ECLI:CZ:US:2018:3.US.3538.17.1
sp. zn. III. ÚS 3538/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Vaňkové, zastoupené JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou, sídlem Nádražní 188, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 22 Cdo 2020/2017-321, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2016 č. j. 11 Co 296/2016-253 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 15. března 2016 č. j. 19 C 24/2015-140, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a Jany Fárkové, Jiřího Juřici a Jany Juřicové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2016 č. j. 19 C 24/2015-140 byla zamítnuta (výrokem I.) žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. X1 o výměře 13 m2 a parc. č. X2 o výměře 42 m2 v katastrálním území obce V. dle geometrického plánu ze dne 29. 1. 2016 č. 953-2/2016 a rozhodnuto (výrokem II.) o nákladech řízení.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 12. 2016 č. j. 11 Co 296/2016-253 byl I. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 22 Cdo 2020/2017-321 bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto s tím, že není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
5. Stěžovatelka vedla předmětné řízení s tím, že shledává naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nabyla vlastnické právo k pozemkům vyznačeným v geometrickém plánu vydržením, to však je v současné době v katastru nemovitostí vyznačeno ve prospěch vedlejších účastníků (žalovaných). Žalovaní vedlejší účastníci naproti tomu v řízení tvrdili, že stěžovatelka od počátku věděla, že hranice sousedních pozemků neodpovídají faktickému oplocení, které bylo umístěno odlišně od hranic s ohledem na dříve odlišný terén, který byl až později srovnán.
6. Okresní soud i krajský soud v návaznosti na provedené dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka od počátku nemohla být v dobré víře, že koupí spolu s manželem nabyla i sporné pozemky a v tomto směru nenaplnila pro vydržení potřebný předpoklad. Při takovýchto skutkových zjištěních pak nepovažoval za možný jiný výsledek řízení ani Nejvyšší soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rozporuje dostatečnost a správnost provedeného hodnocení důkazů. Má za to, že soudy některé aspekty věci pominuly a řádně nezohlednily. Upozorňuje na nepatrné rozměry pozemků, nečinnost vlastníků po celou dobu nezbytnou k vydržení, a to, že spolu se zakoupeným pozemkem představuje jediný celek. K vadnému hodnocení důkazů dle stěžovatelky přispěl i fakt, že soud měl 2 měsíce před konáním jednání na místě samém k dispozici vyjádření vedlejších účastníků, to jí však nebylo před tímto jednáním doručeno, což jednání na místě samém ovlivnilo, stěžovatelka na něm nemohla přiměřeně reagovat a její žádosti o opětovné jednání na místě samém nebylo vyhověno. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že nebyl proveden opětovný výslech svědka Vnuka poté, co se přiznal k uvedení nepravdivých skutečností. Provedené svědecké výpovědi byly v řízení hodnoceny nepřiléhavě a soudy nepřiměřeně důvěřovaly některým ničím nepodloženým tvrzením druhé strany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Stěžovatelčina argumentace směřuje primárně proti provedenému hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Stěžovatelčin názor, že obecné soudy měly více přihlédnout k některým okolnostem a další její polemika se závěry obecných soudů se pohybuje především v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení těchto soudů. K námitce stěžovatelky, že před konáním jednání na místě samém jí okresní soud nezaslal vyjádření druhé strany, lze poukázat na to, že stěžovatelka jednak neuvádí žádné zákonné ustanovení, které by okresní soud v tomto směru porušil, a možno i dodat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí se nejeví, že by stěžovatelka celkově neměla dostatečný prostor k hájení svých práv, ani že by tento jí zmiňovaný moment v řízení byl pro jeho výsledek nějak rozhodující. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž dostatečně věnoval tvrzením a věrohodnosti svědka Vnuka, a to i právě ve stěžovatelkou uváděných souvislostech.
11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy v hodnocení, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva k individualizovaným pozemkům, přičemž její námitky byly již v řízení před nimi posuzovány. Tím staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které okresní soud a posléze i krajský soud rozhodly o zamítnutí žaloby (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na napadené rozsudky (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se předpoklady vydržení (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. A to zvlášť v situaci, kdy jde o vydržení vlastnického práva k nemovité věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, tj. usucapio contra tabulas, což má nepochybný vliv na objektivizaci dobré víry ("se zřetelem ke všem okolnostem" - viz §130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013) a limituje prostor pro uplatnění tzv. omluvitelného omylu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu