ECLI:CZ:US:2018:3.US.3336.17.1
sp. zn. III. ÚS 3336/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Igora Bareše, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, sídlem Žitná 1633/47, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2017 č. j. 37 Co 113/2017-221 a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 14. února 2017 č. j. P 212/2005-202, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Sonji Špačkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 2. 2017 č. j. P 212/2005-202 byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku okresního soudu vydanému v téže věci dne 25. 10. 2016. Okresní soud uvedl, že v daném případě stěžovatel odůvodňuje zmeškání lhůty k podání odvolání jednak tím, že od své tehdejší právní zástupkyně nevěděl o doručení předmětného rozsudku, že tato ho o stavu věci neinformovala, ale i tím, že okresní soud pochybil v tom smyslu, že předmětný rozsudek měl doručovat přímo jemu, jako účastníkovi řízení. K tomu soud uvedl, že tyto důvody nejsou omluvitelnými důvody pro prominutí zmeškání lhůty.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2017 č. j. 37 Co 113/2017-221 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno, když ani krajský soud neshledal žádné důvody pro prominutí zmeškání odvolací lhůty.
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstatná část argumentace stěžovatele směřuje k tomu, že z jím uvedených důvodů měl být rozsudek o úpravě výživného doručen i přímo jemu, ačkoli byl v řízení zastoupen advokátkou. Jakkoliv se s touto argumentací soud neztotožňuje (jak je blíže vysvětleno v odůvodnění současně vydaného usnesení týkajícího se odmítnutí odvolání pro opožděnost), i pokud by byla oprávněná, na správnosti zde přezkoumávaného usnesení by se nic nezměnilo. K další argumentaci stěžovatele krajský soud uvedl, že je-li rozsudek doručován zástupci s plnou mocí, navíc advokátovi, je nutno okamžik, kdy rozsudek byl doručen zástupci, považovat za totožný s okamžikem, kdy se o tomto rozsudku dozvěděl i účastník řízení. To, že původní právní zástupkyně stěžovatele o doručení informovala pozdě či ho neinformovala, nemá žádnou souvislost s tím, že odvolání proti rozsudku bylo podáno opožděně (namísto dne 5. 12. 2016 až dne 9. 12. 2016).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oba soudy pochybily, když řádně nezkoumaly jeho tvrzení, že o rozsudku okresního soudu vydaném dne 25. 10. 2016 se dozvěděl až v lednu 2017. Vzhledem k tomu, že dle §58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší, navrhoval stěžovatel, aby mu soud prominul zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku ze dne 25. 10. 2016 č. j. 212/2005-180, neboť v daném případě nemohl jednat až do okamžiku doručení rozsudku stávající právní zástupkyni dne 17. 1. 2017, která mu rozsudek postoupila. Jelikož od převzetí plné moci stávající právní zástupkyně dosud neuplynulo 15 dnů, je zákonem stanovená lhůta zachována, případně mu lhůta počala běžet až od doručení rozsudku k jeho rukám. Soudy podle stěžovatele rozhodovaly nad rámec zákona, neboť upřednostnily práva jednoho z účastníků řízení, a to vedlejší účastnice, zletilé dcery, nad práva druhého účastníka řízení, stěžovatele, a tím porušily právo stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí okresního soudu opožděně, přičemž důvody k prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání v předmětné věci obecnými shledány nebyly a ani stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl nic, co by mohlo ústavnost napadených rozhodnutí zvrátit. Pro rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání nemá význam tvrzení odvolatele, že podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně včas; závěr o tom, zda odvolatel podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně včas nebo opožděně, se může projevit jen v rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1826/2015).
11. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů ohledně absence důvodů pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání stěžovatelem, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Ústavy i Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že usnesením ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3335/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 7. 2017 č. j. 37 Co 41/2017-219 a usnesení okresního soudu ze dne 13. 12. 2016 č. j. P 212/2005-186. Výše uvedeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o odmítnutí odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 25. 10. 2016 pro opožděnost. Ústavní soud poukázal na to, že tvrdí-li stěžovatel, že soudy učinily vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v řízení u civilních soudů ještě před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím žaloby pro zmatečnost, přičemž z ústavní stížnosti nevyplývalo, že by stěžovatel tohoto mimořádného opravného prostředku využil. V nyní posuzované věci jde o jinou situaci, kdy okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně dovodil, že stěžovatelem uváděné důvody v návrhu na prominutí zmeškání lhůty nejsou omluvitelnými důvody pro prominutí zmeškání lhůty.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu