ECLI:CZ:US:2018:3.US.3316.17.1
sp. zn. III. ÚS 3316/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 22 Cdo 386/2017-76, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2016 č. j. 25 Co 211/2016-49 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. prosince 2015 č. j. 7 C 213/2015-24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Mysliveckého spolku "ROHÁČ" Malešov, sídlem Malešov 105/45, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 213/2015 Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 14 T 55/2014-270, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2015 č. j. 9 To 338/2014-377, uznán vinným ze spáchání přečinu pytláctví podle §304 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že ve spolupachatelství s další osobou z vozidla výstřelem z neoprávněně držené kulovnice usmrtil na poli (v cizí honitbě) stojícího daňka, naložil jej do vozidla a odjel z místa, načež (po odhození daňka do příkopu) byl zadržen Policií České republiky. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelově obhajobě, že zvíře den před zastřelením koupil, toto mu však (raněné) uteklo a následně jej nalezl uhynulé v cizí oboře. V době, kdy došlo k jeho usmrcení, byl dle okresního soudu daněk volně žijícím živočichem (pohyboval se ve volné přírodě v blízkosti dančí tlupy) a šlo tedy nepochybně o zvěř podle §2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), a po uhynutí byl tedy v majetku vlastníka honitby. Uvedené závěry pak potvrdil odvolací soud. Jejich ústavní konformitu pak potvrdil i Ústavní soud usnesením ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1795/15, kterým odmítl ústavní stížnost obou odsouzených. Usnesením ze dne 4. 9. 2015 č. j. 14 T 55/2014-401 vydal okresní soud paroží z uvedeného daňka vedlejšímu účastníkovi. Jemu byla trestným činem dle soudu způsobena škoda a jiná osoba právo na toto paroží neuplatnila a nenáleží žádnému z odsouzených.
3. Dne 23. 9. 2015 podal stěžovatel žalobu o určení vlastnictví k uvedenému dančímu paroží. Tuto žalobu okresní soud napadeným rozsudkem zamítl. Dle jeho odůvodnění je soud v občanském soudním řízení vázán výrokem o spáchání trestného činu v rozsahu daném tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi o uplatněném nároku. V dané věci tedy okresní soud vyšel ze závěru trestního rozsudku, z nějž vyplývá, že daněk nebyl v době usmrcení ve vlastnictví stěžovatele, neboť šlo o volně žijícího živočicha. Daněk "zhasl" na místě výstřelu a je tedy podle zákona o myslivosti majetkem vedlejšího účastníka, bez jehož povolení nesmí nikdo v honitbě lovit, ani tam vypouštět zvěř (např. z chovu). Provádění dalších důkazů v otázce, zda stěžovatel předmětného daňka den před jeho usmrcením zakoupil, považuje proto soud za nadbytečné.
4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl krajský soud tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se zcela se závěrem, že zastřelený daněk není ve vlastnictví stěžovatele. I kdyby jej stěžovatel skutečně zakoupil, stal se v okamžiku ulovení, dle zákona o myslivosti, majetkem vlastníka honitby. Kdyby žalobce zakoupil předmětného daňka, bylo jeho povinností zabránit jeho útěku do honitby vedlejšího účastníka. Pokud útěku nezabránil (nebo jej naopak umožnil), a daněk poté "zhasl" v honitbě vedlejšího účastníka, nemůže si stěžovatel činit nárok na vlastnictví paroží.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolání stěžovatele je dle Nejvyššího soudu nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na hmotněprávních otázkách, které stěžovatel v dovolání formuloval. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí především na jeho vázanosti závěry dřívějších trestních rozhodnutí ve smyslu §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr plně odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že byl žalobce odsouzen pro trestný čin krádeže, nemohla být tím pádem přisvojená věc (odvezené tělo daňka) v jeho vlastnictví. Stěžovateli navíc nesvědčí dle Nejvyššího soudu ani naléhavý právní zájem, jako podmínka pro rozhodnutí žaloby na určení vlastnictví, neboť paroží je v úschově soudu. Stěžovatel tak měl využít jiný žalobní institut.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v první řadě namítá, že v dovolání řádně vymezil relevantní právní otázky a jeho dovolání tak mělo být shledáno přípustným. Soudy dle stěžovatele nesprávně určily okamžik zániku vlastnického práva k předmětnému daňkovi. Dále stěžovatel zpochybňuje závěr o absolutní vázanosti rozhodujících soudů dřívějšími trestními rozsudky. Dle stěžovatele je nelogické, aby k jím zakoupenému (a tedy vlastněnému) zvířeti pozbyl vlastnické právo v okamžiku jeho útěku a zastřelení na cizím pozemku. Právní důvod pro zánik vlastnického práva v takovém výkladu zcela chybí. Argumentace zákonem o myslivosti je dle stěžovatele chybná, neboť tento zákon stanoví, jaký živočišný druh může být zvěří, kterou lze obhospodařovat lovem, a nikoliv že každý jedinec uvedeného druhu je automaticky zvěří. Existuje totiž okruh živočichů, spadající pod působnost veterinárního zákona, podle nějž je na farmě chovaný daněk hospodářským zvířetem a tuto charakteristiku neztratí útěkem. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelova ústavní stížnost je založena na tvrzení, že jím nabyté vlastnické právo, které považuje stěžovatel za nepochybné, nemohlo zaniknout, neboť k tomu není právní důvod, resp. soudy (ani v trestním, ani v občanskoprávním řízení) žádný takový důvod nepředestřely. Tomuto tvrzení nemohl Ústavní soud (v mezích své kognice při ochraně ústavnosti) přisvědčit.
10. V první řadě je třeba konstatovat, že předmětem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, byla důvodnost určovací žaloby, jakožto specifického procesního institutu, a nikoliv komplexní otázka stěžovatelova vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud hodnotí vždy soudní řízení jako celek, nemůže přehlédnout, že Nejvyšší soud velmi jednoznačně odmítl možnost důvodnosti stěžovatelovy určovací žaloby, a to nikoliv z důvodu neexistence stěžovatelova vlastnického práva, nýbrž z důvodu nesplnění v podstatě procesních podmínek pro její vyhovění. Těmto závěrům, opírajícím se i o starší judikaturu Nejvyššího soudu, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ostatně s nimi nepolemizuje ani stěžovatel. Už z toho důvodu nemůže Ústavní soud přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť i kdyby shledal pochybení v právních závěrech soudů ohledně stěžovatelova vlastnictví, jednalo by se o zcela formální pochybení, neboť zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by k jinému výsledku vést nemohlo.
11. Přesto považuje Ústavní soud za vhodné se nad rámec výše uvedeného vyjádřit i k dalším právním závěrům napadených rozhodnutí. Soudy v napadených rozhodnutích převzaly závěr soudů z předchozího trestního řízení, dle nějž je zvíře uhynulé na pozemku honitby majetkem jejího vlastníka, což vyplývá ze zákona o myslivosti. Ústavní soud považuje takový závěr v daném případě za ústavně konformní. I kdyby bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel předmětného daňka vlastnil (a choval na své farmě), a tento mu následně uprchnul do cizí honitby, nepovažuje Ústavní soud za ústavně nepřijatelné, aby vlastnictví k takovému zvířeti, resp. dispoziční práva k němu, bylo významně omezeno, anebo dokonce zcela zaniklo s ohledem na ústavně chráněný důležitý zájem ochrany přírody a přírodního bohatství (chráněných druhů zvířat), včetně nezbytného řádného výkonu myslivosti (srov. čl. 7 Ústavy a čl. 35 odst. 3 Listiny). Ostatně stěžovatel si měl být značných specifik, spojených s chovem takového druhu zvěře a následků jeho údajného uprchnutí, vědom (srov. čl. 11 odst. 3 Listiny).
12. Za nepřijatelné by však Ústavní soud považoval, kdyby vlastníkovi, bez jehož pochybení došlo k uprchnutí jeho zvířete, nepříslušel právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohl ztrátu svých majetkových práv přinejmenším kompenzovat, ideálně pak zcela napravit (srov. obdobně např. §1014 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Žádný takový prostředek ochrany však stěžovatel nevyužil a naopak sám sáhl k násilnému, svépomocnému jednání, odporujícímu nejen etickým zásadám chovu zvěře a myslivosti a právním povinnostem vlastníka věci, ale i trestnímu zákoníku. Je to tedy jedině stěžovatel, který svévolně vytvořil současnou nelehkou situaci, a Ústavní soud považuje za zcela ústavně konformní, pokud stěžovateli v důsledku jeho neetického a protiprávního jednání nenáleží v konečném důsledku žádná kompenzace v souvislosti s údajně ztraceným daňkem. Pro úplnost se sluší konstatovat, že k podobným závěrům dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4190/16, a stejně tak při posuzování ústavní konformity trestních rozhodnutí ve stěžovatelově věci (srov. usnesení ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 31/17 a ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1795/15). Ústavnímu soudu nepřísluší tam uvedené závěry znovu přezkoumávat.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu