ECLI:CZ:US:2018:3.US.2889.18.1
sp. zn. III. ÚS 2889/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Schůta, zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem, sídlem Družstevní 411, Týnec nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2018 č. j. 10 As 167/2018-18 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2018 č. j. 6 A 65/2018-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy, sídlem Slezská 100/7, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena usnesení Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud usnesením ze dne 14. 5. 2018 č. j. 6 A 65/2018-39 nepřiznal stěžovatelově žalobě odkladný účinek. Stěžovatel touto žalobou napadl rozhodnutí, jímž vedlejší účastnice zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Středočeský kraj - Státní veterinární správy (dále jen "krajská veterinární správa"), která uznala stěžovatele vinným z přestupku, jehož se dopustil tím, že nezajistil splnění mimořádného veterinárního opatření. Krajská veterinární správa stěžovateli uložila pokutu ve výši 50 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení. Městský soud dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě, neboť stěžovatel v návrhu na jeho přiznání netvrdil žádnou konkrétní újmu, která by mu v důsledku nepřiznání odkladného účinku vznikla.
3. Proti usnesení městského soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 19. 6. 2018 č. j. 10 As 167/2018-18. Kasační stížnost proti napadenému usnesení městského soudu byla totiž nepřípustná dle §104 odst. 3 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jelikož směřovala proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že usnesením městského soudu, kterým nebyl přiznán odkladný účinek jeho žalobě, došlo de facto k rozhodnutí ve věci samé. Dále namítl, že městský soud mu v podstatě doporučil, aby prodal dobytek či pole, na kterých se dobytek pase. Stěžovatel však zastává názor, že nemůže prodat majetek dotovaný Evropskou unií, neboť by to popřelo smysl zemědělské činnosti. Nabyl dojmu, že mu soudy nedůvodně odmítly poskytnout ochranu před nepřiměřeně vysokou pokutou, i když vyšlo najevo, že správní orgán svou kontrolní funkci devět měsíců neplnil. Stěžovatel naopak dle svých slov plnil preventivní opatření, jelikož zajišťoval vzorky ke kontrole a dobytek přesouval, jen byly-li vzorky negativní. Své pochybení vnímá pouze jako administrativní nedopatření v podobě včasného neohlášení přesunu zvířat, které nemělo a nemohlo mít žádné fatální následky, protože před přesunem byly prováděny kontroly odběru vzorků.
III.
Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem
a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posouzení procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti rozdělil do dvou částí s ohledem na formulaci jejího petitu. Nejdříve se zabýval naplněním procesních předpokladů řízení a opodstatněností ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího správního soudu (body 6. až 10.). Poté se zabýval splněním procesních předpokladů řízení ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti usnesení městského soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě (body 11. a 12.).
6. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud proto shledal naplnění všech procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího správního soudu.
7. Usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti vycházelo z §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., dle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Usnesení městského soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě pak Nejvyšší správní soud označil za rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Již v minulosti totiž přisvědčil závěru, že rozhodnutím svou povahou dočasným je rovněž usnesení krajského či městského soudu, jímž se ve správním soudnictví zamítá návrh na přiznání odkladného účinku žalobě či jímž se takovému návrhu vyhovuje [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 156/05 (U 13/37 SbNU 751); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
8. Dočasná povaha rozhodnutí o návrhu na odkladný účinek žaloby vyplývá již ze zákonné úpravy v §73 odst. 3 s. ř. s., dle něhož se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že účinek rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě je časově omezen, a to nejdéle na dobu řízení o žalobě.
9. Svým usnesením Nejvyšší správní soud neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Záruka možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva je v čl. 36 odst. 2 Listiny doplněna speciální úpravou pro potřeby soudní kontroly veřejné správy. V soudním řádu správním je upraven stanovený postup, kterým se lze bránit proti postupu veřejné správy a který představuje rozvedení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny na zákonné úrovni (čl. 36 odst. 4 Listiny). O návrhu na přiznání odkladného účinku městský soud rozhodl. Z předpisů ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání řádného či mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu s výjimkou čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který však na posuzovanou věc nedopadá, neboť zaručuje právo dát přezkoumat soudem vyššího stupně jen výrok o vině nebo trestu v odsuzujícím soudním rozhodnutí [viz nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), bod 44.]. Podání kasační stížnosti proti usnesení, jímž rozhodl městský soud o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, zákonodárce nepřipustil. Stěžovatel by se mohl důvodně dovolávat svého práva na soudní ochranu pouze v případě, že by zákon takovou kasační stížnost připouštěl [srov. nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121), bod 26.], což však splněno nebylo.
10. K námitkám proti usnesení Nejvyššího správního soudu může Ústavní soud shrnout, že Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s právní úpravou v §46 odst. 1 písm. d), §104 odst. 3 písm. c) a §120 s. ř. s., dle níž kasační stížnost nebyla přípustná. Svým usnesením, kterým odmítl nepřípustnou kasační stížnost, neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti tomuto usnesení, proto představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě byla podána opožděně.
12. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Proti usnesení městského soudu není přípustný žádný opravný procesní prostředek, který by zákon k stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Jak bylo pojednáno výše, kasační stížnost přípustná nebyla, o čemž městský soud stěžovatele ve svém usnesení poučil. Není-li přípustný žádný opravný procesní prostředek proti usnesení městského soudu, který by zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet od doručení samotného usnesení městského soudu (srov. již zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/05). K jeho doručení stěžovateli prostřednictvím jeho zástupce došlo dne 17. 5. 2018, lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula v úterý 17. 7. 2018. Ústavní stížnost stěžovatel podal dne 24. 8. 2018, tj. po uplynutí lhůty k jejímu podání. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti usnesení městského soudu, ji Ústavní soud proto odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný. Námitkami směřujícími proti usnesení městského soudu se z tohoto důvodu Ústavní soud nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu