ECLI:CZ:US:2018:3.US.3034.18.1
sp. zn. III. ÚS 3034/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bc. Marie Ježkové, zastoupené Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 49 Co 147/2017-278 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. března 2017 č. j. 14 C 127/2014-259, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení a Města Tišnov, sídlem nám. Míru 111, Tišnov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále také "okresní soud") sp. zn. 14 C 127/2014, stěžovatelka se žalobou u téhož soudu domáhala jednak určení, že ukončení jejího pracovního poměru u žalovaného (Město Tišnov) ve zkušební době je neplatné, a dále uhrazení ušlé mzdy. Okresní soud rozsudkem č. j. 14 C 127/2014-167 ze dne 22. 1. 2015 žalobu zamítl, avšak tento rozsudek byl zrušen a věc vrácena prvostupňovému soudu usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") č. j. 49 Co 258/2015-222 ze dne 13. 4. 2016.
3. V dalším průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu zpět. Ústavní stížností napadeným usnesením proto okresní soud řízení zastavil (výrok I.) a určil, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalovanému 112 046 Kč na nákladech řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky proti výroku II. prvostupňového rozhodnutí krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 107 883,60 Kč. Důvodem změny rozhodnutí okresního soudu bylo pouze chybné vyčíslení výše nákladů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka předně uvádí, že ji okresní soud nevyzval k odstranění vad žaloby, a to ani po závazném pokynu odvolacího soudu učiněném v jeho zrušovacím rozhodnutí. Dle stěžovatelky tak bylo řízení nadále zatíženo vadou a nemohlo být zcela pochyb, co přesně ohledně peněžitých nároků je předmětem řízení. Tato procesní vada navíc údajně mohla mít vliv na délku probíhajícího řízení i případný výpočet nákladů řízení.
5. Následně se stěžovatelka rozhodla, že v řízení již nemá smysl pokračovat, a žalobu vzala zpět. V návrhu na zastavení řízení mimo jiné argumentovala tím, že žalovaným je subjekt veřejného práva, který by měl mít k dispozici dostatečný právní aparát pro vedení pracovněprávních sporů, a jeho náklady na zastoupení advokátem tak nejsou účelně vynaložené. Ovšem ani okresní soud, ani následně soud odvolací se údajně se stěžovatelčinou argumentací nevypořádaly. Soud prvního stupně nadto označil stěžovatelčinu žalobu za nedůvodnou, ačkoli ve věci nebylo meritorně rozhodnuto, a uvedl, že stěžovatelka zbytečně prodlužovala a prodražovala řízení. Stěžovatelka přitom jen uplatňovala svá práva.
6. Stěžovatelka je přesvědčená, že judikatura Ústavního soudu týkající se účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v případě subjektů veřejného práva musí dopadat i na nestatutární města, byť tak dosud nebylo výslovně řečeno. V této souvislosti stěžovatelka vysvětluje, že v možnostech města Tišnov bylo zajistit zastoupení skrze vlastní personál.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci, a to s ohledem na výši částky, kterou musela uhradit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud neshledal žádné důvody pro přednostní projednání věci.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost - v rozsahu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalované náklady řízení - byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. V části, kterou je napadán výrok I. usnesení okresního soudu, jímž bylo řízení zastaveno, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka proti němu nepodala odvolání, a nevyčerpala tak všechny prostředky k ochraně práva, které měla k dispozici. Lze dodat, že stěžovatelka vůči tomuto výroku ani neuplatnila žádné námitky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. V části, kterou je napadáno usnesení krajského soudu a výrok II. usnesení okresního soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
13. Nanejvýš zdrženlivě pak Ústavní soud postupuje při přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nákladů řízení, s jejími východisky se nicméně zejména odvolací soud řádně vypořádal a přesvědčivě vysvětlil, proč nelze náklady na zastoupení advokátem u žalovaného považovat za neúčelné. Ústavní soud proto na jeho - dostatečně odůvodněné - rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Postačí pouze shrnout a doplnit, že žalovaným bylo nestatutární město, předmětem řízení nebyl běžný pracovněprávní spor, nýbrž poměrně složitá problematika diskriminace v pracovněprávních vztazích (přičemž tvrzení, že žalovaný stěžovatelku diskriminoval, je vážným nařčením vyžadujícím zvláštní pozornost) a stěžovatelka svou žalobou požadovala významnou částku. V tomto světle viděno nebylo neúčelné, že se žalovaný nechal zastoupit advokátem navzdory tomu, že zaměstnává právníka.
14. Jde-li o údajnou absenci výzvy k odstranění vad, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka byla po rozhodnutí odvolacího soudu na nedostatky své žaloby okresním soudem upozorněna. Stěžovatelka, ač později zastoupena advokátem, tyto nedostatky, které ostatně byly ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu popsány, ignorovala s tím, že soudem zaslaná výzva údajně nesplňovala základní náležitosti občanského soudního řádu (jak advokát sdělil okresnímu soudu přípisem ze dne 12. 12. 2016). I kdyby tomu tak ovšem opravdu bylo, nic to nemění na tom, že advokátem zastoupená stěžovatelka si musela být nedostatků své žaloby již velmi dobře vědoma. Její tvrzení, dle něhož nebylo v důsledku postupu okresního soudu zřejmé, co je předmětem řízení, tedy není přesvědčivé.
15. V každém případě pak to, že stěžovatelčina žaloba v části týkající se nároku na náhradu mzdy postrádala vylíčení rozhodných skutečností a že stěžovatelka požadovala náhradu mzdy ve větším rozsahu, než by jí patrně plynul ze zákona, nic nemění na tom, že se náhrady mzdy v jí určeném rozsahu skutečně domáhala. Stěžovatelka sama tedy vymezila předmět sporu, od kterého se náklady řízení účastníků následně odvíjely.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu