, že právě stěžovatel vytýkanou trestnou činnost spáchal.
7. Podle stěžovatele však policejní orgán zkrátka zjistil nějaké skutečnosti a ty následně sepsal do napadeného usnesení, aniž by vysvětlil, co mají prokazovat a kterého obviněného se týkají. Tím pádem dle stěžovatele není dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba, jak vyžaduje §160 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel je tedy údajně stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon, a byl zbaven práva na uplatnění obhajoby. Stěžovatel totiž neví, vůči jakým skutečnostem se v této fázi trestního řízení hájit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně.
11. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud zmíněnou zdrženlivost zatím prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by však bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde nicméně Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To konkrétně znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
12. Právě z posledně uvedeného důvodu Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si napadené usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel totiž k ústavní stížnosti přiložil napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství (jakož i další spisový materiál), které z ústavněprávního hlediska obstojí (jak bude stručně popsáno dále), čímž by byly jakékoli případné nedostatky, které teoreticky mohlo samotné usnesení o zahájení trestního řízení obsahovat, zhojeny.
13. Jde-li tedy o napadená usnesení, dle názoru Ústavního soudu bylo stěžovateli řádně sděleno, pro jaký trestný čin je stíhán, jak k němu mělo dojít a na základě jakých poznatků ke svému dílčímu závěru policejní orgán dospěl. Ačkoli si toho je stěžovatel dle ústavní stížnosti vědom, je nutno přesto zopakovat, že v této fázi trestního řízení, tedy v podstatě na samém jeho počátku, nelze očekávat detailní rozklíčování celé trestné činnosti. K němu by mělo docházet postupně až do podání obžaloby, resp. do vydání konečného rozhodnutí soudu. Není žádný důvod se nyní domnívat, že stěžovateli bude jakkoli znemožněna řádná obhajoba.
14. Trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, navíc spočívá zjednodušeně řečeno v tzv. karuselových obchodech. Tento typ trestné činnosti je přitom obvykle velice komplikovaný, a to zejména po skutkové stránce, neboť pachatelé se u ní zaměřují právě na co největší zastření svého jednání. I tuto skutečnost je potřeba při úvaze nad podrobností rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zohlednit. V posuzované věci (jak je reprodukováno v rozhodnutí státního zastupitelství) přesto policejní orgán poměrně podrobně popsal modus operandi organizované skupiny včetně konkrétních transakcí a úlohy stěžovatele v celém procesu.
15. Stěžovatel namítá, že proti usnesení policejního orgánu podal odvolání odůvodněné na šestnácti stranách, přičemž státní zástupce se s ním vypořádal v jediném odstavci. To je sice do jisté míry pravda, nicméně opět je potřeba poukázat na danou fázi trestního řízení, kdy zkrátka jednoznačné a nezpochybnitelně důkazy o vině obviněných k dispozici ještě být nemusí. Stěžovatelovo odvolání, tak jak jej přiložil k ústavní stížnosti, se detailně zaobírá dílčími závěry policejního orgánu. Z ústavněprávního hlediska ovšem není nezbytné, aby tyto námitky, kterými v podstatě jen zpochybňuje svou úlohu v trestné činnosti, byly v odůvodnění usnesení státního zástupce podrobně jednotlivě vyvráceny, to lze očekávat až od soudu.
16. Usnesení státního zastupitelství v každém případě reaguje na klíčové námitky, tedy mimo jiné vysvětluje, na základě čeho je vyvozováno stěžovatelovo postavení a úloha v rámci trestné činnosti i to, proč měl být trestný čin spáchán organizovanou skupinou.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu