ECLI:CZ:US:2018:3.US.3060.17.1
sp. zn. III. ÚS 3060/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozsudky tvrdíc, že postupem obecných soudů bylo narušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebyly respektovány zásady, které vyplývají z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, zejména čl. 13, a dále že došlo k zásahu do jejích majetkových práv podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozsudků, přiložených listin a ze spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 413/2000 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10 přivolil k výpovědi z nájmu konkretizovaného bytu, kterou vedlejší účastník dal stěžovatelce. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka podala odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21 potvrdil rozsudek okresního soudu.
3. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka, zastoupená opatrovníkem (pozn. opatrovník jí byl jmenován výrokem II. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 26 Nc 43007/2016-57), napadla v říjnu 2017 rozsudek krajského soudu mimořádnými opravnými prostředky, a to dovoláním a žalobou pro zmatečnost.
4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zkoumá, zda jsou splněny předpoklady jejího meritorního projednání (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že ve stěžovatelčině věci tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Jestliže stěžovatelka, s tvrzením, že ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebyla procesně způsobilá, podala proti rozsudku krajského soudu žalobu pro zmatečnost a dovolání, je třeba každý z těchto prostředků považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že současné podávání žaloby pro zmatečnost nebo dovolání a ústavní stížnosti nadto není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj