ECLI:CZ:US:2018:3.US.2868.17.1
sp. zn. III. ÚS 2868/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kotuličové, zastoupené Mgr. Evou Klimánkovou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2017 č. j. 12 Co 63/2017-229 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 81 EXE 1467/2012-213, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a družstva Bytové družstvo Vodova 41, sídlem Vodova 1749/41, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2016 č. j. 81 EXE 1467/2012-213 bylo podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), zastaveno řízení o návrhu stěžovatelky jako povinné (dále též "povinná"), doručeného soudní exekutorce Mgr. Jaroslavě Schafferové, Exekutorský úřad Brno - venkov (dále jen "exekutorka") dne 27. 9. 2016, v řízení, vedeném pod sp. zn. 198 EX 284/12 na základě usnesení městského soudu ze dne 19. 3. 2012 č. j. 81 EXE 1467/2012-26. Městský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto úseku řízení. Městský soud po provedených zjištěních z obsahu spisu soudní exekutorky uzavřel, že absentují podmínky řízení, aby mohl ve věci jednat a věcně v ní rozhodnout (§103 a §104 odst. 1 o. s. ř.), neboť předmětná exekuce byla již před podáním návrhu povinné ukončena v souvislosti s tím, že vymáhaná pohledávka a náklady exekuce soudního exekutora i vedlejšího účastníka jako oprávněného (dále též "oprávněný") již byly vymoženy.
3. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Navrhla (podle obsahu), aby bylo usnesení městského soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolání namítala již dříve jí uváděné skutečnosti, kdy tvrdila, že k úhradě vymáhané částky došlo již před zahájením exekuce, že exekuce byla proti ní vedena neoprávněně a že požadovala vrácení částky, která jí byla zabavena. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2017 č. j. 12 Co 63/2017-229 bylo usnesení městského soudu potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 416 Kč. Krajský soud se se závěry městského soudu ztotožnil. Krajský soud uvedl, že napadeným usnesením městský soud reagoval na návrh stěžovatelky na zastavení exekuce datovaný dne 25. 9. 2016 a doručený exekutorce dne 27. 9. 2016, kdy stěžovatelka tvrdila, že exekuce proti ní byla vedena šikanózně a neoprávněně ve snaze oprávněného neoprávněně se obohatit na její úkor. Krajský soud přisvědčil městskému soudu, že absentují podmínky řízení, aby mohl ve věci jednat a věcně v ní rozhodnout (§103 a §104 odst. 1 o. s. ř.), neboť předmětná exekuce byla v důsledku vymožení exekuované pohledávky ukončena, a to již v době před podáním výše uvedeného návrhu ze dne 25. 9. 2016; proto městský soud postupoval správně, když řízení o návrhu stěžovatelky zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že poté, co její matka zemřela, probíhalo dědické řízení, ve kterém se dověděla, že vedlejší účastník jako žalobce se vůči stěžovatelčině matce domáhal uhrazení dlužných částek. Stěžovatelka uvádí, že již v roce 2005 vše uhradila (v květnu částku 19 000 Kč a v průběhu 2005 a 2006 postupně dalších 17 123 Kč), což bylo potvrzeno jak v rámci dědického řízení, tak i právním zástupcem vedlejšího účastníka. Následně bylo se stěžovatelkou vedeno nalézací řízení a poté exekuční řízení. Porušení svých práv shledává stěžovatelka v tom, že nalézací řízení bylo vedeno proti její matce a není zřejmé, jakým způsobem se stala stěžovatelka žalovanou. Exekutor v rámci své činnosti strhl z bankovního účtu stěžovatelky dne 27. 6. 2012 částku 182 815 Kč, když tato částka měla být s ohledem na časový odstup a nárůst příslušenství oprávněná. Pochybení exekutora (a potažmo následně soudů) shledává stěžovatelka v tom, že ačkoliv její původní návrh, kterým se domáhala zastavení exekuce (podání ze dne 18. 4. 2012 a 4. 5. 2012) byl podán, exekutor bez dalšího provedl exekuci na bankovním účtu stěžovatelky ke dni 27. 6. 2012. Následně pak městský soud vydal dne 11. 9. 2014 usnesení o zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuce již byla plně provedena. Výše uvedeným postupem byla stěžovatelce znemožněna jakákoliv účinná obrana. Exekuce byla podle stěžovatelky zahájena neoprávněně, neboť dlužná částka byla uhrazena několik let před zahájením exekuce. Ačkoli stěžovatelka tyto skutečnosti řádně namítala, soudní exekutor bez dalšího dále konal. Stěžovatelka poukazuje na to, ačkoliv se v tehdejším řízení dále bránila odvoláním a následně i dovoláním, nebyla úspěšná.
5. Za dané situace, kdy podle stěžovatelky exekuce proběhla neoprávněně, podala dne 25. 9. 2016 návrh, který je předmětem tohoto řízení. V rámci návrhu se stěžovatelka domáhala poskytnutí konkrétních informací ohledně výše vymožené pohledávky včetně příslušenství, nákladů řízení atd. Dále se stěžovatelka domáhala vrácení neoprávněně vymožené částky ve výši 182 815 Kč. Napadeným usnesením ze dne 21. 11. 2016 č. j. 81 EXE 1467/2012-2013 městský soud rozhodl, že řízení o jejím návrhu se zastavuje. Městský soud podle stěžovatelky její návrh posoudil chybně, když uvádí, že návrh považoval dle obsahu za návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Jakým způsobem k tomuto závěru soud dospěl, podle stěžovatelky není zřejmé. Ve svém návrhu stěžovatelka o zastavení exekuce nehovořila, neboť exekuce byla zastavena již v předcházejícím řízení. Pouze se domáhala vrácení neoprávněně vymožené částky. Městský soud tak návrh stěžovatelky nesprávně vyhodnotil. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. 12 Co 63/2017-229 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. I krajský soud pominul argumenty stěžovatelky a pouze paušálně uzavřel, že exekuci není možné zastavit, protože již byla zastavena dříve. Krajský soud se vůbec nezabýval otázkou neoprávněnosti exekuce. Ta sice byla zastavena, ale nebyly hodnoceny argumenty stěžovatelky, pro které zastavena být měla, oproti těm, pro které skutečně zastavena byla.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud exekuční řízení zastavil nikoliv ze stěžovatelkou uvedených důvodů, ale proto, že "exekuce byla v plném rozsahu provedena", byť byla provedena neoprávněně. Soudy tak bez dalšího hodnotily pouze to, že exekuce je zastavena, takže v podstatě se stěžovatelka nemá čeho dalšího domáhat. Stěžovatelka má za to, že pochybení soudu spočívá zejména v tom, že nepřihlédl ke skutečnosti, že pohledávka vedlejšího účastníka jako oprávněného byla uhrazena dobrovolně, přesto následně byla nařízena exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená usnesení byla vydána na základě návrhu stěžovatelky, a to za situace, kdy předmětná exekuce již byla před podáním výše uvedeného návrhu datovaného dnem 25. 9. 2016 ukončena, neboť vymáhaná pohledávka oprávněné a náklady exekuce soudního exekutora i oprávněného již byly ke dni 27. 6. 2012 vymoženy z účtu povinného a městský soud na návrh stěžovatelky na zastavení exekuce dne 11. 9. 2014 řízení zastavil. Za dané procesní situace proto městskému soudu nezbylo, než řízení na návrh stěžovatelky datovaný dnem 25. 9. 2016 zastavit. Městský soud správně v odůvodnění napadeného usnesení uzavřel, že absentují podmínky řízení, aby mohl ve věci jednat a věcně v ní rozhodnout (§103 a §104 odst. 1 o. s. ř.), neboť řízení týkající se předmětné exekuce bylo již před podáním návrhu povinné zastaveno v souvislosti s tím, že vymáhaná pohledávka a náklady exekuce soudního exekutora i oprávněného již byly vymoženy. Krajský soud se se závěry městského soudu ztotožnil. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že nelze směšovat pojmy zastavení řízení a zastavení exekučního řízení. Napadenými usneseními soudy zastavily řízení o stěžovatelkou podaném návrhu, nikoli však exekuční řízení, které bylo zastaveno již dříve. Protože v ústavní stížností napadených usneseních nebyla otázka zastavení exekuce řešena, nemohl se Ústavní soud námitkami stěžovatelky směřujícími proti usnesení o zastavení exekuce již zabývat.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu