ECLI:CZ:US:2018:3.US.3519.16.1
sp. zn. III. ÚS 3519/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. 14 To 90/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 8 T 18/2016-132, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §308 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1, čl. 10, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se dále domáhá zrušení části ustanovení §308 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), konkrétně textu " , 263".
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo podle §306 odst. 1 a §215 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodnuto o uznání rozsudku Specializovaného trestního soudu, pracoviště Banská Bystrica ze dne 28. 6. 2013 sp. zn. BB-3 T 4/2013 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 5 To 12/2014, jímž byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, a to za zločin založení, zosnování a podporování zločinecké skupiny podle §296 trestního zákona Slovenské republiky a za zločin neodvedení daně a pojistného podle §277 odst. 1 a 4 trestního zákona Slovenské republiky. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel pro výkon trestu odnětí svobody v trvání čtyř let zařazuje do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud rozhodoval o jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu v neveřejném zasedání. Je si vědom toho, že vrchní soud postupoval podle §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, avšak toto ustanovení považuje za nezákonné, neboť umožňuje soudu svévolně rozhodnout, zda bude o odvolání rozhodnuto v hlavním líčení, veřejném či neveřejném zasedání, a to v rozporu s vůlí zákonodárce stanovenou v trestním řádu. Stěžovatel má za to, že zmíněné ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci nereflektuje základní zásady trestního procesu, neboť mu v důsledku jeho aplikace bylo znemožněno se v odvolacím řízení vyjádřit, předkládat důkazy či navrhovat jejich provedení.
5. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že i když byl výše citovaným rozsudkem slovenského soudu, který byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán, zařazen do nejmírnějšího typu věznice, krajský soud rozhodl o jeho zařazení do věznice s ostrahou. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 601/04 (N 34/44 SbNU 417)] a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tpjn 303/2007 dovozuje, že tato změna podmínek výkonu trestu ve svém důsledku nepřípustným způsobem zhoršila jeho postavení.
6. Krajskému soudu stěžovatel dále vytýká, že jej nepoučil o podmínkách výkonu trestu v České republice, zejména o skutečnosti, že bude vykonávat trest ve věznici s ostrahou. Stěžuje si i na to, že mu v průběhu veřejného zasedání před krajským soudem nebyl dán prostor, aby se vyjádřil k důkazům odůvodňujícím vazbu, resp. že nebyl ke skutečnostem týkajícím se vazby vyslechnut. Stěžovatel brojí také proti správnosti výše citovaného uznaného rozsudku slovenského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není ani běžnou další ani jakousi "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost či věcnou správnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných zákony či podzákonnými předpisy, ledaže takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že vrchní soud rozhodoval o jeho odvolání v neveřejném zasedání. Rozhodování trestních soudů (typicky právě o opravných prostředcích) v neveřejném zasedání je běžnou záležitostí a samo o sobě nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu (srov. např. §240, §263 odst. 1, §265r odst. 1, §274 či §286 odst. 2 trestního řádu). V dané věci rozhodoval vrchní soud na základě odvolání samotného stěžovatele, který do něho mohl zahrnout všechny podstatné okolnosti, jakož i důkazní návrhy. Ani v ústavní stížnosti ostatně stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti či důkazy, které by v řízení před odvolacím soudem hodlal uplatňovat a které nebyly zmíněny v jeho odvolání.
11. Ze stejného důvodu Ústavní soud neshledává žádnou kolizi ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci s ústavním pořádkem. Ostatně sám stěžovatel hovoří o tom, že toto ustanovení je v rozporu se zákonem (nikoli ústavním), resp. s vůlí zákonodárce vyjádřenou v trestním řádu. K tomu Ústavní soud podotýká, že zákon o mezinárodní justiční spolupráci a trestní řád jsou předpisy stejné právní síly, takže neexistuje žádný důvod, proč by zákonodárce nemohl v jednom z nich vyloučit aplikaci některých ustanovení předpisu druhého, stejně jako to činí právě ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
12. Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatele, že krajský soud nepřípustně zhoršil jeho postavení, když napadeným rozsudkem rozhodl o tom, že trest odnětí svobody bude vykonán ve věznici s ostrahou. Krajský soud i vrchní soud v napadených rozhodnutích výslovně uvedly, že §124 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zakazuje zhoršit postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, výhradně ve vztahu k druhu nebo délce uloženého trestu či ochranného opatření. Ústavní soud k tomu podotýká, že tato právní úprava je souladná s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Veermäe proti Finsku č. 38704/03 ze dne 15. 3. 2005 a ve věci János Csoszánski proti Švédsku č. 22318/02 ze dne 27. 6. 2006).
13. Ústavní soud nemůže přiznat relevanci ani ostatním námitkám stěžovatele. Z žádného ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci, trestního řádu či jiného právního předpisu nevyplývá povinnost soudu rozhodujícího o uznání cizozemského rozhodnutí poučit osobu, jíž se toto rozhodnutí týká, o všech důsledcích spojených s tímto uznáním. Poskytnout informace týkající se mj. možného způsobu výkonu trestu odnětí svobody je především úkolem obhájce, kterým byl stěžovatel zastoupen již v průběhu veřejného zasedání konaného v rámci řízení o uznání citovaného rozsudku slovenského soudu, jak vyplývá z protokolu o tomto veřejném zasedání.
14. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá výhradně rozsudek o uznání cizozemského rozhodnutí, jakož i usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti tomuto rozsudku. Nenapadá tedy usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Námitky týkající se řízení předcházejícího tomuto rozhodnutí o vazbě jsou tedy irelevantní. Stejný závěr platí i o námitkách stěžovatele směřujících proti rozsudku slovenského soudu, který byl uznán napadeným rozsudkem krajského soudu, neboť v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí již nelze toto cizozemské rozhodnutí jakkoli přezkoumávat.
15. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení části ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení části ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není ani běžnou další ani jakousi "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost či věcnou správnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných zákony či podzákonnými předpisy, ledaže takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že vrchní soud rozhodoval o jeho odvolání v neveřejném zasedání. Rozhodování trestních soudů (typicky právě o opravných prostředcích) v neveřejném zasedání je běžnou záležitostí a samo o sobě nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu (srov. např. §240, §263 odst. 1, §265r odst. 1, §274 či §286 odst. 2 trestního řádu). V dané věci rozhodoval vrchní soud na základě odvolání samotného stěžovatele, který do něho mohl zahrnout všechny podstatné okolnosti, jakož i důkazní návrhy. Ani v ústavní stížnosti ostatně stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti či důkazy, které by v řízení před odvolacím soudem hodlal uplatňovat a které nebyly zmíněny v jeho odvolání.
11. Ze stejného důvodu Ústavní soud neshledává žádnou kolizi ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci s ústavním pořádkem. Ostatně sám stěžovatel hovoří o tom, že toto ustanovení je v rozporu se zákonem (nikoli ústavním), resp. s vůlí zákonodárce vyjádřenou v trestním řádu. K tomu Ústavní soud podotýká, že zákon o mezinárodní justiční spolupráci a trestní řád jsou předpisy stejné právní síly, takže neexistuje žádný důvod, proč by zákonodárce nemohl v jednom z nich vyloučit aplikaci některých ustanovení předpisu druhého, stejně jako to činí právě ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
12. Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatele, že krajský soud nepřípustně zhoršil jeho postavení, když napadeným rozsudkem rozhodl o tom, že trest odnětí svobody bude vykonán ve věznici s ostrahou. Krajský soud i vrchní soud v napadených rozhodnutích výslovně uvedly, že §124 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zakazuje zhoršit postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje, výhradně ve vztahu k druhu nebo délce uloženého trestu či ochranného opatření. Ústavní soud k tomu podotýká, že tato právní úprava je souladná s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Veermäe proti Finsku č. 38704/03 ze dne 15. 3. 2005 a ve věci János Csoszánski proti Švédsku č. 22318/02 ze dne 27. 6. 2006).
13. Ústavní soud nemůže přiznat relevanci ani ostatním námitkám stěžovatele. Z žádného ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci, trestního řádu či jiného právního předpisu nevyplývá povinnost soudu rozhodujícího o uznání cizozemského rozhodnutí poučit osobu, jíž se toto rozhodnutí týká, o všech důsledcích spojených s tímto uznáním. Poskytnout informace týkající se mj. možného způsobu výkonu trestu odnětí svobody je především úkolem obhájce, kterým byl stěžovatel zastoupen již v průběhu veřejného zasedání konaného v rámci řízení o uznání citovaného rozsudku slovenského soudu, jak vyplývá z protokolu o tomto veřejném zasedání.
14. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá výhradně rozsudek o uznání cizozemského rozhodnutí, jakož i usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti tomuto rozsudku. Nenapadá tedy usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Námitky týkající se řízení předcházejícího tomuto rozhodnutí o vazbě jsou tedy irelevantní. Stejný závěr platí i o námitkách stěžovatele směřujících proti rozsudku slovenského soudu, který byl uznán napadeným rozsudkem krajského soudu, neboť v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí již nelze toto cizozemské rozhodnutí jakkoli přezkoumávat.
15. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení části ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení části ustanovení §308 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu