ECLI:CZ:US:2018:3.US.3282.17.1
sp. zn. III. ÚS 3282/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky N. V., zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti postupu Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp. zn. 2 T 41/2017, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ve věci sp. zn. 2 T 41/2017, konkrétně pak v tom, že uvedený soud přes stěžovatelkou podaný odpor proti trestnímu příkazu nenařídil hlavní líčení ve věci. Je přitom přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud zakázal okresnímu soudu v tomto zásahu pokračovat.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla trestním příkazem okresního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. 2 T 41/2017 shledána vinnou přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí byl vyměřen trest vyhoštění na dobu 18 měsíců. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že užívala padělanou veřejnou listinu (průkaz o povolení k pobytu) jako pravou.
3. Okresní soud nenařídil hlavní líčení s tím, že stěžovatelka se možnosti podání odporu po doručení trestního příkazu na soudním jednání vzdala.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že po vydání rozhodnutí počala zjišťovat, jaké důsledky by pro ni mělo, a rozhodla se využít svého práva na podání odporu, avšak soud reagoval vyjádřeními, kterými jí toto právo odepřel. Tvrdí, že díky zejména jazykové bariéře, ale i neznalosti českého právního řádu, nebyla dostatečně seznámena s tím, co je podstatou vzdání se práva na podání odporu, tedy nemožnost domoci se projednání věci v hlavním líčení. Upozorňuje, že z předmětného protokolu ze zasedání soudu není možné beze vší pochybnosti dovodit, že stěžovatelka byla řádně poučena o vzdání se práva na podání odporu, když se v něm toliko uvádí, že jí byl přetlumočen trestní příkaz, ne však již výslovně i poučení o odporu. Nelze tedy postavit najisto, že byla o svém právu skutečně poučena tak, aby mu plně porozuměla. Stěžovatelka se tak domnívá, že na věc dopadá nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 3816/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení před okresním soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Okresní soud sdělil, že ve věci rozhodoval ve zjednodušeném řízení na veřejném zasedání za přítomnosti soudní tlumočnice z jazyka ruského a ukrajinského, ve kterém seznámil stěžovatelku s předmětem jednání a návrhy státního zástupce, po řádném poučení k věci ji vyslechl, byla jí dána možnost se k věci plně vyjádřit a na základě jejího vyjádření soud dospěl k rozhodnutí o vydání trestního příkazu. Ten byl na místě písemně vyhotoven a předán jak stěžovatelce, tak i státní zástupkyni. Stěžovatelce byl pak trestní příkaz přímo na místě soudní tlumočnicí přetlumočen do rodného jazyka a to od začátku až do konce, tedy od slov "Česká republika" až po slovo "samosoudkyně". Poté byl soudem stěžovatelce ještě celý obsah trestního příkazu, samozřejmě včetně uloženého trestu a poučení, opětovně podrobně vysvětlen, aby si soud ověřil, že mu skutečně rozumí. Tak soud postupuje vždy, aby si byl naprosto jist tím, že obvinění dobře chápou podstatu trestního příkazu, to, v čem soud spatřuje jejich zavinění, uložený trest i poučení o odporu. Toto podrobné vysvětlení bylo opět tlumočnicí stěžovatelce řádně přetlumočeno.
8. Stěžovatelka následně s trestním příkazem vyslovila jasný souhlas a prohlásila, že se vzdává práva podat odpor. Poté, co se odporu vzdala i státní zástupkyně, nabyl trestní příkaz právní moci a obviněné byla stanovena lhůta jednoho týdne pro opuštění republiky. Následně soud rozhodl podle §314b odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o jejím propuštění ze zadržení. Veškerá rozhodnutí jí byla předána v českém jazyce, neboť stěžovatelka uvedla, že jí postačuje pouze ústní překlad těchto písemností a netrvá na překladu písemném.
9. V průběhu celého řízení stěžovatelka nikdy nepožádala o právní pomoc, ač o této možnosti byla již při svém prvním výslechu dne 18. 9. 2017 řádně poučena. Při výslechu jasně uvedla, že si žádného obhájce nevolí. Z téhož důvodu bylo i zjednodušené řízení před soudem prováděno bez obhájce. Soud stěžovatelku vnímal jako slušnou, inteligentní dívku a neměl dojem, že by během jednání před soudem byla jakkoliv zmatená, že by čemukoliv nerozuměla a že by snad nebyla schopna se náležitě hájit. Kdyby měl jakékoliv pochybnosti o schopnosti stěžovatelky porozumět celému řízení, vznesenému obvinění, uloženému trestu či poučení o opravném prostředku, rozhodně by jí ihned ustanovil obhájce. Taková situace však nenastala.
10. Okresní soud shrnuje, že stěžovatelce byl tedy v řízení před soudem řádně přetlumočen celý trestní příkaz, a následně všechny výroky trestního příkazu, včetně poučení, jí pak byly ještě soudem podrobně vysvětleny, a až když si byl jistý, že obviněná vše dobře chápe, požádal ji o vyjádření ohledně opravného prostředku. Toto vyjádření tedy učinila s plným pochopením věci a s plným vědomím právních následků takového vyjádření. Je proto přesvědčen, že stěžovatelku nezkrátil v jejích právech a naopak jednal ve snaze, aby jako cizinka nebyla v průběhu trestního řízení nijak znevýhodněna.
11. Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech odkázalo na to, že dle protokolace trestní příkaz i usnesení o propuštění ze zadržení byly obviněné přetlumočeny a ta netrvala na jejich písemném překladu.
12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta sdělila, že možnost repliky nevyužije, na ústavní stížnosti však trvá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal předmětný spis okresního soudu sp. zn. 2 T 41/2017. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
15. Ač stěžovatelka opak ani netvrdí, pro úplnost je vhodné úvodem zdůraznit, že dle §314g věty poslední trestního řádu se lze práva na podání odporu proti trestnímu příkazu po jeho doručení vzdát. Z pohledu zákonné úpravy je tedy jednoznačné, že vzdání se odporu je obecně možné. Možnost vzdát se práva na projednání věci (nepodáním odporu či výslovným vzdáním se práva odpor podat), přitom sama o sobě ani z ústavněprávního hlediska není problematická (shodně viz právě stěžovatelkou uváděný nález sp. zn. III. ÚS 3816/16).
16. Vzdání se takovéhoto práva musí ovšem být vědomé a jednoznačné. Je třeba bedlivě posuzovat okolnosti, za nichž tak oprávněná osoba činí, zejména zda si je plně vědoma významu a procesních důsledků svého rozhodnutí. Touto optikou Ústavní soud proto posuzoval podanou ústavní stížnost, přičemž však porušení ústavně zaručených práv a svobod nezjistil.
17. Ve věci sp. zn. III. ÚS 3816/16, na kterou stěžovatelka odkazuje, Ústavní soud shledal, že nelze dospět k přesvědčivému závěru, že tehdejší stěžovatelka, která tvrdila, že jí nebyly trestní příkaz a poučení o opravném prostředku přeloženy do jejího mateřského jazyka, se skutečně vědomě a při znalosti všech následků takového jednání práva na odpor vzdala. Učinil tak na základě následujících zjištění: Soud ani státní zastupitelství tvrzení tehdejší stěžovatelky o absenci překladu nezpochybnily, byť tak mohly učinit v rámci vyjádření k ústavní stížnosti, ke kterému je Ústavní soud vyzval. V protokolu o zjednodušeném řízení pak bylo stran tlumočení výslovně uvedeno pouze to, že přítomná tlumočnice podezřelým přetlumočila návrh na potrestání; jakékoli další informace stran tlumočení, zejména pak ve vztahu k trestnímu příkazu, v protokolu chyběly. Překlad, respektive tlumočení, trestního příkazu přitom nebylo možno dovodit ani z žádné jiné dostupné informace.
18. Z uvedeného je zřejmé, že případ nynější je s věcí řešenou pod sp. zn. III. ÚS 3816/16 nesouměřitelný. Na rozdíl od situace tehdejší se okresní soud podrobně vyjádřil k ústavní stížnosti a vyložil, že k odpovídajícímu tlumočení došlo a že naopak vyvinul úsilí, aby se ujistil, zda stěžovatelka trestnímu příkazu a možnosti vzdání se odporu proti němu rozumí. Ústavní soud nemá žádný důvod o podaném vyjádření soudu pochybovat. Povšimnout si lze jednak již toho, že působí přesvědčivěji než tvrzení samotné stěžovatelky, která v podstatě ani v ústavní stížnosti výslovně neuvádí, že by k potřebnému tlumočení nedošlo, nýbrž pouze hovoří v tom směru, že ho protokol nedokládá dostatečně jednoznačně. Ústavní soud přitom shledává, že rovněž obsah vyžádaného spisu okresního soudu ve prospěch námitek stěžovatelky nesvědčí. I když protokol nezachycuje až tak podrobné vysvětlování, jaké soud uvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, jednoznačně zaznamenává, že došlo k tlumočení trestního příkazu (nikoliv tedy jen návrhu státního zástupce jako tomu bylo ve věci sp. zn. III. ÚS 3816/16). Zaznamenáno v něm též je, že stěžovatelka byla soudem dotazována a vyjadřuje se k nutnosti opustit Českou republiku, kdy uváděla, že si toto uvědomuje, že sama ostatně nechce na jejím území zůstat, a že je schopna odjet do jednoho týdne. Se stěžovatelkou tedy soud aktivně komunikoval a stěžovatelka chápala, k čemu výsledek vedeného řízení směřuje a vyjadřovala s tím srozumění.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu