ECLI:CZ:US:2018:3.US.3187.17.1
sp. zn. III. ÚS 3187/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 5 Tdo 1106/2016-99, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 161/2015 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. února 2015 č. j. 10 T 140/2013-979, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1., čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. 2. 2015 č. j. 10 T 140/2013-979 byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným přečinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu vyměřen trest odnětí svobody o délce 2 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let a peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, se stanovením jedné denní sazby na částku 2 000 Kč, tedy celkem 1 000 000 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 9 To 161/2015 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání (a odvolání dalších odsouzených) proti rozsudku.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 5 Tdo 1106/2016-99 bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se zaprvé věnuje skutku pod bodem III. rozsudku, který byl co do jednání stěžovatele popsán zejména tak, že mu byly spoluodsouzeným předány technické výkresy, případně další doklady tvořící dokumentaci pro výběrové řízení, a to ještě před tím, než bylo výběrové řízení oficiálně uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek a stěžovatel následně oslovil své dodavatele a činil další úkony směřující k tomu, aby využil časové výhody vůči ostatním dodavatelům. Stěžovatel upozorňuje, že k dané veřejné zakázce se nikdy nepřihlásil a pokud činil nějaké kroky stran nacenění subdodavatelských prací, mohly mít charakter toliko přípravy k trestnému činu, a pouhá příprava u přečinu dle §256 odst. 1 trestního zákoníku není trestná. S jeho námitkami v tomto směru se soudy dostatečně nevypořádaly.
6. Dále v případě skutku bod bodem II. rozsudku stěžovatel namítá nevěrohodnost výpovědi spoluodsouzené M. J., která přiznala, že za jí zastupovanou obchodní společnost X podala nabídku připravenou stěžovatelem, když tato společnost neměla skutečný zájem zakázku získat a nabídka byla podávána proto, aby se nabídka obchodní společnosti stěžovatele jevila jako výhodnější. Nevěrohodnost uvedeného je dle stěžovatele zřejmá z toho, že J. uvedla, že doznává vinu ve smyslu obžaloby, tedy i v souvislosti s akcí "Stavební úpravy Oderská 4, Brno - Starý Lískovec", ač bylo zjištěno, že společnost X zastupovaná J. nikdy žádnou cenovou nabídku na tuto akci nepodala, tedy se doznala i k něčemu, co spáchat nemohla.
7. Stěžovatel též tvrdí, že ve věci se vycházelo z odposlechů, které by měly být považovány za procesně nepoužitelné, neboť u nich není řádný protokol podle §88 odst. 6 trestního řádu, přesněji řečeno existující protokol neobsahuje údaj o místě provedených záznamů, tedy konkrétní určení polohy volaného a volajícího dle nejbližší buňky (BTS), a také žádné časy jednotlivých hovorů, telefonní čísla volajících, ani údaje o osobách volaných a volajících. Stěžovatel má také pochybnosti o dostatečnosti odůvodnění povolení těchto odposlechů městským soudem.
8. Dále nepovažuje za správné, že mu byl uložen nemalý peněžitý trest, aniž byly v řízení zjišťovány jeho osobní a majetkové poměry. Cítí i nespravedlnost v tom, že jiným spoluodsouzeným byly vyměřeny částky nižší.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. K námitce stěžovatele, že jeho jednání mělo u skutku pod bodem III. rozsudku toliko charakter přípravy, když k dané veřejné zakázce se nikdy nepřihlásil, nutno upozornit, že naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §256 odst. 1 trestního zákoníku spočívá ve "sjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných soutěžitelů". K takovému sjednání v případě skutkového děje popsané ve výroku rozsudku již došlo, kdy logicky bez absence nějaké dohody by ani nebyl důvod k předání žádných materiálů z dokumentace pro dosud neuveřejněné výběrové řízení a dalším úkonům stěžovatele, které stěžovatel logicky nečinil z jiné pozice, než s předpokladem účasti v plánovaném výběrovém řízení. Klíčový je zde tak moment takového sjednání, nikoliv až počátek či průběh výběrového řízení.
12. Přesvědčivá není ani stěžovatelova argumentace napadající věrohodnost přiznání spoluodsouzené J., neboť i kdyby ve stěžovatelem uváděném bodě vyzněla nepřesně, nijak to nezpochybňuje její věrohodnost jako celku.
13. Se stěžovatelovými námitkami proti procesní použitelnosti pořízených odposlechů se již obecné soudy podrobně vypořádaly a na jejich vyčerpávající argumentaci nezbývá než odkázat. Možno dodat, že i pokud by se snad protokoly k odposlechům či odůvodnění jejich nařízení jevily stručnými či méně pečlivými, případné nedostatky v tomto směru by bylo možno hodnotit jen jako zcela dílčího a podružného charakteru.
14. K otázce zjišťování příjmů stěžovatele pro stanovení výše peněžitého trestu lze odkázat na to, že zákonná úprava stanoví, že příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být "stanoveny odhadem soudu" (§68 odst. 4 trestního zákoníku), není tedy nezbytností je přesněji dokazovat.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu