ECLI:CZ:US:2018:3.US.346.18.1
sp. zn. III. ÚS 346/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Ch. K., zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. října 2017 č. j. 35 Co 151/2017-238, ve znění opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 35 Co 151/2017-242 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. února 2017 č. j. 0 Nc 8836/2015-204, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a 1. M. Ch. a 2. nezletilého K. O. Ch., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 č. j. 0 Nc 8836/2015 Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") výrokem I. svěřil vedlejšího účastníka 2., nezletilého syna (dále jen "nezletilý syn") na dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče vedlejšího účastníka 1., otce nezletilého (dále též "otec"), výrokem II. uložil stěžovatelce jako matce (dále též "matka") povinnost platit výživné pro nezletilého ve výši 2 500 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci k rukám otce počínaje od právní moci rozhodnutí. Výrokem III. soud upravil styk tak, že matka je oprávněna se stýkat s nezletilým a) od čtvrtka sudého týdne do pondělí lichého týdne s tím, že jej převezme a předá do školního zařízení, b) o letních prázdninách po dobu 30 dnů s tím, že termín oznámí matka otci do 30. 4. každého roku a v případě prázdninových aktivit nezletilého se jejich doba bude odečítat od počtu dní prázdnin, výsledek dělit dvěma a bude představovat počet dní souvislé realizace styku o prázdninách, d) dále každý lichý rok od 23. 12. 19,00 hodin do 26. 12. do 9,00 hodin a od prvního dne jarních prázdnin od 9,00 hodin do posledního dne jarních prázdnin do 19,00 hodin, a každý sudý rok od 31. 12. od 10,00 hodin do 2. 1. do 17,00 hodin, od prvního dne velikonočních prázdnin od 9,00 hodin do posledního dne velikonočních prázdnin do 19,00 hodin a od prvního dne podzimních prázdnin od 9,00 hodin do posledního dne podzimních prázdnin do 19,00 hodin. Okresní soud pod bodem c) tohoto výroku dále vyslovil, že otec je "oprávněn stýkat se" s nezletilým (oproti matce zrcadlově) ve vymezených dnech o vánočních svátcích, jarních, velikonočních a podzimních prázdninách, dále vyjádřil v tomto výroku specialitu úpravy styku o svátcích a prázdninách, povinnost rodičů sdělovat si podstatné informace a kontaktní údaje a stanovil místo předávání nezletilého vyjma pravidelného styku v místě bydliště otce. Výroky IV. a V. rozhodl okresní soud o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 35 Co 151/2017-238, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2017 č. j. 35 Co 151/2017-242 rozsudek okresního soudu v I. výroku o péči potvrdil (výrok I.). Ve II. výroku byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že matka je povinna platit pro vedlejšího účastníka, nezletilého syna výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně vždy do 15. dne každého měsíce k rukám otce počínaje dnem 1. 3. 2017 i pro dobu po rozvodu manželství. Ve III. výroku byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým a) vždy od středy sudého týdne v roce od 16,00 hodin do následujícího pondělí do 7,40 hodin, b) o letních prázdninách od prvního dne prázdnin od 17,00 hodin do 15. 7. do 17,00 hodin a od 1. 8. od 17,00 hodin do 15. 8. do 17,00 hodin, c) každý lichý rok v období vánočních prázdnin od 23. 12. od 17,00 hodin do 27. 12. do 9,00 hodin a v období od pátku předcházejícího jarním prázdninám od 17,00 hodin do neděle, jíž jarní prázdniny končí, do 17,00 hodin, a dále každý sudý rok od 27. 12. od 9,00 hodin do 2. 1. do 17,00 hodin, od prvního dne velikonočních prázdnin od 9,00 hodin do Velikonočního pondělí do 17,00 hodin a od prvního dne podzimních prázdnin od 9,00 hodin do posledního dne podzimních prázdnin do 17,00 hodin. Úprava styku o prázdninách a svátcích má přednost před úpravou běžného styku. Matka nezletilého ve stanovenou dobu převezme před bydlištěm otce a v témže místě ho ve stanovenou dobu otci předá. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů o svěření nezletilého syna do péče otce a namítá, že soudy měly nezletilého svěřit do střídavé péče obou rodičů. Poukazuje na to, že před soudy nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval nesplnění některého z předpokladů pro svěření nezletilého do střídavé péče na její straně a na straně nezletilého a zeslaboval tak její úlohu jako rodiče. Uvádí, že z provedeného dokazování nelze seznat, že by u ní existoval některý ze závažných důvodů, pro který by nebylo vhodné rozhodnout o její výlučné péči, případně o rovnoměrném rozdělení peče o nezletilého mezi oba rodiče. Stěžovatelka je toho názoru, že má veškeré výchovné předpoklady a s nezletilým má výborný vztah. Každý řádný rodič má podle stěžovatelky právo na rovnocenný podíl na výchově a péči o své dítě a zároveň dítě má právo udržovat s oběma rodiči rovnocenný a plnohodnotný vztah.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud dospěl k závěru, že střídavá péče je nyní vyloučena, neboť mezi rodiči jsou relativně vyhrocené vztahy a obtížná komunikace a tato je vyloučena také z praktických důvodů v důsledku odstěhování se matky z místa bydliště nezletilého. Vyloučení střídavé péče na základě špatné komunikace rodičů je podle stěžovatelky možné pouze výjimečně, a to za situace, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv. Soud však musí zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být podle stěžovatelky svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochoten s druhým rodičem komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem. Soud dále nezohlednil skutečnost, že matka má zájem rozvíjet dobré vztahy s otcem, ale otec postrádá jakoukoliv snahu o domluvu se stěžovatelkou. Tvrdí-li soud, že střídavé péči brání konfliktní vztahy mezi rodiči, není tento argument sám o sobě považován za dostačující k vyloučení střídavé péče, pokud se soudy situaci nepokusily zlepšit např. nařízením mediace.
6. Stěžovatelka dále namítá, že soudy vyloučily střídavou péči také z důvodu vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nezletilého, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého cestování na vývoj nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí soudů o svěření nezletilého syna do péče otce a namítá, že z provedeného dokazování nelze seznat, že by u stěžovatelky existoval některý ze závažných důvodů, pro který by nebylo vhodné rozhodnout o střídavé péči obou rodičů, resp. o výlučné péči stěžovatelky.
13. V nálezu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.
14. V duchu uvedeného nálezu krajský soud v předmětné věci dovodil, že v daném případě je střídavá péče vyloučena a je nutno rozhodnout o výlučné péči jednoho z rodičů. Krajský soud poukázal na to, že zákonnými předpoklady pro svěření dítěte do střídavé péče rodičů jsou způsobilost obou rodičů dítě vychovávat a jejich zájem o výchovu, zásadní podmínkou pak je, aby bylo rozhodnutí o střídavé péči v zájmu dítěte a jeho potřeby byly tímto způsobem zajištěny lépe. Byť prvé dvě podmínky by v daném případě byly splněny, nelze mít podle krajského soudu za to, že střídavá péče by byla v zájmu nezletilého. Jednak střídavé péči o nezletilého nesvědčí relativně vyhrocené vztahy a obtížná komunikace mezi rodiči, jednak je z praktických důvodů víceméně vyloučena v důsledku odstěhování se matky z místa bydliště nezletilého. Řešení v podobě navštěvování dvou základních škol sice podle názoru krajského soudu obecně uskutečnitelné je, vyžaduje však zvýšenou míru kooperace mezi rodiči a alespoň běžnou míru schopnosti vzájemně se informovat. Uvedené vlastnosti rodiče zatím neosvědčili a taková možnost je proto nyní vyloučena. Rovněž každodenní dojíždění v intervalu po jednom týdnu na uvedenou vzdálenost by s ohledem na věk nezletilého bylo pro něj značně zatěžující a jeho zájmům nevyhovující. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že přestože nejsou rozdíly ve výchovných předpokladech rodičů nějak výrazné, mírně lepší předpoklady pro výkon osobní péče o nezletilého má otec. Důvody, pro které má otec lepší předpoklady pro svěření nezletilého do jeho péče, přitom krajský soud ve svém rozhodnutí podrobně vyložil. Vedle toho krajský soud připomněl, že to byla matka, kdo se odstěhoval relativně daleko z místa bydliště původní rodiny a prostředí nezletilého. Skutečnost, že v případě péče matky by nezletilý musel zcela změnit prostředí a své návyky, proto rovněž svědčí spíše rozhodnutí o výlučné péči otce. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu, kterým byl nezletilý svěřen do péče otce. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
16. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu, resp. rozhodnutí obou soudů, odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilého. Svým rozhodnutím upravují otázku péče o nezletilého jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry obou obecných soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, resp. do její péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilého rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
18. Dovozuje-li stěžovatelka, že v jejím případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak při přezkumu rozhodnutí soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu