ECLI:CZ:US:2018:3.US.3116.16.1
sp. zn. III. ÚS 3116/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2016 č. j. 18 Co 156/2016-664 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. ledna 2016 č. j. 19 P 166/2011-592, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) J. C. a 2) nezletilé J. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 13. l. 2016 č. j. 19 P 166/2011- 592 byla vedlejší účastnice 2) [dále též "nezletilá", "dcera"] svěřena do péče vedlejšího účastníka 1) jako otce nezletilé (dále též "otec") [výrok I.]. Stěžovatelce jako matce (dále též "matka") byla uložena povinnost hradit pro nezletilou výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, k rukám otce nezletilé vždy do každého 15. dne v měsíci předem, a to počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku (výrok II.); tím okresní soud změnil rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 19 P 166/2011-177 (výrok III.). Výrokem IV. okresní soud rozhodl, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilou každý lichý týden v roce od čtvrtka od 18.00 hod. do neděle do 19.00 hod, o letních prázdninách od 1. 7. od 9.00 hod. do 15. 7. do 18.00 hod. a od 1. 8. od 9.00 hod. do 15. 8. do 18.00 hod., o jarních prázdninách každý lichý rok od soboty prázdninám předcházející od 9.00 hod. do neděle po skončení prázdnin do 18.00 hod., v období velikonočních prázdnin každý sudý rok od středy prázdninám předcházející od 18.00 hod. do následujícího pondělí do 18.00 hod., v období Vánoc v sudém roce od 26. 12. od 9.00 hod. do 2. 1. do 19.00 hod. a v lichém roce od 23. 12. od 9.00 hod. do 25. 12. do 19.00 hod. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že otec je povinen předat nezletilou matce ve stanovenou dobu ve svém bydlišti, matka je povinna ve stanovenou dobu na témže místě vrátit nezletilou otci zpět. Výroky VI. až VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Důvody pro změnu rozhodnutí okresní soud shledal v chybějící komunikaci rodičů, ve snaze matky zpochybnit otcovu schopnost zajistit péči o nezletilou, jakož i v jednání matky, která na základě zjevně nepravdivých skutečností vyvolala trestní stíhání otce s cílem převzít výlučnou výchovu nezletilé a jejíž jednání hrozí manipulativním připoutáním nezletilé ke své osobě se současným vyvoláním syndromu zavrženého rodiče ve vztahu nezletilé s jejím otcem. Okresní soud dovodil, že otec se jeví být kvalitnějším vychovatelem nezletilé.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. 18 Co 156/2016-664 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a dále dovodil, že důvodem ke změně rozhodnutí o péči ze střídavé do výlučné výchovy otce je i jednání matky, jehož cílem bylo vědomě narušit vztah nezletilé k otci a ve svých důsledcích zabránit druhému rodiči ve styku s dítětem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy měly vzít v úvahu subjektivní názor nezletilé, u kterého z rodičů by ona sama chtěla mít domov. V rámci znaleckého šetření byla nezletilá v době, kdy svůj názor sdělila, se znalkyní sama bez přítomnosti matky a nemohla být tedy stěžovatelkou ovlivněna. Soudy rovněž nepřihlédly ke skutečnosti, že by nezletilá mohla duševně strádat při dlouhodobějším odloučení od matky, na něž není zvyklá, její nepřítomnost by mohla být pro nezletilou frustrující. Vytržení nezletilé ze stabilního režimu výchovy by mohlo mít na ni negativní dopady. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), ve kterém Ústavní soud dovodil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, ale především zájem dítěte, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musejí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče. Stěžovatelka má za to, že je v zájmu nezletilé střídavou péči zachovat a dále, že práva rodičů by neměla být nadřazována nad práva jejich dětí. Stěžovatelka je toho názoru, že obtížná komunikace mezi rodiči je taktéž na straně otce a soudy měla být řešena způsoby, které nezasahují do rodinného života nezletilé a jejích zájmů a nenarušují tak právo nezletilé na oba rodiče a právo stěžovatelky na výchovu nezletilé pečovat o jejich zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Mají-li děti k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou péči vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. Obecné soudy tudíž musí při svém rozhodování o péči rodičů, kteří se rozvádějí nebo ukončili společné soužití, vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
5. Stěžovatelka dále poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 18. 7. 2006 7550/04 ve věci Reslová proti České republice, ve kterém se konstatuje, že nedostatek spolupráce mezi odloučenými rodiči nezbavuje příslušné orgány povinnosti využít všech možných prostředků umožňujících zachovat rodinný vztah. Dále stěžovatelka poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Voleský a ostatní proti České republice ze dne 29. 6. 2004, 63627/00, ze kterého vyplývá, že je-li prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem.
6. Stěžovatelka uvádí, že ve věci byl dne 18. 1. 2016, tedy po vyhlášení rozsudku okresního soudu, vypracován znalecký posudek Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "výzkumný ústav"). Stěžovatelka v rámci odvolacího řízení navrhla provedení důkazu tímto znaleckým posudkem, tento návrh však krajský soud pro nadbytečnost zamítl. Rozhodnutí soudu tak bylo postaveno zejména na jednom důkazu, a to znaleckém posudku Mgr. Lenky Čermákové, soudní znalkyně v oboru školství a kultura, odvětví psychologie, přičemž ostatní znalecké posudky (MUDr. Lenky Růžičkové a PhDr. Jany Mervartové) z něj vycházejí, avšak dle názoru stěžovatelky tento znalecký posudek není přípustný, neboť jej nezpracoval znalec z oboru klinické psychologie. Stěžovatelka dále namítá, že soudy při svém rozhodování nevzaly vůbec v úvahu vztah nezletilé ke svému polorodému bratrovi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V souzené věci se krajský soud ztotožnil s okresním soudem, že nastala podstatná změna poměrů trvalého charakteru a že současný model střídavé péče by nezletilou zatěžoval a nebyl zárukou jejího dalšího zdravého vývoje, v jejímž zájmu je, aby měla vytvořeny podmínky, v rámci nichž by si zachovala k oběma rodičům kladný citový vztah a mužský i ženský vzor do života. Krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, že je to právě otec, kdo preferuje zájmy nezletilé před svými a nezatěžuje ji problematickým vývojem vztahů mezi rodiči, pročež se jeví kvalitnějším vychovatelem a že je zájmem nezletilé, aby otec převzal výlučnou výchovu se současným zachováním širokého styku nezletilé s matkou, která kooperativního přístupu rodičů k výchově nezletilé není schopna. Krajský soud se rovněž vypořádal s návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování znaleckým posudkem, když uvedl, že by znalecké zkoumání znaleckým ústavem nepřineslo nic nového. Krajský soud rovněž k námitce stěžovatelky poukázal na to, že nelze přeceňovat ani tvrzený vztah mezi nezletilou a jejím polorodým bratrem, a to již s ohledem na značný věkový rozdíl mezi nimi, když navíc tuto výhradu překonává okresním soudem upravený široký styk matky s nezletilou, v jehož rámci má polorodý bratr možnost zachování styku s nezletilou. Krajský soud rovněž zdůraznil, že okresní soud styk upravil v souladu s doporučením znalce skutečně široce, v rámci tohoto styku má matka možnost podílet se na výchově nezletilé a trávit s ní volnočasové aktivity, přičemž je umožněn i styk s polorodým bratrem. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru o vhodnosti svěření nezletilé do péče otce. Stěžovatelka se se závěry obou obecných soudů neztotožňuje, což ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
13. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu, resp. obou obecných soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ve věci rozhodující soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Svým rozhodnutím upravují péči o nezletilou jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry krajského soudu a okresního soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů (§909 občanského zákoníku).
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilé pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o svěření nezletilé do své péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilou rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilé, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Oba obecné soudy této své povinnosti řádně dostály. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Výše uvedené závěry obecných soudů nejsou v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, neboť oba obecné soudy při svém rozhodování měly na zřeteli především zájem nezletilé dcery, tak jak vyplývá z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Je třeba rovněž podotknout, že okresní soud upravil velice široký rozsah styku stěžovatelky s nezletilou tak, aby byla realizována i práva matky ve vztahu k dceři.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu