ECLI:CZ:US:2018:3.US.3008.17.1
sp. zn. III. ÚS 3008/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky BETA ICF s. r. o., sídlem Národní 116/20, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem, sídlem V Jámě 1/699, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 23 Cdo 2689/2017-169, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 3 Cmo 43/2015-150 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2014 č. j. 21 Cm 104/2012-65, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Saint-Gobain Construction Products CZ a. s., sídlem Smrčkova 2485/4, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že byl porušen i čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba právní předchůdkyně stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 1 304 891 Kč s příslušenstvím (jakožto náhrady škody v podobě ušlého zisku) a právní předchůdkyni stěžovatelky bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici i náklady řízení odvolacího soudu.
3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v dovolání proti rozsudku vrchního soudu uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž za nesprávný považovala závěr soudu vrchního i městského, že listina ze dne 12. 12. 2008 s názvem "Rozpočet na plakáty - 300 ks" není smlouvou o dílo, neboť postrádá její podstatné náležitosti. Městský soud uzavřel, že jednotlivé položky uvedené v této listině nejsou vymezeny dostatečně určitě, aby i nezávislému čtenáři bylo zřejmé, co je předmětem plnění, a vrchní soud se s tímto závěrem ztotožnil, když konstatoval, že nemá náležitosti ani smlouvy o dílo, ani jiného typu smlouvy.
5. Dle stěžovatelky však tato listina náležitosti smlouvy o dílo obsahovala, protože nezávislému čtenáři s elementární znalostí terminologie reklamního prostředí bylo zřejmé, co je předmětem plnění, také proces sjednávání a plnění této smlouvy byl totožný s dosud "zaužívanými" principy u desítek zakázek mezi oběma stranami, jak prý bylo prokázáno. V řízení argumentovala tak, že není možné, aby obecně každá třetí osoba rozuměla do detailu všem odborným výrazům ve smluvním ujednání dvou odborných stran. Na toto pochybení upozornila v dovolání s tím, že se zmíněné soudy nevypořádaly s její námitkou, že dohodnuté plnění je popsáno odbornými výrazy, které v sobě definice jednotlivých plnění obsahují, resp. že zaměňují neurčitě popsané smluvní plnění, kterému chybí podstatné části, za smluvní plnění popsané odbornými termíny, které všechny detaily obsahují a vytváří "logický a uzavřený informační celek podkladů i logicky navazujících procesů".
6. Přípustnost podaného dovolání pak měla být dle stěžovatelky dána tím, že rozhodnutí uvedeného soudu záviselo na vyřešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a to, zda "v případě, že smlouva je uzavírána mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, kdy každá ze stran musí disponovat odbornými znalostmi ohledně významu odborných výrazů, kterými je definován předmět plnění ze smlouvy, je obsah závazku ze smlouvy dostatečně určen i tehdy, pokud je definován těmito odbornými výrazy, i když jejich význam nemusí být zřejmý tzv. nezávislému čtenáři". Nejvyšší soud však dovolání odmítl s odůvodněním, že rozsudek vrchního soudu není postaven na vyřešení otázky, jak byla definována v dovolání, a proto se ani nezabýval tím, zda je předmět smlouvy vymezen odbornými výrazy.
7. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka namítla, že se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly s její stěžejní argumentací, že předmět smlouvy byl určen odbornými "zaužívanými" výrazy a že se Nejvyšší soud měl zabývat vyřešením otázky "zásadního právního významu", jak ji v dovolání definovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka tvrdí, že uvedený soud se měl zabývat řešením jí definované právní otázky. Jak ale patrno z odůvodnění tohoto usnesení, Nejvyšší soud se danou otázkou zabýval, nicméně shledal, že není relevantní, protože na jejím vyřešení rozhodnutí vrchního soudu postaveno není, přičemž dostatečně zdůvodnil, jak k tomuto závěru dospěl. Stěžovatelka tyto důvody v ústavní stížnosti nereflektuje, a tak není zřejmé, jakého pochybení, nadto z hlediska principů řádného procesu, se Nejvyšší soud měl dopustit.
12. Dále pak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že soudy nižších stupňů chybně interpretovaly listinu ze dne 12. 12. 2008, a proto dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Podle jejího názoru byl v této listině předmět smlouvy o dílo vymezen s dostatečnou určitostí, byť se tak stalo na základě odborných výrazů, jejichž význam nemusí být třetí osobě, jež se nepohybuje v prostředí reklamy, znám.
13. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu plyne, že se poměrně obsáhle zabýval otázkou, zda byla mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a vedlejší účastnicí písemnou, případně i ústní formou uzavřena smlouva o dílo, eventuálně i smlouva jiná. Přitom posoudil samotný obsah uvedené listiny, vzal v úvahu i obsah listin dalších (zejména mailovou komunikaci), jež byly v soudním řízení provedeny jako listinný důkaz, stejně tak jako výpovědi svědků učiněné v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 21 ECm 96/2010, které se týkají jak okolností uzavření údajné smlouvy, tak obchodní praxe mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a vedlejší účastnicí, načež uzavřel, že žádná smlouva nevznikla, a tudíž zde není závazek, který by vedlejší účastnice mohla porušit (a tak stěžovatelce žádná škoda z důvodu jeho porušení vzniknout nemohla). Ve svém odvolání stěžovatelka vysvětlila význam pojmů a jednotlivých položek obsažených ve zmíněné listině, nicméně vrchní soud pochybení na straně městského soudu neshledal, přičemž v odůvodnění svého rozsudku podrobně mj. vysvětlil, jaké podstatné náležitosti smlouvy o dílo v uvedené listině nejsou obsaženy.
14. Stěžovatelka (ve stručnosti řečeno) argumentuje tím, že náležitosti smlouvy o dílo mohou být rovněž definovány odbornými výrazy, a tudíž není nezbytné, aby tyto byly srozumitelné třetí osobě, která nezná jejich odborný význam. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku, a to v souvislosti s interpretací právních jednání, sice použil kritérium "třetí osoby", nelze však vyvodit, že by za ni soudy nižších stupňů považovaly osobu neznalou odborných termínů. Podstatným však Ústavní soud shledal především to, že jádrem ústavní stížnosti je toliko vyjádření nesouhlasu s dostatečně odůvodněným závěrem městského a vrchního soudu, že předmětná listina neobsahuje náležitosti smlouvy o dílo (ani smlouvy jiné), kdy není (alespoň z jejího obsahu) zřejmé, jakého konkrétního pochybení z hlediska ústavnosti se uvedené soudy měly dopustit. Stěžovatelka tak prakticky po Ústavním soudu požaduje, aby znovu posoudil otázku, zda uvedená listina obsahuje náležitosti smlouvy o dílo, čímž ho staví do pozice, jako by byl další instancí v systému obecné justice, jež mu nepřísluší (k důvodům viz sub 9). Takto pojatou ústavní stížnost však za opodstatněnou principiálně považovat nelze.
15. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu