ECLI:CZ:US:2018:3.US.3444.17.1
sp. zn. III. ÚS 3444/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2017 č. j. 3 Tdo 424/2017-71, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2015 č. j. 7 To 176/2014-695, rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. března 2014 č. j. 6 T 208/2009-633 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Severočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 26. června 2009 č. j. ORMO-5173/TČ-2008-71-VK, spojené s návrhem na zrušení zákona České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Mostě a Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Severočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se dále domáhá zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů, a to pro rozpor s čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 35 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Severočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokus trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství podle §8 odst. 1, §228 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §21 odst. 1, §160 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 3. 9. 2008 na žádost poškozené L. D., která předtím dne 17. 4. 2008 absolvovala umělé přerušení těhotenství, se bez narkózy snažil instrumentálním zásahem v děloze poškozené přerušit její těhotenství, aniž byly splněny podmínky přípustnosti takového zákroku podle §1 písm. b) vyhlášky České socialistické republiky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen "vyhláška"), a rovněž tak požadavky na typ zdravotnického zařízení, v němž lze takový zákrok provádět, podle §6 odst. 1 vyhlášky, přičemž po započetí zákroku mu poškozená pro silnou bolest v dokončení zabránila. Okresním soudem byl stěžovateli za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který je usnesením ze dne 29. 9. 2015 s odkazem na §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dne 8. 8. 2017 usnesením odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je v rozporu s principy trestního práva, aby se trestní odpovědnost zakládala na porušení zákona o umělém přerušení těhotenství, který je neaktuální, společensky překonaný a neodpovídá novým medicínským poznatkům. V tomto směru odkazuje na zprávu zástupce Veřejného ochránce práv a na stanovisko Ministerstva zdravotnictví. Má za to, že vyhláška jako podzákonný předpis nemůže zákonná práva a povinnosti měnit či omezovat, např. tím, že stanoví lhůtu šesti měsíců, kdy nelze uměle přerušit těhotenství na žádost u vybraných skupin žen. Stěžovatel vyjadřuje názor, že s poukazem na subsidiaritu trestní represe nelze souhlasit s tím, že nedovolené přerušení těhotenství spočívající v odstranění embrya z dělohy, tj. do stáří osmi týdnů těhotenství je trestným činem proti těhotenství ženy.
7. Stěžovatel dále zpochybňuje, že svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 trestního zákoníku. Podle jeho názoru usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloba neobsahuje dostatečně podrobný popis stíhaného skutku, v odsuzujícím rozsudku pak není popsán postup a nástroj, kterým se mělo bezprostředně směřovat k dokonání činu.
8. Stěžovatel považuje za nepřípustné, že vyhláška omezuje místo výkonu umělého přerušení těhotenství pouze na ústavní zdravotnická zařízení.
9. Stěžovatel dále namítá, že předseda senátu odvolacího soudu si zbývající členy senátu vybíral dle vlastní úvahy a že určení členek senátu odvolacího soudu bylo v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu. Za rozpor s nestranností soudce považuje jednání samosoudce okresního soudu, který na stěžovatele vyžádal posudek z oboru psychiatrie.
10. V souvislosti s provedeným dokazováním stěžovatel namítá, že mu nebyl dán prostor, aby se vyjádřil k jednotlivým důkazům, a že okresní soud nevyužil justiční spolupráci, aby vyslechl svědkyni Tokárovou. Zpochybňuje rovněž věrohodnost prakticky všech provedených důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90, 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval ve všech stadiích trestního řízení ve své obhajobě. Obecné soudy se přitom těmito námitkami pozorně zabývaly a podrobně a racionálně se s nimi vypořádaly.
16. Za stěžejní námitku lze přitom považovat stěžovatelovo tvrzení, že zákon o umělém přerušení těhotenství i vyhláška jsou zastaralé, společensky překonané a neodpovídají novým medicínským poznatkům, a že vyhláška nedovoleně, tj. nad rámec zákona rozšiřuje podmínky, za nichž je umělé přerušení těhotenství přípustné. Krajský soud k tomu uvedl, že byť uvedené předpisy jsou staršího data, jsou stále účinné a neexistuje žádný důvod, proč by neměly být aplikovány. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že princip nullum crimen sine lege neznamená, že by naplnění určitých trestněprávních znaků z hlediska jejich výkladu nemohlo být stanoveno v podzákonných normách, na které zákon odkazuje (str. 12 až 13 napadeného usnesení). Nesouhlas stěžovatele s tím, jak zmíněné předpisy nastavují podmínky pro umělé přerušení těhotenství (včetně podmínek týkajících se typu zdravotnického zařízení, v němž může být takový zákrok proveden), Nejvyšší soud považoval za jeho osobní postoj, který nemůže mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti za jednání, jež bylo v rozporu s uvedenými předpisy.
17. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů považuje za zcela adekvátní, ztotožňuje se s nimi a dodává, že posuzování šíře hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, neboť nemůže dublovat nebo suplovat ústavní úlohu zákonodárného orgánu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, č. 127/2001 Sb. (N 31/21 SbNU 273)]. Zájem na ochraně počínajícího lidského života (čl. 6 odst. 1 věta druhá Listiny) je legitimním důvodem pro kriminalizaci jednání spočívajícího v protiprávním umělém přerušení těhotenství. Podmínky, které zákonodárce (a to i případně ve formě zmocnění ministerstva k vydání podzákonného předpisu) stanoví pro přípustnost zákroku spočívajícího v umělém přerušení těhotenství, jsou závislé na řešení odborných otázek, jejichž posuzování je věcí orgánu, který příslušný právní předpis vydává. Ani ze skutečnosti, že některé z podmínek pro provádění umělého přerušení těhotenství, stanovené vyhláškou, považuje část odborné veřejnosti za nemoderní či nadbytečné, nelze bez dalšího učinit závěr, že by byly rozporné se zákonem či s ústavním pořádkem a že se jimi adresáti právních norem nemusejí řídit.
18. Ústavní soud nepovažuje ani další námitky stěžovatele za relevantní. Jestliže stěžovatel tvrdí, že jeho jednání nenaplňovalo znaky pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 trestního zákoníku, a zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů, Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, přičemž hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy). Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, ledaže by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudů. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
19. Obecné soudy podrobně a racionálně odůvodnily jak svůj závěr o naplnění znaků pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 trestního zákoníku, tak i způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, a to včetně jejich věrohodnosti. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje jednak na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu (str. 8-9) a jednak na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (str. 26-29). Krajský soud rovněž vysvětlil, že možnost výslechu svědkyně Tokárové na území dožádaného státu se nejevila jako reálná, přičemž správně zdůraznil v tomto směru zásadní skutečnost, že výslech této svědkyně v přípravném řízení nepředstavoval žádné porušení práv obhajoby; jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 4), obhájce stěžovatele byl o tomto výslechu vyrozuměn a měl tedy možnost svědkyni klást otázky.
20. Nejvyšší soud se pak dostatečně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele, ať již jde o námitku týkající se nekonkrétního vymezení skutku (srov. str. 14 napadeného usnesení), či údajné podjatosti samosoudce okresního soudu (tamtéž str. 14-15). Námitku stěžovatele ohledně složení senátu odvolacího soudu pak Nejvyšší soud vyvrátil, když poukázal na to, že složení senátu vyplynulo ze zastoupení soudců v odvolacím senátu, a že tedy bylo v souladu s rozvrhem práce krajského soudu a předseda senátu obsazení senátu neurčil podle své vlastní úvahy (str. 15).
21. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti napadal v záhlaví specifikované usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud konstatuje, že tuto část nelze meritorně posoudit, neboť nejsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce dvou měsíců, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že usnesení bylo vydáno dne ze dne 26. 6. 2009, je zřejmé, že návrh na jeho zrušení byl podán opožděně [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
22. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení zákona o umělém přerušení těhotenství a vyhlášky. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) [viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, napadenému usnesení krajského soudu a napadenému rozsudku okresního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené pro jeho podání. Návrh na zrušení výše uvedených právních předpisů Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu