ECLI:CZ:US:2018:3.US.3255.18.1
sp. zn. III. ÚS 3255/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Radka Nováka, 2) Oldřišky Novákové a 3) Vladimíra Nováka, zastoupených Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2018 č. j. 26 Cdo 762/2018-367 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 11 Co 276/2017-339, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Moravská kreditní s. r. o., sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že postupem Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména jejich právo na to, aby jejich záležitost byla spravedlivě projednána, a to nestranným a nezávislým soudem.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 29 C 202/2011 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou doručenou soudu dne 15. 9. 2011 domáhala vůči prvnímu stěžovateli vyklizení individualizované bytové jednotky, kterou nabyla v exekuční dražbě. V průběhu řízení byl na majetek prvního stěžovatele prohlášen usnesením městského soudu ze dne 5. 12. 2011 konkurs. Vedlejší účastnice podala návrh na přistoupení dalších žalovaných, a to rodičů prvního stěžovatele (Oldřišky Novákové a Vladimíra Nováka), kteří jednotku s prvním stěžovatelem užívali; obvodní soud usnesením ze dne 6. 8. 2015 č. j. 29 C 202/2011-192 návrhu vyhověl. V mezidobí podal první stěžovatel žalobu na určení vlastnictví k předmětné jednotce, která byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 1. 2013 č. j. 30 C 88/2012-71, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 11 Co 393/2013-116, zamítnuta. Žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 11. 12. 2013 se domáhala určení vlastnického práva k předmětné jednotce také druhá stěžovatelka. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2016 č. j. 29 C 202/2011-237 žalobě na vyklizení vyhověl, neboť vzal za prokázané, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětné bytové jednotky a stěžovatelé ji obývají, ačkoliv jim k jednotce nesvědčí vlastnické, nájemní, podnájemní či jiné právo.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž zpochybňovali nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí a namítali, že soud nevzal v úvahu nepříznivý zdravotní stav třetího stěžovatele. Městský soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 11 Co 276/2017-339 potvrdil rozsudek obvodního soudu (současně zamítl návrhy stěžovatelů na přerušení řízení podané v průběhu odvolacího řízení), dospěv k závěru, že odvolání není důvodné, protože žaloba na vyklizení bytu - stručně vyjádřeno - byla podána zcela po právu a výkon práva vedlejší účastnicí není rozporný s dobrými mravy.
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním (II. a III. výrok) s tvrzením, že je přípustné, neboť směruje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci. V dovolání požádali o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. V další části stručně zrekapitulovali průběh soudního sporu a shrnuli svoji argumentaci proti žalobě, koncentrovanou zejména do souboru námitek proti oprávněnosti exekuční dražby. V průběhu dovolacího řízení vedlejší účastnice Nejvyššímu soudu sdělila, že stěžovatelé předmětnou jednotku vyklidili, aniž by iniciovala výkon rozhodnutí. Usnesením ze dne 1. 6. 2018 č. j. 26 Cdo 762/2018-367 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že stěžovatelé žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou mají za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, nepodali. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že skutková zjištění, k nimž městský soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (pozn. stěžovatelé porušení základního práva na soudní ochranu v podaném dovolání netvrdili).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve vyjádřili nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu a doplnili údaje (převzaté z dovolání) o okolnostech předcházejících provedení exekuční dražby. Nezákonný postup obecných soudů spatřují zejména ve skutečnosti, že ač první stěžovatel navrhl výslech svědků, svůj účastnický výslech a dále listiny k prokázání svých tvrzení, soudy žádné důkazy neprovedly. Jsou přesvědčeni, že o byt přišli v důsledku trestního jednání, jakož i o nezákonnosti vedené exekuce, a připomínají, že podle §6 odst. 2 občanského zákoníku nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a že podle §8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku městského soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadli rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezili způsobem popsaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise obvodního soudu na č. l. 349 až 350) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelé v dovolání žádnou otázku hmotného práva nebo procesního práva, kterou mají za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, neformulovali, což znemožnilo, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat přezkumem napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatelé ani neuvedli žádnou otázku hmotného práva nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na které by závisel rozsudek městského soudu a při jejímž řešení by se tento soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
9. Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelů proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání stěžovatelů lze sice dovodit jejich snahu o ochranu svých majetkových zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i nerespektování zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání stěžovatelů (v prosinci 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům, resp. jejich právní zástupkyni, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz výše zmíněné stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu