ECLI:CZ:US:2018:3.US.3322.17.1
sp. zn. III. ÚS 3322/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. července 2017 č. j. 15 Co 323/2017-886 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. května 2017 č. j. 0 P 105/2011-853, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé T. B., 2) nezletilé B. L. a 3) P. L., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 20. 6. 2017 byl Ústavnímu soudu doručen návrh podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 3. 2017 č. j. 15 Co 599/2016-832 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 9. 2016 č. j. 0 P 105/2011-649, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 37 Listiny, jakož i čl. 3 odst. 1, 2 a 3, čl. 5, čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 a 2 a čl. 39 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní stížnost byla zapsána pod sp. zn. IV. ÚS 1906/17 a usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
2. Dne 18. 10. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání stěžovatele označené jako "doplnění ústavní stížnosti", v němž stěžovatel nově navrhl, aby Ústavní soud zrušil také usnesení krajského soudu ze dne 25. 6. 2017 č. j. 15 Co 323/2017-886 a usnesení okresního soudu ze dne 19. 5. 2017 č. j. 0 P 105/2011-853, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5 a čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
3. Ústavní soud po seznámení se s podáním stěžovatele ze dne 18. 10. 2017, zaslaném jím k věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1906/17, usnesením ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1906/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) rozhodl, že návrh směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 6. 2017 č. j. 15 Co 323/2017-886 a proti usnesení okresního soudu ze dne 19. 5. 2017 č. j. 0 P 105/2011-853 se vylučuje k samostatnému projednání. Věc je vedena pod sp. zn. III. ÚS 3322/17 a je předmětem posouzení Ústavním soudem v tomto usnesení. Původně stěžovatelem napadené rozsudky se totiž týkají svěření nezletilých do péče matky, zatímco usnesení napadená v doplnění ústavní stížnosti upravují místní příslušnost soudu na základě bydliště nezletilých. Přestože se napadená rozhodnutí týkají stejných účastníků a vydaly je tytéž soudy v řízení vedeném pod shodnou spisovou značkou okresního soudu, pouhé procesní rozhodnutí týkající se příslušnosti soudu věcně nesouvisí s meritorním rozhodnutím o svěření nezletilých do péče. Z hlediska ústavněprávního přezkumu jde o dvě odlišná a nezávislá řízení, a proto je na místě, aby o nich Ústavní soud rozhodoval v samostatných řízeních.
4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 19. 5. 2017 č. j. 0 P 105/2011-853 okresní soud přenesl svoji příslušnost ve věci obou nezletilých dětí na Okresní soud v Jihlavě, jemuž bude spis po právní moci usnesení postoupen. Vycházel z toho, že rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 9. 2016 byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy vedlejší účastnice 3) jako matky (dále též "matka"). Matka s dětmi bydlí v obvodu Okresního soudu v Jihlavě. Došlo tak ke změně okolností, které předpokládá §5 ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Proto byla příslušnost přenesena na soud, v jehož obvodu bydlí matka s nezletilými, s tím, že toto opatření je nepochybně v zájmu nezletilých. Současně okresní soud jmenoval pro řízení o přenesení příslušnosti opatrovníkem obou nezletilých dětí Magistrát města Jihlavy.
5. Proti uvedenému usnesení, konkrétně proti výroku o přenesení příslušnosti, podal stěžovatel jako otec (dále též "otec") odvolání. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 7. 2017 č. j. 15 Co 323/2017-886 bylo usnesení okresního soudu ve výroku o přenesení příslušnosti potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k přenesení příslušnosti v opatrovnické věci lze přistoupit v okamžiku, kdy se u nezletilého změní okolnosti, podle kterých se posuzuje místní příslušnost soudu (tedy nastane trvalá změna bydliště dítěte). Krajský soud připomněl, že bydliště dítěte se určuje na základě dohody rodičů, rozhodnutí soudu, popřípadě jiných relevantních skutečností v konkrétní věci (§4 odst. 2 z. ř. s.). Rozhodujícím hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte, který lze však řádně posoudit pouze ve vztahu ke konkrétnímu řízení, neboť teprve dle jeho předmětu a poměrů nezletilého v daném okamžiku lze posoudit, který soud má nejlepší předpoklady pro jeho řádné posouzení. Krajský soud uvedl, že v době vydání napadeného rozhodnutí žádné řízení v opatrovnické věci nezletilých dětí neprobíhalo, takže k postupu dle §5 z. ř. s. neměl okresní soud věcný důvod. Pro krajský soud je však rozhodující stav v době vydání jeho rozhodnutí a v mezidobí podal otec návrh na změnu výchovného prostředí u vedlejší účastnice 2). Za této procesní situace již lze podle názoru krajského soudu shledat zájem nezletilých dětí na přenesení příslušnosti. Byť se uvedený návrh týká pouze vedlejší účastnice 2), krajský soud nepokládal z věcného ani procesního hlediska za vhodné ani účelné rozdělovat tuto opatrovnickou věc týkající se dvou nezletilých dětí (a to také s ohledem na závěr o jejich shodném bydlišti). Proto s ohledem na uvedené uzavřel, že je namístě přenesení příslušnosti z okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud rezignoval na zjišťování skutečného stavu věci. Zejména se nezabýval aktuální situací v rodině stěžovatele, u kterého je i v současnosti vedlejší účastnice 2), a to na základě svého přání a na základě přání matky. Kdyby se soud touto situací zabýval, došel by ke zjištění, že matka nejeví o vedlejší účastnici 2) zájem. Vedlejší účastnice 2) se pokoušela svou matku opakovaně kontaktovat, a to nejen telefonicky, ale i prostřednictvím e-mailu. Matka však na žádný z těchto pokusů o kontakt nereagovala. Tímto matka jen potvrzuje tvrzení otce, že v žádném případě nejde o svěření vedlejší účastnice 2) do jeho péče na zkoušku, ale jde o její trvalé svěření do jeho péče. Matka uzavřením dohody rodičů o péči o nezletilé dítě ze dne 23. 2. 2017 ztratila jakýkoli reálný zájem o vedlejší účastnici 2), včetně kontaktu s ní. V současné době se na výchově vedlejší účastnice 2) podílí výlučně stěžovatel společně se svou manželkou a vedlejší účastnice 2) v jejich péči prospívá. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice 2) ke stěžovateli i jeho manželce navázala důvěrný vztah a sama nejeví jakýkoli zájem na tom, aby byla trvale v péči matky. Podle stěžovatele spočívá porušení práva na soudní ochranu v nedostatečném vypořádání se s jeho argumentací. Krajský soud se v tomto směru zcela nedostatečně zabýval důkazy a tvrzeními, která soudu stěžovatel předložil. Soudy se zaměřily pouze na aplikaci právních norem, bez toho aby komplexněji posuzovaly celou věc. Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Co 323/2017 nedostatečně vyhodnotil uzavřenou dohodu rodičů o péči o nezletilé dítě ze dne 23. 2. 2017 a pouze se spokojil s odkazem na vyhodnocení této dohody krajským soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Co 599/2016. Krajský soud neprovedl potřebné důkazy a vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v době svého rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud nepřihlédl k námitkám stěžovatele ohledně uzavřené dohody o péči o vedlejší účastnici 2). K námitce stěžovatele krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že příslušnost soudu nelze v žádném případě přenést [a to ani ohledně vedlejší účastnice 2)] na Okresní soud v Liberci. Krajský soud poukázal na to, že rozhodnutí okresního soudu ze dne 19. 9. 2016 a krajského soudu ze dne 23. 3. 2017, jimiž byly obě nezletilé svěřeny do péče matky, jsou pravomocná a jsou závazná nejen pro soudy, ale i pro všechny účastníky. Proto obě rozhodnutí současně znamenají, že v tomto případě je obecným soudem obou nezletilých Okresní soud v Jihlavě, neboť v jejich obvodu mají nezletilé na základě těchto rozsudků bydliště, když jsou svěřeny matce a sdílejí tudíž i její bydliště. Argument stěžovatele o dohodě rodičů o péči o vedlejší účastnici 2) ze dne 23. 2. 2017 krajský soud označil za ryze účelový, protože stěžovatel si musí být vědom toho, že tato dohoda byla předmětem dokazování v posledním odvolacím řízení a že právě na základě dokazování krajský soud dospěl k závěru, že jejím obsahem je pouze dočasné ponechání vedlejší účastnice 2) v péči stěžovatele "na zkoušku", a rozhodl jinak (viz rozsudek krajského soudu ze dne 23. 3. 2017 č. j. 15 Co 599/2016-832). Krajský soud dovodil, že skutečnost, že stěžovatel tato pravomocná rozhodnutí dosud ohledně vedlejší účastnice 2) nesplnil a ponechává si ji (v tuto chvíli protiprávně) stále v péči, nemůže znamenat, že bydlištěm vedlejší účastnice 2) se stalo bydliště otce. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup okresního soudu i krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy a Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 3. 2017 č. j. 15 Co 599/2016-832 a proti rozsudku okresního soudu ze dne 19. 9. 2016 č. j. 0 P 105/2011-649 Ústavní soud usnesením ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1906/17 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu