ECLI:CZ:US:2018:3.US.296.18.1
sp. zn. III. ÚS 296/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Karla Chalupského a o ústavní stížnosti Vandy Kubínové, obou zastoupených Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem sídlem Krajířova 15, Dačice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 54 Co 142/2017-223 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. října 2016 č. j. 9 C 220/2014-181, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Jiřího Chalupského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé v původně samostatných ústavních stížnostech, které byly usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/18 a III. ÚS 298/18 ze dne 30. 1. 2018 spojeny ke společnému řízení, brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 9 C 220/2014-181 uložil stěžovatelům (žalovaným) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) společně a nerozdílně částku ve výši 28 000 Kč s příslušenstvím za dobu od 26. 9. 2014 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu co do příslušenství z částky 28 000 Kč za dobu od 20. 6. 2014 do 25. 9. 2014. Stěžovatelům dále uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 34 941,20 Kč (výrok III.) a České republice zaplatit částku ve výši 6 736,30 Kč (výrok IV.).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2017 č. j. 54 Co 142/2017-223 rozhodnutí okresního soudu v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení stěžovatelů jakožto podílových spoluvlastníků na úkor spoluvlastnického podílu vedlejšího účastníka řízení, které vzniklo v souvislosti s vytěžením kalamitního dřeva stěžovateli na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví všech účastníků řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Na danou věc aplikoval §137 odst. 1 a §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), o podílovém spoluvlastnictví a hospodaření se společnou věcí, jakož i §451, §456 věta první a §458 odst. 1 a 3 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Za situace, kdy stěžovatelé větší část vytěženého dřeva prodali a zbývající část spotřebovali na otop, přičemž vedlejšího účastníka řízení vyloučili z rozhodování o hospodaření se společnou věcí, jim vzniklo bezdůvodné obohacení, které nebyli schopni vydat, pročež bylo jejich povinností nahradit je vedlejšímu účastníkovi řízení v penězích. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšly soudy z obvyklé ceny vytěženého dřeva stanovené podle znaleckého posudku, a to bez ohledu na skutečný výtěžek, kterého se stěžovatelům dostalo. Krajský soud s poukazem na v jeho rozhodnutí citovanou judikaturu neuznal námitky stěžovatelů týkající se toho, z čeho má být odvozována výše bezdůvodného obohacení, resp. toho aby výše čistého zisku byla určována bez ohledu na skutečné náklady vynaložené stěžovateli. Rovněž uvedl, že pro určení výše náhrady za omezení spoluvlastnického práva není rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí), nýbrž podstatná je újma, která vznikne vyloučenému spoluvlastníkovi.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů. Vytýkají jim, že při rozhodování použily příliš zjednodušený přístup a nedostatečně zjistily skutkový stav, resp. zjištěné skutečnosti nepoužily pro konstrukci konečného rozhodnutí, a to zejména v otázce, jak byla rozdělena cena vytěženého dřeva. Rovněž nesouhlasí s tím, že soudy odvozovaly nárok vedlejšího účastníka řízení od ceny dřeva zjištěné znaleckým posudkem a nezohlednily další skutečnosti jako např. provizi za zprostředkování prodeje vytěženého dřeva vyplacenou svědkovi René Křikavovi, z níž podle názoru stěžovatelů svědek Křikava zřejmě vyplatil vedlejšímu účastníkovi řízení část ceny dřeva. Stěžovatelé konečně považují podání žaloby na samé hranici uplynutí promlčecí doby za nemravné, přičemž rovněž poukazují na obstrukční jednání vedlejšího účastníka řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
7. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelé v ústavních stížnostech toliko polemizují se závěry vyslovenými v rozhodnutích soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavili relevantní ústavněprávní argumentací. Svojí argumentací, ostatně poměrně skromnou, v podstatě zpochybňují skutkové a právní závěry soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jejich právní závěry jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V nyní posuzované věci Ústavní soud takový zásah nezjistil.
8. Okresní soud a následně i krajský soud se věcí řádně zabývaly, provedly dostačené dokazování a ze skutkových zjištění vyvodily odpovídající právní závěry, které jasně a srozumitelně vysvětlily, a to poukazem na aplikovaná ustanovení občanského zákoníku a relevantní judikaturu. Proti těmto závěrům, zejména ohledně stanovení výše bezdůvodného obohacení včetně určení výše vynaložených nákladů stěžovateli (viz §458 odst. 3 obč. zák.), nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Krajský soud se rovněž vypořádal i s dalšími námitkami, které stěžovatelé uplatnili v odvolání.
9. Namítají-li stěžovatelé, že soudy měly zohlednit jejich tvrzení, k čemu sloužila část provize, kterou získal svědek Křikava z vytěženého dřeva, jde z jejich strany právě o snahu o přehodnocení skutkového stavu, k čemuž však není Ústavní soud oprávněn. Jde-li o hodnocení důkazů, Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád(dále jen "o. s. ř."). Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud dovodil, že soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu