ECLI:CZ:US:2018:3.US.2958.18.1
sp. zn. III. ÚS 2958/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, sídlem Žižkovo nám. 2, Čáslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2018 č. j. 101 Co 210/2018-743 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. dubna 2018 č. j. P 159/2013-714, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1) A. F. a 2) nezletilého P. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na lidskou důstojnost zaručené v čl. 10 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se jako matka vedlejšího účastníka, svěřeného do péče stěžovatele, u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") domáhala nařízení výkonu rozhodnutí ve věci styku naposledy upraveného rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 9. 2015 č. j. P 159/2013-265, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2016 č. j. 27 Co 497/2015-341. První styk proběhl podle soudní úpravy, následně podle vedlejší účastnice byl styk stěžovatelem omezován. Na základě dřívějších návrhů vedlejší účastnice bylo usnesením okresního soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. P 159/2013-610 stěžovateli nařízeno setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie, dne 14. 11. 2017 rovněž proběhla případová konference za účasti rodičů, právních zástupců a pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Žádné z těchto opatření podle vedlejší účastnice nevedlo k respektování stanoveného styku.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. P 159/2013-714 byla stěžovateli za neuskutečněné styky uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 5 000 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 5 808 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že byl zjištěn odmítavý postoj vedlejšího účastníka k vedlejší účastnici, avšak za tohoto stavu je o to větší odpovědnost na stěžovateli, aby usiloval o zlepšení vztahů. Stěžovatelem tvrzená snaha o realizaci styku však podle okresního soudu není potvrzena skutečným vývojem situace. Na základě podrobného dokazování a následné argumentace vycházející z §501 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), okresní soud uzavřel, že k zajištění výkonu rozhodnutí o styku v nyní posuzované věci již nepostačuje přijetí některého z opatření ve výčtu v §503 z. ř. s., a proto je třeba stěžovateli uložit pokutu ve výši 5 000 Kč, tedy na spodní hranici zákonného rozpětí. Stěžovateli rovněž připomněl, že účelem této pokuty není trestat ho, ale naopak působit na něj tak, aby svojí aktivitou přispíval k realizaci styku. Okresní soud se v odůvodnění rovněž vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně, když uvedl, že důvody uplatněné stěžovatelem se týkají postupu soudkyně v řízení a jako takové nemohou podle §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), představovat důvod vyloučení z rozhodování o věci.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že ho vedlejší účastnice svými opakovanými návrhy šikanuje a narušuje zdravý psychický vývoj jejich syna. Tvrdil, že projevoval snahu o realizaci asistovaného styku. Vedlejší účastnici informoval o psychickém stavu nezletilého, na základě čeho mělo dojít k dobrovolnému upuštění od styku vedlejší účastnicí. Dodal, že vedlejší účastnice 1) není schopna si zajistit pozornost, což se projevuje na jejím arogantním chování. Okresnímu soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval vzájemným vztahem vedlejších účastníků, nesprávně posoudil komunikaci mezi rodiči, nepřihlédl k pasivitě vedlejší účastnice, jde-li o plánování aktivit apod. Poslední výtka byla zaměřena na nerespektování petitu návrhu vedlejší účastnice, která žádala stanovení plánu navykacího režimu. Usnesením krajského soudu ze dne 16. 7. 2018 č. j. 101 Co 210/2018-743 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 968 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že vycházel z předpokladu práva každého rodiče pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, resp. práva dítěte na péči obou rodičů. Proto i v nyní posuzované věci považoval za nutné umožnit vedlejší účastnici stýkat se s nezletilým synem v přiměřeném rozsahu. Jde-li o vykonávací řízení, je podle krajského soudu rovněž jeho účelem zajištění ochrany práv dětí, vždy je však třeba pamatovat na případnou zátěž pro dítě. Proto by měly být preferovány mírnější prostředky, jako výzva soudu, nebo nařízení setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie. V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že stěžovatel styku dlouhodobě brání bez ohledu na to, že takový přístup může vést ke zpřetrhání vazeb mezi vedlejšími účastníky. Za této situace nepovažoval za vhodné stanovit plán navykacího režimu, ale uložit pokutu. Krajský soud se rovněž soustředil na naplnění nejlepšího zájmu dítěte. Konstatoval, že v nyní posuzované věci neexistuje jiný legitimní zájem, který by mohl zdůvodnit omezování styku vedlejších účastníků. Odůvodnění usnesení krajského soudu rovněž obsahuje vypořádání se s případnou zmatečnostní vadou, konkrétně rozhodováním vyloučeným soudcem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že nejlepší zájem dítěte by měl být zohledňován nejen při rozhodování o úpravě poměrů, ale rovněž při samotné realizaci styku. Dodává, že jak okresní soud, tak i krajský soud postupovaly formalisticky, když mu pokutu uložily jako sankci za neuskutečnění styku. Podle stěžovatele nebylo provedeno dostatečné dokazování, zejména nebyl znalecky hodnocen psychický stav nezletilého a vliv přítomnosti matky na jeho psychické zdraví. Okresnímu soudu i krajskému soudu dále vytýká, že s nezletilým nenakládaly jako se subjektem, ale jako s pouhým objektem, resp. pasivním pozorovatelem událostí, čímž bylo porušeno jeho právo svobodně vyjadřovat své názory.
6. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti provádí test proporcionality, v němž řeší střet práva vedlejší účastnice na styk a právo nezletilého na ochranu zdraví a lidské důstojnosti. Podle něj existuje dostatečně silný legitimní zájem, kterým lze odůvodnit realizaci styku v menší míře, než bylo určeno rozsudkem.
7. Závěr ústavní stížnosti je zaměřen na nedostatečné vypořádání se s námitkou podjatosti soudkyně, která měla mít za následek porušení práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu o uložení pokuty v řízení o výkon rozhodnutí ve věci styku s nezletilým dítětem. Toto řízení je upraveno v §500 a násl. z. ř. s. se subsidiární aplikací o. s. ř., zejména jeho části šesté. Již z toho je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí civilním soudem s následným určením způsobu jeho vedení je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Argumentace stěžovatele je v prvé řadě zaměřena na naplnění nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud připomíná, že posláním vykonávacího řízení již není nalezení materiální úpravy péče a styku s nezletilým dítětem, nýbrž realizace výroku exekučního titulu, jímž je i v nyní posuzované věci rozsudek vydaný v dřívějším nalézacím řízení. Vykonávací řízení navíc není uzpůsobeno na jednání či dokazování, nýbrž zejména na úkony vedoucí ke splnění povinnosti. Lze tedy konstatovat, že ve vykonávacím řízení nelze účinně uplatnit argumentaci vedoucí ke zpochybnění věcné správnosti exekučního titulu. Nadto je třeba připomenout, že podle §159a o. s. ř. je výrok rozsudku závazný nejen pro účastníky řízení, ale rovněž pro všechny orgány, civilní soud v rámci vykonávacího řízení proto rovněž nemá prostředky vedoucí ke zpochybnění správnosti exekučního titulu. Výjimku představuje posouzení předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, v nyní posuzované věci však stěžovatel žádnou argumentaci směřující k nedostatku pravomoci soudu v nalézacím řízení či vykonatelnosti rozsudku neuplatnil. Přesto okresní soud i krajský soud posoudily nařízení výkonu rozhodnutí ve vztahu k naplnění nejlepšího zájmu dítěte a rovněž zohlednily základní právo vedlejší účastnice jako matky pečovat či se aspoň stýkat s vlastním dítětem. Na základě podrobného odůvodnění dospěly k závěru, že v nyní posuzované věci neexistuje žádný právně významný legitimní argument, který by umožnil, přes dřívější soudní úpravu, omezit styk matky s nezletilým synem. Provádí-li stěžovatel v rámci ústavní stížnosti test proporcionality a dospívá k jinému výsledku, jde ve skutečnosti o pouhé zpochybnění věcné správnosti rozhodnutí vydaného kompetentním orgánem, což k výroku o důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Je-li však stěžovatel přesvědčen o potřebnosti nové úpravy, jež bude více dbát na jím tvrzený nepříznivý psychický stav vedlejšího účastníka, má k dispozici postup podle §909 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. §475 odst. 1 z. ř. s., podle nichž platí, že změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti.
13. Ústavní soud rovněž připomíná, že pokuta uložená podle §502 odst. 2 z. ř. s. nepředstavuje sankci, nýbrž nástroj negativní motivace k prolomení odporu povinného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Proto úvahy stěžovatele tohoto charakteru nejsou relevantní, naopak je třeba za správnou považovat argumentaci zejména okresního soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení právě v tomto smyslu poučuje stěžovatele. Jde-li o účelnost tohoto postupu, je z odůvodnění napadených usnesení zřejmé, že uložená pokuta má potenciál ovlivnit postoj stěžovatele do budoucna a motivovat ho k aktivnímu přispění k efektivní realizaci styku mezi vedlejšími účastníky, resp. že méně invazivní prostředky v podobě nařízeného setkání s pedopsychologem a případové konference byly bezúspěšné.
14. Jde-li o stěžovatelovu námitku o porušení práva na soudní ochranu pro rozhodování podjatou soudkyní, i s ní se okresní soud a krajský soud v odůvodnění úspěšně vypořádaly. Podle §14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Právě tohoto charakteru byla stěžovatelova argumentace.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu