ECLI:CZ:US:2018:3.US.3640.16.1
sp. zn. III. ÚS 3640/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2016 č. j. 68 Co 189/2016-221 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. února 2016 č. j. 41 P 28/2015-156, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) K. B. a 2) nezletilé V. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 2. 2016 byl změněn rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 12. 2011 č. j. 11 P 86/2011-59 tak, že vedlejší účastnice 2) [dále též "nezletilá"], se s účinností od 1. 9. 2016 svěřuje do péče vedlejší účastnice 1) jako matky (dále též "matka"). Stěžovateli jako otci (dále též "otec") soud uložil povinnost s účinností od 1. 9. 2016 přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné do každého 20. dne příslušného měsíce k rukám matky (výrok I.). Obvodní soud dále upravil styk otce s nezletilou tak, že s účinností od 1. 9. 2016 je otec oprávněn se s ní stýkat každý lichý týden v roce od pátku od 17,00 hod. do neděle do 19,00 hod., o letních prázdninách po dobu dvou týdnů v měsíci červenci a dvou týdnů v měsíci srpnu s tím, že přesné termíny prázdninového styku je otec povinen sdělit matce písemně nejpozději do 31. 3. příslušného roku, o jarních prázdninách v lichém roce od soboty předcházející jarním prázdninám od 9,00 hod. do následující soboty do 18,00 hod., o velikonočních prázdninách v sudém roce od 1. dne velikonočních prázdnin od 10,00 hod. do Velikonočního pondělí do 18,00 hod., o podzimních prázdninách v lichém roce od 1. dne podzimních prázdnin od 10,00 hod. do posledního dne podzimních prázdnin do 18,00 hod. a o vánočních prázdninách v sudém roce od 1. dne vánočních prázdnin od 10,00 hod. do 25. 12. do 19,00 hod. a v lichém roce od 26. 12. od 10,00 hod. do posledního dne vánočních prázdnin do 18,00 hod. Obvodní soud vyslovil, že prázdninová úprava styku má přednost před stykem během kalendářního roku (výrok II.). Návrh otce na snížení či zrušení výživného stanoveného naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 12. 2011 č. j. 11 P 86/2011-59 částkou 1 500 Kč měsíčně obvodní soud zamítl (výrok III.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
3. Proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 2. 2016 č. j. 41 P 28/2015-156 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 68 Co 189/2016-221 rozsudek obvodního soudu ve výroku o změně výchovy a výživy nezletilé (výrok I.) změnil tak, že rozhodnutí nabývá účinnosti právní mocí rozsudku, jinak se potvrzuje (výrok I.). Ve výroku o styku otce s nezletilou (výrok II.) byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že rozhodnutí nabývá účinnosti právní mocí rozsudku a že matka je povinna nezletilou ke styku připravit, otci na počátku styku předat a od otce na konci styku převzít a že nezletilou bude otec od matky přebírat a matce předávat v místě bydliště matky, jinak byl potvrzen (výrok II.). V zamítavém výroku o věci samé (výrok III.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.) byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok III.). Městský soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěry obvodního soudu, že došlo k podstatné změně poměrů (§909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v důsledku které není střídavá péče o nezletilou nadále vhodná, přičemž v zájmu nezletilé je svěřit ji do péče matky.
4. Podstatná změna poměrů podle soudů spočívá v nárůstu věku nezletilé, která v září 2016 měla zahájit základní školní docházku. Její další výchovu prostřednictvím střídavé péče rodičů s intervalem jednoho týdne posoudily oba soudy jako zcela nevhodnou a odporující zájmům nezletilé, neboť setrvání dosavadní úpravy by vedlo ke střídání nejen domácího, ale zejména školního prostředí po velmi krátkém časovém období, přičemž vzdálenost bydlišť rodičů by pro nezletilou zcela vyloučila možnost kontinuální návštěvy jakýchkoli školních i mimoškolních aktivit na obou místech pobytu a velmi by ji znevýhodnila i při navazování osobních vztahů. Z tohoto pohledu považoval městský soud za rozhodující především věk nezletilé a to, že školní docházku zahajuje, tedy objektivně bude vystavena náročnému období, které ještě více než obvykle vyžaduje pocit pevného rodinného zázemí a jistoty. Pro závěr o nevhodnosti další střídavé péče podle městského soudu svědčí i zjištění ze znaleckého posudku o tom, že rodiče nejsou schopni spolu vzájemně komunikovat. Za takového stavu městský soud dovodil, že dosud nastavená střídavá péče vyžadující dvojí školní prostředí a prakticky vylučující kvalitní mimoškolní a společenský život dítěte ve věku nezletilé by byla pro nezletilou obrovskou zátěží výrazně odporující jejímu nejlepšímu zájmu. Pro rozhodnutí o tom, kdo z rodičů je v takové situaci vhodnějším výlučným pečovatelem o nezletilou, vyšel městský soud shodně s obvodním soudem z nejlepšího zájmu dítěte.
5. Městský soud posoudil zjištění o výchovných předpokladech rodičů získaná ze znaleckého posudku znalce PhDr. Vladimíra Plášila; v širších souvislostech zhodnotil i to, že u matky má nezletilá kontakt s mladším polorodým bratrem. Městský soud přihlédl také k chování otce k nezletilé, spočívajícím v celoročním neplacení výživného, které vyústilo až v odsouzení otce k podmíněnému trestu odnětí svobody pro přečin zanedbání povinné výživy, ani to však otce nevedlo k nápravě protiprávního stavu a okamžitému plnění ve prospěch nezletilé. Takové vědomé jednání otce podle městského soudu nutně svědčí o tom, že neplní ani své zákonné povinnosti k dceři, a vyvolává tak určitou pochybnost o jeho schopnosti plně a odpovědně přistupovat ke každodenní péči o nezletilou. Z uvedených důvodů městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že matka je v dané chvíli nadána lepší schopností pečovat o nezletilou, a v zájmu nezletilé tak je, aby byla svěřena do výlučné péče matky. V řízení nebylo nijak zpochybňováno, že nezletilá má velmi silný, dobrý vztah k otci, je u něho zvyklá a ráda s ním tráví čas. Pokud jde o úpravu styku otce s nezletilou, městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že věk nezletilé, vzdálenost bydlišť rodičů a současně dosud fungující střídavá péče, při níž byla nezletilá přivyklá tento problém překonávat, je důvod styk upravit v co možná nejširším možném rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily zájem dítěte. Stěžovatel je toho názoru, že v posuzovaném případě nezletilá ve střídavé péči, která se v období od února do září 2016 realizovala, dobře prospívala. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v souzené věci nezohlednily názor nezletilé.
7. Stěžovatel dále namítá vadný postup soudů při provádění dokazování. Uvádí, že rozhodnutí soudu záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a z toho důvodu byl obvodním soudem ustanoven soudní znalec. Jelikož tento znalec nebyl schopen zaujmout jednoznačný závěr a jeho závěry jsou navzájem v rozporu, měl soud nechat přezkoumat zpracovaný znalecký posudek jiným znalcem (§127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tak soud neučinil a přiklonil se k jednomu ze závěrů znalce, ačkoliv tento prezentoval i závěr zcela opačný, jednal v rozporu s procesními ustanoveními, a tento rozpor dosáhl intenzity rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel dále namítá, že soud neprovedl jím navrhované důkazy k prokázání poměrů u matky a její schopnosti se o nezletilou dobře starat (výslech dvou svědkyň), přičemž neprovedení těchto důkazů řádně neodůvodnil. Stěžovatel poukazuje na to, že soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Postupem obecných soudů došlo k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, kdy důkazní návrhy stěžovatele byly z principu odmítány, aniž by byl takový postup soudu spolehlivě odůvodněn, z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá dostatečně proces hodnocení důkazů a obsah rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování. Dle stěžovatele je při rozhodování o případné změně péče o nezletilé dítě nutno brát v úvahu i požadavek stability výchovného prostředí. Střídavá péče představuje pro nezletilou běžný model uspořádání poměrů. Soudy podle stěžovatele pominuly jeho prokazatelně úzký vztah s nezletilou. Stěžovatel, který se doposud podílel na péči o nezletilou ve stejné míře jako její matka, byl rozhodnutím soudů ve své otcovské roli zásadním způsobem omezen a neodůvodněně znevýhodněn oproti matce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, ani hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je v tomto směru namístě teprve tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
13. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51).
14. V posuzované věci městský soud uvedeným požadavkům dostál. Ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědkyň D. a L., neboť poměry u matky i otce měl za plně prokázané.
15. V dané věci bylo podstatou sporu rodičů v řízení před obecnými soudy, kdo z nich má o nezletilou plně pečovat, protože střídání výchovných prostředí je pro ni nevhodné již s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů (která činí podle veřejně dostupných webových portálů 285 km a 2 hodiny a 45 minut dojezdové cesty automobilem) a budoucí nástup nezletilé do 1. třídy základní školy. V odvolacím řízení otec svůj návrh pozměnil s tím, že jakkoli preferuje svoji výlučnou péči, považuje za přijatelné i trvání péče střídavé. V ústavní stížnosti pak stěžovatel preferuje střídavou péči obou rodičů.
16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, kterým byla nezletilá svěřena do péče matky. Stěžovatel se sice se závěry obecných soudů neztotožňuje, to však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž některý z účastníků řízení nesouhlasí, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
17. V posuzované věci byla rozhodnutí obou soudů odůvodněna způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Svými rozhodnutími upravují péči o nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obou soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilé pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, resp. do jeho péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilou rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilé, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Soudy této své povinnosti řádně dostály a jejich závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilé do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685].
20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nepřiměřenými.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu