ECLI:CZ:US:2018:3.US.3622.17.1
sp. zn. III. ÚS 3622/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rázla, zastoupeného JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017 sp. zn. 2 To 88/2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2017 č. j. 1 T 2/2017 - 2118, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a usnesení obecných soudů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Dne 29. 9. 2017 vzala soudkyně krajského soudu podle §69 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu. Počátek vazby stanovila okamžikem, kdy byl stěžovatel po zadržení na základě Evropského zatýkacího rozkazu předán českým orgánům činným v trestním řízení, tedy 29. 9. 2017 v 10 hodin, a zároveň nepřijala slib nabízený stěžovatelem a záruku nabízenou jeho synem. Hned po vyhlášení usnesení proti němu podal stěžovatel stížnost, kterou písemně odůvodnil podáním ze dne 2. 10. 2017, resp. doplnil podáními ze dne 10. 10. 2017 a 23. 10. 2017.
4. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu zrušil podle §149 odst. 1 písm. a) a rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 trestního řádu a §69 odst. 6 trestního řádu, z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu se stěžovatel bere do vazby. Vazba se započítává od 29. 9. 2017 v 10 hodin. Dále rozhodl, že se stěžovatelem nabízený písemný slib nepřijímá a nepřijímá se také záruka nabízená jeho synem. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že považuje usnesení krajského soudu za věcně správné, avšak v jeho výroku zjistil formální chybu, protože byl citován §69 odst. 5 trestního řádu místo §69 odst. 6 trestního řádu a vzhledem k zásadě, že každý procesní úkon v trestním řízení se provádí podle zákona účinného v době, kdy je úkon prováděn, bylo nezbytné aplikovat účinné právní normy. Proto vrchní soud usnesení krajského soudu zrušil a rozhodl sám.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá zásah do práva na osobní svobodu zaručeného čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen Úmluva") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že vrchní soud rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu příliš dlouho (od 29. 9. 2017 do 2. 11. 2017), což je podle jeho mínění v přímém rozporu se zněním čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého má soud o zbavení osobní svobody rozhodovat urychleně. Stěžovatel uvádí, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Răducu proti Rumunsku ze dne 21. 4. 2009, číslo stížnosti 70787/01 stanovil lhůtu pro taková rozhodnutí v délce 30 dní, kterou vrchní soud nedodržel.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že další trvání vazby je zcela neospravedlnitelné, neboť samotné řízení o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby bylo zatíženo zcela nezhojitelnou vadou. Stěžovatel dále podotýká, že mu bylo systematicky znemožněno uplatňovat další procesní prostředky, zejména žádost o propuštění, kterou smí podat až poté, co bude o vazbě pravomocně rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení krajského soudu a vrchního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v délce trvání řízení o jeho stížnosti proti usnesení krajského soudu. Je přesvědčen, že Evropský soud pro lidská práva stanovil nepřekonatelnou lhůtu, jejíž porušení představuje porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V tom mu však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je rozsáhlejší, než jedno (resp. dvě) stěžovatelem citovaná rozhodnutí a na jejím základě nelze jednoznačně stanovit hraniční délku trvání řízení o zbavení osobní svobody. Spíše než hledání konkrétní lhůty, je podle jeho závěrů nezbytné přihlédnout ke specifickým podmínkám každého řízení (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009 číslo stížnosti 11364/03). Délka lhůty tak není nikde výslovně stanovena či se její délka v jednotlivých rozhodnutích liší (viz např. rozhodnutí ve věci Jabłoński proti Polsku ze dne 21. 12. 2000 číslo stížnosti 33492/96, rozsudek ve věci Rokhlina proti Rusku ze dne 7. 4. 2005 číslo stížnosti 54071/00 nebo rozsudek ve věci Fedorenko proti Rusku ze dne 20. 9. 2011 číslo stížnosti 39602/05).
11. Vzhledem k procesnímu postupu, který vrchní soud rekapituluje ve svém ústavní stížností napadeném usnesení, jakož i vzhledem k počtu doplnění stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že v jeho případě byla zasažena jeho základní práva a svobody, včetně bezodkladného rozhodnutí o zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Proto Ústavní soud shledal námitky stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu