ECLI:CZ:US:2018:3.US.3375.18.1
sp. zn. III. ÚS 3375/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. C., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2018 č. j. 27 Co 199/2018-322, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) S. C. a 2) obchodní společnosti SVZ Centrum s. r. o., sídlem Aloise Jiráska 264, Příbram, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka společně s vedlejším účastníkem 1) podali dne 30. 12. 2015 u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici 2) žalobu na zaplacení částky 9 000 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nevrácení prostředků zapůjčených smlouvami o půjčce ze dne 29. 3. 2011 a ze dne 24. 8. 2011. Podáním ze dne 1. 11. 2017 vzala stěžovatelka žalobu zpět a navrhla nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici 2) s odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Poukazovala zejména na způsob procesní obrany vedlejší účastnice 2).
3. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 13 C 192/2015-264 bylo řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 2) zastaveno. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici 2) náklady řízení ve výši 323 796 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že o nákladech řízení rozhodl v souladu s principem procesního zavinění podle §146 odst. 2 o. s. ř. V nyní posuzované věci nedospěl k závěru, že by žaloba stěžovatelky byla vzata zpět pro chování vedlejší účastnice 2). Důvodem tohoto jejího procesního kroku byl pouze nedostatek aktivní legitimace. K případnému použití §150 o. s. ř. okresní soud uvedl, že moderační právo soudu je třeba aplikovat pouze výjimečně a je nutné je posuzovat pouze jako mimořádný procesní institut. Jde-li o stěžovatelkou tvrzený způsob procesní obrany vedlejší účastnice 2), poukázal okresní soud na skutkovou složitost nyní posuzované věci a zdlouhavost dokazování, které je rovněž komplikováno dalšími soudními spory mezi účastníky.
4. Stěžovatelka podala proti II. výroku usnesení okresního soudu odvolání. V něm uvedla, že okresní soud měl použít §150 o. s. ř., neboť jednatel vedlejší účastnice 2) je trestně stíhán pro zločin zpronevěry spáchaný na úkor stěžovatelky, kdy navíc v řízení předložil čtyři smlouvy, z nichž nejméně jedna je padělaná. Za těchto okolností nepovažuje uložení povinnosti hradit vedlejší účastnici 2) náklady řízení za spravedlivé. Dále poukázala na skutečnost, že právní zástupce vedlejší účastnice 2) měl učinit o jeden úkon právní služby méně a že okresní soud měl správně vycházet z poloviční hodnoty předmětu sporu ve výši 4 500 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 7. 2018 č. j. 27 Co 199/2018-322 byl II. výrok usnesení okresního soudu změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 134 915 Kč, ve zbývající části byl potvrzen. Krajský soud v odůvodnění zdůraznil, že zodpovědný za zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby je vždy žalobce, který disponuje řízením a jako jediný je oprávněn vzít svoji žalobu zpět. Výjimkou jsou pouze situace, kdy důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Krajský soud s odkazem na ustálenou soudní praxi uvedl, že při ukládání povinnosti žalovanému nahradit náklady řízení žalobci je třeba kumulativně naplnit oba předpoklady, tedy že žaloba byla podána důvodně a vzata zpět pro chování žalovaného. Vzhledem k tomu, že právo na náhradu nákladů řízení je procesní povahy, je třeba i zpětvzetí žaloby posoudit výlučně z procesního hlediska. V nyní posuzované věci je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatelka se svého práva nedomohla, žádné plnění od vedlejší účastnice 2) neobdržela, a nelze proto uzavřít, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. Dospěl naopak k závěru, že stěžovatelka vzala žalobu zpět pro její nedůvodnost. Krajský soud se rovněž vyjádřil k navrženému použití §150 o. s. ř. Shodně jako okresní soud poukázal na výjimečnost takového postupu. Dále poukázal na jiné řízení mezi stejnými účastníky ve věci 26 Co 199/2017, kdy krajský soud uvedl, že stěžovatelka vůči vedlejší účastnici 2) nemůže mít žádný nárok, neboť smlouvy o půjčce neuzavřela. I proto označil její tvrzení o trestné činnosti jednatele vedlejší účastnice 2) a padělání listin za nedůvodné, neboť vůbec nesouvisí s nyní posuzovanou věcí. Závěr odůvodnění je zaměřen na stěžovatelčinu argumentaci vztahující se k výpočtu výše náhrady nákladů. Krajský soud uvedl, že okresní soud správně vycházel z hodnoty předmětu řízení ve výši 9 000 000 Kč, neboť i stěžovatelčin návrh na zastavení řízení byl formulován v tomto smyslu, a nikoliv v rozsahu předmětu připadajícího na ni. Změna výše byla odůvodněna zjištěním nesprávného počtu úkonů právní služby okresním soudem a pravidlem náhrady nákladů řízení rovným dílem. Vzhledem k tomu, že zastavení řízení navrhla pouze stěžovatelka, byla jí uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici 2) jednu polovinu jí vynaložených nákladů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti rozvádí konkrétní argumentaci proti závěrům krajského soudu. V prvé řadě poukazuje na nesprávnost jeho postupu, kdy nepoužil §150 o. s. ř. V této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. jeho závěr, že obecné soudy nemají o nákladech řízení rozhodovat pouze mechanicky, nýbrž vždy vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (N68/36 SbNU 725)]. Právě na tyto okolnosti stěžovatelka upozorňuje v další části ústavní stížnosti.
6. Z §118a odst. 1 o. s. ř. podle stěžovatelky vyplývá poučovací povinnost soudu v případě, že v průběhu řízení se ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je vylíčil neúplně. Rovněž z odst. 2 citovaného ustanovení vyplývá poučovací povinnost soudu, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. V nyní posuzované věci podle stěžovatelky okresní soud tyto své povinnosti nesplnil. V souvislosti s tím jí měly vzniknout další zbytečné náklady.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na údajnou trestnou činnost jednatele vedlejší účastnice 2) a zjištění, že nejméně jedna z listin předložených v řízení jako důkazní prostředek měla být padělaná. Tyto skutečnosti by měly být přičitatelné vedlejší účastnici 2) jako právnické osobě.
8. Uvedené okolnosti podle stěžovatelky zakládají důvodnost postupu podle §150 o. s. ř. Vedle požadavku na spravedlivé rozhodnutí stěžovatelka rovněž poukazuje na §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o poctivosti jednání a absenci zlé vůle a podvodného úmyslu. Předložila-li vedlejší účastnice 2) na svoji procesní obranu padělané listiny, nepovažuje stěžovatelka za spravedlivé, aby jí byla přiznána náhrada jakýchkoliv nákladů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu o potvrzení výroku okresního soudu o uložení povinnosti nahradit vedlejší účastnici 2) náklady řízení a o výši těchto nákladů. Veškerá argumentace stěžovatelky je zaměřena pouze na případné použití §150 o. s. ř. Závěry okresního soudu ani krajského soudu o procesním zavinění podle §146 o. s. ř. nebyly v ústavní stížnosti zpochybněny. Podle §150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Již z toho je zřejmé, že posouzení výjimečnosti nepřiznání nákladů řízení je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo u nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
13. Argumentace stěžovatelky pouze polemizuje se závěry okresního soudu a krajského soudu, které dospěly k závěru, že v nyní posuzované věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by použití moderačního práva soudu umožňovaly. Argumentuje-li stěžovatelka konkrétními okolnostmi, je třeba zdůraznit, že krajský soud se s nimi řádně vypořádal v odvolacím řízení. Samotný nesouhlas se závěry obecného soudu k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Rovněž Ústavní soud tradičně poukazuje na vyloučení formalistického či mechanického posuzování přiznání náhrady nákladů řízení (srov. např. výše uvedený nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04). Z tohoto pohledu se krajský soud žádného pochybení nedopustil, neboť se zabýval jak alternativou v podobě přiznání náhrady nákladů stěžovatelce, tak i možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Oba postupy vyloučil a své závěry řádně zdůvodnil, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky. Jde-li o postup podle §150 o. s. ř., i zde Ústavní soud opakovaně upozorňuje na nutnost posuzování okolností jeho použití výlučně z procesního hlediska [srov. např. nález ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3125/16 (N 33/84 SbNU 387)]. Přesně v tomto smyslu postupoval také krajský soud. Z odůvodnění je zřejmé, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel výlučně ze zpětvzetí žaloby podané stěžovatelkou bez aktivní legitimace, a proto nemohl zohlednit její tvrzení o případné trestné činnosti jednatele vedlejší účastnice 2) či padělání některých listin. Ústavní soud opakuje, že krajský soud si jednak nemohl udělat úsudek o případném trestném činu, jednak zdůrazňoval, že tyto okolnosti s ohledem na absenci věcné legitimace účastnice nemají na rozhodnutí žádný vliv. Ústavní soud se rovněž zaměřil na tvrzení stěžovatelky o absenci poučení podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. I zde je třeba zdůraznit, že tato ustanovení je třeba použít při rozhodování o věci samé, nelze je proto zohlednit při rozhodování o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka sama vzala žalobu zpět, čímž zamezila dalšímu pokračování řízení, neumožnila ani okresnímu soudu řádné zjišťování skutkového stavu, v jehož rámci by bylo možné dospět k závěru o neúplném vylíčení rozhodných skutečností nebo o možném právním posouzení odlišném od tvrzení stěžovatelky.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu