ECLI:CZ:US:2018:3.US.3414.18.1
sp. zn. III. ÚS 3414/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ráj dřeva, s. r. o., sídlem Pavlice 34, zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem, sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 26 Cdo 2666/2017-138, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2016 č. j. 11 Co 351/2016-106 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 25. května 2016 č. j. 19 C 76/2016-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a Tomáše Trusiny, Ondřeje Šafaříka, Petra Šafaříka a Moniky Žaludové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2016 č. j. 11 Co 351/2016-106 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ? pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 5. 2016 č. j. 19 C 76/2016-76, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) zaplacení částky 78 617 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení ve výši 57 878 Kč; krajský soud současně uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 13 932 Kč. Soudy vyšly z toho, že stěžovatelka uzavřela s vedlejšími účastníky řízení smlouvu o ubytování, kterou vedlejším účastníkům řízení (ubytovaným) přenechala prostory pro ubytování v budově v Brně, a to na dobu od 15. 9. 2014 do 31. 8. 2015 (dále též "předmětná smlouva"). Předmětnou smlouvou byla mj. stanovena šestiměsíční výpovědní doba v případě výpovědi dané vedlejšími účastníky řízení. Vedlejší účastníci řízení dopisem ze dne 24. 4. 2015 předmětnou smlouvu k 31. 5. 2015 (z důvodu nezpůsobilosti prostoru k ubytování) vypověděli. Žalovaná částka pak představovala stěžovatelkou požadovanou cenu za ubytování za období květen až srpen 2015, neboť měla za to, že přenechání prostor skončilo až uplynutím doby dne 31. 8. 2015, a to vzhledem ke stanovené výpovědní době. Soudy žalobu zamítly s tím, že stanovení šestiměsíční výpovědní doby považovaly za ujednání zakázané, resp. nepřiměřené [viz §1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")]. K tomu uvedly, že ve smluvním ujednání o šestiměsíční výpovědní době pro vedlejší účastníky řízení (ubytované), tedy v ujednání odchylném od dispozitivního §2330 odst. 1 obč. zák., vedle ujednání o možnosti stěžovatelky dát vedlejším účastníkům řízení výpověď podle §2331 obč. zák. bez výpovědní doby lze spatřovat významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch vedlejších účastníků řízení jako spotřebitelů v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Zdůraznily, že sjednaná šestiměsíční výpovědní doba měla chránit jen stěžovatelku, eliminovat její podnikatelské riziko, a to na úkor vedlejších účastníků řízení. Rovněž poukázaly na to, že vedlejší účastníci řízení nedali výpověď svévolně, ale pro vady ubytovacího prostoru (plíseň), kdy stěžovatelka přes jejich upozornění nezjednala nápravu. Soudy uzavřely, že vedlejší účastníci řízení se nepřiměřeného ujednání nedovolávali, a proto se k němu podle §1815 obč. zák. nepřihlédlo, a vedlejší účastníci řízení tak mohli smlouvu o ubytování vypovědět podle §2330 odst. 1 obč. zák. před uplynutím sjednané doby. Za ubytování stěžovatelce tedy nic nedluží, neboť za měsíc květen bylo ubytování uhrazeno zápočtem z jimi složené jistoty.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 2666/2017-138 zamítnuto, jelikož bylo sice přípustné (k řešení otázky charakteru smlouvy o ubytování uzavřené mezi podnikatelem a nepodnikatelem v poměrech nového občanského zákoníku), ale nedůvodné. Nejvyšší soud považoval rozhodnutí krajského soudu za správné. Nejvyšší soud konstatoval, že smluvní strany se v posuzované věci odchýlily od dispozitivní úpravy (§2330 a §2331 obč. zák.) tím, že možnost vedlejších účastníků řízení (ubytovaných) vypovědět smlouvu o ubytování spojily s šestiměsíční výpovědní dobou, tedy stanovily pro ně podmínky přísnější, zatímco pro stěžovatelku (ubytovatelku) stanovily podmínky mírnější, neboť mohla smlouvu o ubytování ukončit při hrubém porušení povinností i bez předchozí výstrahy, a po výstraze - navíc oproti úpravě v §2331 obč. zák. - nejen za hrubé porušení, ale i za porušení "právní či smluvní povinnosti". S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovodil, že ujednání o možnosti vedlejších účastníků řízení vypovědět smlouvu o ubytování jen s šestiměsíční výpovědní dobou je ujednáním nepřiměřeným, a to i s přihlédnutím k době, na kterou byla smlouva o ubytování uzavřena. Vzhledem k tomu, že se vedlejší účastníci řízení tohoto nepřiměřeného ujednání nedovolali, má to za následek jeho neplatnost. Nejvyšší soud neuznal námitky stěžovatelky týkající se toho, že soudy při svém závěru o nerovnováze smluvně upravených důvodů výpovědi pominuly možnost vedlejších účastníků řízení odstoupit od smlouvy, či nutnosti přihlédnout k §577 obč. zák. Nejvyšší soud konečně neshledal, že by bylo řízení postiženo stěžovatelkou namítanými vadami (absence řádného odůvodnění a nevypořádání se se všemi jejími námitkami).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový stav. Poté se věnuje problematice legitimity výpovědní doby. Vyslovuje přesvědčení, že stanovení šestiměsíční výpovědní doby není zakázaným či nepřiměřeným ujednáním. Soudům vytýká, že měly při hodnocení nepřiměřenosti ujednání přihlédnout k jednotlivým okolnostem a konkrétní situaci. Výchozím bodem jejich hodnocení mělo být hledisko průměrného člověka (§4 odst. 1 obč. zák.). Dovozuje, že smlouvu o ubytování nelze podřadit pod běžné spotřebitelské smlouvy, neboť takovouto smlouvu člověk neuzavírá každodenně. Stěžovatelkou navíc nebyla vedlejším účastníkům řízení předložena typizovaná formulářová smlouva, nýbrž běžná smlouva, ke které mohli vedlejší účastníci cokoliv namítat, činit návrhy na její změny atd. Má za to, že odchýlení se od dispozitivního §2330 obč. zák. nebylo nepřiměřené, ale v zákonných mezích. Vedlejší účastníci řízení měli podle stěžovatelky posoudit, jaké důsledky pro ně bude znamenat sjednání šestiměsíční výpovědní doby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, čehož si je stěžovatelka správně vědoma, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením smlouvy o ubytování jako spotřebitelské smlouvy a z toho vyvozeného závěru o nepřiměřenosti ujednání o šestiměsíční výpovědní době. Přestože se stěžovatelka snaží poukazem na porušení svých ústavně zaručených práv posunout danou věc do ústavněprávní roviny, její argumentace zůstává převážně v poloze pouhé polemiky s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. Namítá-li stěžovatelka, že nejde o spotřebitelskou smlouvu, neboť nebyla formulářového typu a vedlejší účastníci řízení měli možnost vstoupit do smluvního procesu a požadovat úpravy smlouvy o ubytování, přehlíží, že spotřebitelská smlouva není primárně charakterizována svojí formou či způsobem uzavření, nýbrž především subjekty, které v daném smluvním vztahu vystupují (srov. §1810 obč. zák.). V nyní posuzovaném případě bylo jednoznačné, že na jedné straně vystupovala stěžovatelka jako podnikatelka poskytující ubytování, a na straně druhé vedlejší účastníci řízení (studenti ubytování poptávající) jako spotřebitelé. Ústavní soud proto proti závěru soudů o spotřebitelském charakteru smlouvy o ubytování a z toho vyplývající nutnosti zkoumat povahu jejích jednotlivých ujednání z pohledu přiměřenosti, nemá žádné výhrady. V podrobnostech lze ostatně odkázat na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se k těmto otázkám jasně a srozumitelně vyslovil.
9. Ústavní soud nepovažuje za případnou ani námitku, že soudy měly vzít při hodnocení přiměřenosti ujednání o výpovědní době v úvahu hledisko rozumu průměrného člověka (§4 odst. 1 obč. zák.). Občanským zákoníkem speciálně upravené odchylky od předpokládaného průměru totiž představují na jedné straně spotřebitelé (odchylka směrem dolů), kde se nelze dovolat domněnky průměrného člověka, na druhé straně podnikatelé (odchylka směrem nahoru), kde se rovněž nebude možno dovolávat pouze průměrných znalostí nebo zkušeností, protože jde o profesionály.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu